OBCZAN.cz, Praha, 7. 4. 2015
Mgr. František Korbel, Ph.D.[1]
Nový občanský zákoník bývá často označován za archaický kvůli
některým jeho v dnešní době zvláštně znějícím pojmům. Pomiňme
nyní debatu o tom, zda pro celé právní instituty, které jím byly
znovuzavedeny do právního řádu po nepřirozené etapě dvou socialistických
zákoníků, měl zákonodárce vymyslet nějaké jiné, modernější názvy,
nebo využít jazykového instrumentária, které zde historicky bylo. Odpověď
je prakticky jasná, neboť nad rámec obecně slýchaných povzdechů nad
archaismy nebyl nikdy vznesen žádný alternativní návrh, jak jinak by se
rozhrady, přestavky, výprosy, výměnky a leccos dalšího mělo nazývat,
pokud věcně uznáme smysluplnost jejich existence v právním řádu.
Pokud se oprostíme od jazykové stránky zákoníku, dojdeme k závěru,
že v rovině obsahové přinesl zákoník řadu moderních prvků. Patrně
nejdůležitějším je na první pohled nenápadná změna definice
věci v právním smyslu v § 489, jejíž široké pojetí zahrnulo
i věci nehmotné (§ 496 odst. 2), včetně nehmotných nemovitých
věcí (§ 498 odst. 1) a ovladatelné přírodní síly (§ 497). Důsledkem
těchto změn je zajištění dříve sporné aplikovatelnosti potřebných a
běžných občanskoprávních pravidel na kontraktaci ohledně těchto věcí,
možnosti jejich držby, vydržení, vindikace, uplatnění zajišťovacích
institutů, věcných práv k věci cizí apod. Věcí v právním smyslu se
tak stal i např. Internet, jehož absence zmínky či úpravy byla zákoníku
rovněž vytýkána.[2]
Zdánlivě nepatrné změny přinesla též úprava elektronického
právního jednání v § 561 a 562, která v podstatě převzala
dosavadní právní úpravu z § 40 odst. 4 OZ 1964, existující již od tzv.
velké demokratizační novely č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. ledna
1992, resp. § 40 odst. 3 věty 3, která v něm byla obsažena od přijetí
zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu (dále jen „ZEP“)
s účinností od 30. září 2000. Při podrobnějším zkoumání úpravy
elektronického právního jednání v novém občanském zákoníku však
musíme konstatovat, že změn je více a nevyplývají jen z textu citovaných
§ 561 a 562, ale též z jejich vzájemné souvislosti, záměrů
zákonodárce při jejich vzniku, nových společných ustanovení (konkrétně
§ 3026 odst. 1), dopadů jiných zákonů a také vývoje zvyklostí v rámci
vývoje společnosti, techniky i judikatury.
Ekvivalence listinné a elektronické formy písemnosti
V právním řádu je listinná forma písemnosti z hlediska významu,
možností použití a právní síly v zásadě ekvivalentní jako
jiné formy, zejména elektronická forma datového souboru. V obecné
rovině to zdůrazňuje § 2 písm. e) zákona č. 499/2004 Sb.,
o archivnictví a spisové službě, podle nějž se dokumentem
rozumí každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná
informace, ať již v podobě analogové či digitální. Z uvedeného je
patrné, že ekvivalence listinné a elektronické formy má dokonce širší
dopady, než jen na písemnosti, neboť se po právní stránce týká nejen
písma, ale i obrazu, zvuku či jiných záznamů a limitem zde nebudou
právní, ale spíše technické možnosti záznamu na papír. Všechny formy
dokumentu jsou tedy rovnocenné a všechny formy mohou sloužit jako důkaz (§
125 OSŘ).
Ani OZ zásadně nepreferuje listinu před jinými formami písemností.
Podle § 3026 odst. 1 platí všechna ustanovení zákoníku o listinách
i pro jiné písemnosti bez zřetele na jejich podobu (formu), to však jen za
předpokladu, že to nevylučuje povaha písemnosti. Povaha písemnosti to
např. bude vylučovat u holografních listin, kde se vyžaduje, aby byla
skutečně ručním písmem napsána jednajícím, nikoli jen např.
„vlastními prsty naťukána“ na klávesnici počítače.[3] Lze možná jen litovat, že
§ 3026 odst. 1 omezuje svůj dopad pouze na občanský zákoník, neboť jde
o pravidlo, které by mělo platit univerzálně v celém právním řádu,
nejsou-li konkrétní důvody pro opak. Nicméně jej tak můžeme vykládat na
základě analogie (iuris).
Ohledně samotného textu písemnosti panuje formální volnost. Je zcela na
vůli jednajícího, jakou podobu textu dá, jakým jazykem jej napíše, jakou
strukturu bude písemnost mít atd.
Podpis
K obecné platnosti právního jednání v písemné formě se vyžaduje
podpis jednajícího (§ 561 odst. 1 věta 1), a to jak po stránce
formální, tak i materiální. Formální stránka podpisu
vyjadřuje, zda je písemný projev na listině vůbec podpisem, tj. zda
grafický projev provedený na listině vykazuje zevní znaky vlastnoručního
podpisu. Materiální stránka podpisu pak vyjadřuje, zda je tento
podpis skutečně projevem vůle určité osoby.[4]
Podle § 561 odst. 1 věty 2 může být podpis nahrazen mechanickými
prostředky tam, kde je to obvyklé. Zvláštní pravidla o nahrazení
podpisu najdeme i v některých jiných zákonech. Mechanickými prostředky
může být razítko, tisk, a to i jen kancelářskou tiskárnou či jiné
obdobné prostředky. Slovo „mechanický“ bylo v této souvislosti použito
v OZ spíše ze zvyku a nepříliš šťastně. Nepůjde totiž jen
o mechanické prostředky v technickém významu tohoto slova, ale
i jakékoli prostředky, které naplňují smysl a účel daného ustanovení,
jímž je identifikace jednajícího. Tedy výkladem je nutno dovodit i např.
prostředky elektronické, chemické, optické či jakékoli jiné. Mechanickým
prostředkem však již není napodobení podpisu jinou osobou.
Elektronický podpis
Podle § 561 odst. 1 věta 3 jiný právní předpis stanoví, jak lze
při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost
elektronicky podepsat. Zvláštním právním předpisem je ZEP. Elektronický
podpis je v zásadě ekvivalentní originálnímu vlastnoručnímu podpisu.
ZEP rozeznává dva typy elektronického podpisu: (prostý) elektronický
podpis a zaručený elektronický podpis. Elektronický podpis [§
2 písm. a) ZEP] vymezuje jako údaje v elektronické podobě, které jsou
připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které
slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve
vztahu k datové zprávě. Zaručený elektronický podpis [§
2 písm. b) ZEP] pak jako elektronický podpis, který je jednoznačně spojen
s podepisující osobou, umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu
k datové zprávě, byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí
prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní
kontrolou, je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým
způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. Zaručený
elektronický podpis zajišťuje integritu a autenticitu dat pomocí
kryptografických metod a dohledu nezávislé třetí strany (certifikační
autority).
I prostý elektronický podpis dle § 2 písm. a) ZEP je elektronickým
podpisem a jako takový má právní relevanci i v soukromoprávním jednání
ve smyslu § 561. Tento závěr podporuje i evropské právo, konkrétně
směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 1999/93/ES ze dne 13. prosince
1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy, jejímž
cílem je usnadnit používání elektronických podpisů a přispět k jejich
právnímu uznání.
Je prostý email písemným právním jednáním?
V praxi se často diskutuje otázka, zda oním prostým elektronickým
podpisem může být pouhé uvedení jména jeho napsáním na klávesnici pod
určitý elektronický dokument, zejména email. Názory na tuto otázku
se liší.
Podle Polčáka jde i v takovém případě o písemné
elektronicky podepsané právní jednání. Polčák připomíná, že nejen
zaručený elektronický podpis, ale i „prostý“ elektronický podpis plní,
byť slaběji, identifikační funkci a je zákonem považován za elektronický
podpis a má specifické právní účinky, zejména naplňuje definici
podepsané datové zprávy a zakládá vyvratitelnou domněnku, že se
podepisující osoba před podepsáním datové zprávy s jejím obsahem
seznámila (§ 3 odst. 1 ZEP), a jde tedy o její projev vůle. Jakákoli
data označující původce příslušného dokumentu, byť by se jednalo i jen
o automatickou patičku doplňovanou e-mailovým klientem, tedy mají
základní účinky elektronického podpisu.[6]
Podobný závěr jako Polčák učinil již dříve i Karel Čermák
ml. Podle něj podpis písemných právních úkonů sleduje trojí
funkci:
- označení toho, kdo učinil právní úkon (označovací funkce),
- potvrzení, že se jedná o projev jeho vlastní vůle (deklarační
funkce),
- ověření totožnosti jednajícího (důkazní funkce).
První a v určité míře i třetí funkci plní i jednoduchý
elektronický podpis v podobě napsaného jména a příjmení podle §
2 písm. a) ZEP. Problematičtější je, do jaké míry může tento podpis
plnit druhou funkci, tj. deklarovat, že obsah právního úkonu je skutečně
projevem vůle podepsané osoby. Na rozdíl od vlastnoručního podpisu
elektronický podpis nepředstavuje nic, co by bylo přímým odrazem osobnosti
podepisující se osoby. Jednoduchý elektronický podpis je možno umístit za
libovolnou elektronickou zprávu bez ohledu na to, kdo tuto zprávu vytvořil
nebo kdo ji odesílá. Avšak ani zaručený elektronický podpis není
přímým odrazem osobnosti podepisující se osoby. Je to prostředek podobný
například pečeti nebo razítku, které samy o sobě nenahrazují podpis.
Pokud zákonodárce připustil určité oslabení deklarační funkce
u elektronického podpisu, učinil tak záměrně kvůli využití jeho výhod.
Podle Čermáka lze proto za elektronický podpis považovat i prosté
připojení jména a příjmení (případně jiného srozumitelného označení
určité osoby) k běžnému e-mailu.[7]
Ke stejným závěrům došli i další autoři, např. Chum
s Matejkou. Podle nich není sporu o tom, že i prostý e-mail je
datovou zprávou ve smyslu zákona o elektronickém podpisu. K tomu, aby
došlo k připojení elektronického podpisu k takové datové zprávě,
postačuje téměř jakýkoliv text (řetězec znaků), který umožňuje
ověření totožnosti podepsané osoby (tedy např. uvedení e-mailové či
poštovní adresy skutečného odesílatele, případně i jméno odesílatele,
které adresát zná, a je tak tedy umožněno ono ověření totožnosti).[8]
Opačné stanovisko zastával Hulmák, zejména s ohledem na
nejednoznačnost identifikace autora prosté e-mailové zprávy s pouhým
uvedením jména a příjmení.[9]
Předestřený výklad většiny uvedených autorů vychází z teze, že
prosté napsání textu jména a příjmení autora a jejich připojení do
datové zprávy představuje (jednoduchý) elektronický podpis dle § 2 písm.
a) ZEP, tím pádem i podepsanou zprávu dle § 3 ZEP, a tím pádem
i platné elektronické jednání v písemné formě podle obecného §
561 odst. 1 věta 3. S tím lze souhlasit potud, pokud by byla identifikace
odesílatele zprávy skutečně jednoznačná ve smyslu § 2 písm. a) ZEP,
což nelze zodpovědět paušálně, ale pouze ve vztahu ke konkrétní situaci
a důkazům. Řešení je podle mého názoru třeba hledat jednak v ZEP,
jednak v navazujícím § 562.
Datová zpráva se považuje za podepsanou již tím, že je
opatřena elektronickým podpisem (§ 3 odst. 1 věta první ZEP), není tedy
nutné, aby byla opatřena zaručeným elektronickým podpisem. Současně však
tento závěr zdánlivě relativizuje § 3 odst. 2 ZEP, podle kterého až
použití zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném
certifikátu a vytvořeného pomocí prostředku pro bezpečné vytváření
podpisu umožňuje ověřit, že datovou zprávu podepsala osoba
uvedená na tomto kvalifikovaném certifikátu.
ZEP se zde zdánlivě dostává do určitého vnitřního rozporu: na jedné
straně uvádí, že i prostý elektronický podpis předpokládá
jednoznačné ověření identity podepsané osoby, na druhé straně uvádí,
že až použití zaručeného elektronického podpisu umožňuje ověřit, že
zprávu tato osoba podepsala. Vztah mezi pojmy elektronický podpis a zaručený
elektronický podpis osvětluje důvodová zpráva k tomuto ustanovení. Podle
ní může být elektronickým podpisem tedy např. „faksimile
vlastnoručního podpisu dané osoby, speciální kód (PIN, heslo apod.),
kterým osoba disponuje, nebo bezpečnější varianta elektronického podpisu,
tzv. zaručený elektronický podpis“. Z toho je zřejmé, že pojem
zaručený elektronický podpis je jen jednou z možností „jednoznačného
ověření identity“ ve smyslu § 2 písm. a) ZEP. Současně z tohoto
vymezení v důvodové zprávě vyplývá, že pouhé napsání jména na
klávesnici v těle emailu spíše není elektronickým podpisem, neboť
obsahuje pouze tvrzení identity, nikoli její ověření.
To však nemusí nijak vadit. I pokud prostý email s pouhým
uvedením jména v textu není elektronicky podepsán dle § 561 odst.
1 věta 1 a věta 3 ve spojení se ZEP, jde přesto o platné písemné
právní jednání, a to podle okolností buď proto, že jde o obvyklou
náhradu podpisu dle § 561 odst. 1 věta 2, nebo o určitelnou osobu i bez
podpisu jednajícího dle zvláštního § 562 odst. 1. Toto ustanovení
upravuje případy, kdy elektronická forma dostačuje požadavku písemné
formy, aniž by bylo právní jednání jakkoli elektronicky podepsáno. Je tomu
tak tehdy, když je právní jednání učiněno elektronickými nebo
jinými technickými prostředky umožňujícími alespoň zachycení jeho
obsahu a určení (nikoli nutně ověření) jednající osoby.
Požadavek zachycení obsahu právního jednání znamená pouze tolik, že
obsah právního jednání lze uchovat a opakovaně zobrazovat, což prostý
email nepochybně splňuje. Má-li jít o písemnost, je nutno souhlasit
s Hulmákem, že obsah právního jednání musí být zachycen způsobem,
který představuje grafické znázornění souboru znaků, které jsou
písmem[10].
Požadavek na určení jednající osoby neupřesňuje, s jakou
mírou bezpečnosti musí být toto určení provedeno, ale s ohledem na
odlišnou terminologii od požadavku „jednoznačného ověření identity“
u požadavku elektronického podpisu v § 2 písm. a) ZEP lze dovodit, že
nevyžaduje, a ani nemůže vyžadovat stoprocentní záruku určitosti
jednající osoby, nýbrž její, alespoň potenciální určitelnost, tedy aby
použitý elektronický nebo jiný technický prostředek umožňoval její
důkazní určení. Není smyslem právní úpravy, aby kladla na moderní,
elektronické nástroje komunikace nesmyslné požadavky, které jsou v praxi
nerealizovatelné. Ostatně, ani klasická listinná forma písemného
právního jednání s podpisem jednající osoby (§ 561 odst. 1 věta 1)
negarantuje stoprocentní určitost autora podpisu, ale vytváří pouze důkaz,
na jehož základě lze s určitou pravděpodobností předpokládat, že
autorem projevu vůle na listině je osoba, která ji podepsala. Jde však
o soukromou listinu, a proto je na každém, kdo se jí dovolává, aby
dokázal její pravost a správnost (§ 565). Tak je tomu obecně
i v případě soukromé elektronické písemnosti, s výjimkami uvedenými
výše (zaručený elektronický podpis s časovým razítkem nebo
profesionální systém spisové služby, jimž svědčí domněnka
spolehlivosti ze zákona).
Smyslem požadavku určitelnosti je, aby takové prokázání bylo vůbec
možné, nikoli nutně, aby bylo vždy úspěšné. Pokud porovnáme možnosti
dokazování určení autora listinné a elektronické písemnosti, v obou
případech se setkáme s určitými možnostmi, obtížemi a limity
specifickými pro použitou formu. Stejně jako bude v praxi velmi často
neúspěšné prokazování autorství listiny, která nebyla sepsána vlastní
rukou a byla pouze opatřena nečitelným podpisem s minimem
charakteristických znaků, obtíže budou i s prokazováním autorství
elektronického dokumentu vytvořeného uživatelem se smyšleným jménem na
neznámém počítači nepřipojeném k síti. V případě odeslání
elektronické zprávy e-mailem však již bude identifikačních znaků
většinou více, než na listinném dokumentu, neboť půjde zjistit
přinejmenším fyzickou adresu použitého počítače, IP adresu sítě a
další tzv. metadata zprávy, která se vytváří automaticky, aniž by byla
na první pohled vidět. Tyto prvky lze nepochybně podrobit znaleckému
zkoumání, byť je pravdou, že zkoumáním těchto otázek prokazujeme
primárně skutečnost, že datová zpráva byla vytvořena prostřednictvím
prostředků, které mohou patřit určité osobě, ale nikoli přímo
skutečnost, že ji vytvořila určitá konkrétní osoba. Tuto skutečnost je
třeba prokazovat i dalšími prostředky, např. jejím výslechem, výslechem
svědků, záznamy o pobytu u počítače, souvislostmi s jiným jednáním
apod., případně kombinací přímých a nepřímých důkazů.
Lze uzavřít, že ustanovení § 562 odst. 1 je zvláštní úpravou
platné písemnosti bez podpisu vůči obecné úpravě písemnosti
s podpisem v § 561 odst. 1 věty 1 a 3. Jako takové však nemůže být
žádným překvapením, neboť není v právním řádu novinkou.[11]
Naproti tomu vložení naskenovaného vlastnoručního podpisu, zadání
specifického PIN kódu nebo jiný autentizační nástroj již představuje
písemnost s (prostým) elektronickým podpisem dle § 561 odst. 1 věta 3 a
§ 2 písm. a) ZEP. S ohledem na znění § 562 odst. 1 je však praktický
rozdíl mezi oběma situacemi minimální, neboť v elektronické podobě lze
platně písemně jednat i bez podpisu, umožňují-li použité prostředky
zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby.
Zároveň je však nutné zohlednit konkrétní funkci písemné formy
v konkrétním případě. Je-li smyslem a účelem stanovení požadavku
písemné formy jen varující funkce, pak je tato funkce splněna
i v případě nepodepsaného emailu dle § 562 odst. 1. Lze totiž mít za
to, že i napsání a poslání emailové zprávy dostatečným způsobem nutí
jednajícího k rozmyšlení si svého jednání, a že tím naplňuje
varující funkci. Pokud však požadavek písemné formy plní i funkci
zajišťovací a zabezpečuje právní jistotu třetích osob (např.
dispozice s věcnými právy k nemovité věci dle § 560), pak by mělo být
právní jednání podepsáno.[12]
Elektronický podpis v procesních předpisech
Poněkud jiné řešení má tato otázka v procesních řádech,
neboť v nich je požadavek elektronického podpisu upraven specificky a
vyžaduje se jako náležitost elektronického podání prostřednictvím
e-mailu.[13]
V takovém případě je nutno opatřit podání zaručeným elektronickým
podpisem. Nemusí být nutně podepsané všechny dokumenty zasílané
v příloze, postačí podepsat emailovou zprávu, neboť takový postup plně
zaručuje identifikaci podepisující osoby a integritu podání jako celku.[14]
Platnost elektronického podpisu
Samostatnou otázkou je platnost elektronického podpisu, zejm.
zaručeného. Zaručený elektronický podpis exspiruje z technického hlediska
po uplynutí jednoho roku a při jeho následném ověřování technickými
prostředky se jeví jako neplatný. To však neznamená neplatnost ve smyslu
občanskoprávním, neboť platnost podpisu je dána tím, zda jde o formálně
a materiálně platný podpis ke dni jeho vzniku (viz výše). Obdobně to
platí i v případě elektronické značky a kvalifikovaného časového
razítka, které rovněž po technické stránce exspirují, aniž by to
znamenalo ohrožení platnosti po stránce právní. Pokud je okamžik vzniku
zaručeného elektronického podpisu fixován nezávislou vnější autoritou
(kvalifikovaným časovým razítkem), pak je takový podpis nejen platný na
dobu neurčitou do budoucna, ale zakládá ještě navíc vyvratitelnou právní
domněnku pravosti elektronického dokumentu, v němž je obsažen, podle §
69a odst. 5 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě.[15]
Biometrický podpis
Zvláštní problém představuje tzv. biometrický podpis. Jde
o podpis, který činí podpisující vlastní rukou, avšak nikoli na listinu,
nýbrž na elektronické zařízení, které zaznamenává nejen podobu
samotného podpisu, ale i další údaje (např. rychlost, zrychlení, tlak,
doba podpisu, atd.). Toto vymezení nejen, že vyhovuje charakteristice
(prostého) elektronického podpisu, ale dokonce i obecnému vymezení podpisu.
Vzhledem k tomu, že v případě biometrického podpisu vznikají obdobné
problémy, jako u elektronického podpisu, zejména problém spojení tohoto
podpisu s elektronickou písemností, je třeba na něj klást požadavky jako
na elektronický podpis. Za splnění těchto podmínek naplňuje biometrický
podpis podmínku zákonné formy dle § 561.
Fikce podpisu
Zvláštní úpravu fikce podpisu obsahuje § 18 odst.
2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované
konverzi dokumentů. Při právním jednání prostřednictvím datové
schránky platí, že má stejné právní účinky jako podepsané písemné
právní jednání, pokud byla příslušná datová zpráva odeslána
z datové schránky po přihlášení se údaji osoby, pro niž byla datová
schránka zřízena, nebo pověřené osoby, pokud k tomu byla pověřena.[16] V právní
obci byly v minulosti vedeny diskuse, zda elektronické právní jednání
prostřednictvím datové schránky musí být ještě zvlášť elektronicky
podepsáno, ale jak z citovaného znění zákona, tak i konstantní
judikatury je zjevné, že nikoliv.[17] Některé předpisy to
potvrzují i vlastní výslovnou textací, byť to je třeba vnímat jen jako
nadbytečnou reakci zákonodárce na nedostatečné respektování zákona č.
300/2008 Sb. v praxi, který se však musí prosadit jako lex specialis
automaticky. [18]
Složitější otázkou je, v jakých situacích a ve vztahu k jaké osobě
lze fikci podpisu dle § 18 odst. 2 cit. zák. aplikovat. Ustanovení totiž
systematicky dopadá pouze na provádění úkonů vůči orgánům veřejné
moci prostřednictvím datové schránky. Nicméně již samotné použití
datové schránky naplňuje definici (prostého) elektronického podpisu dle §
2 písm. a) ZEP, neboť slouží jako metoda k jednoznačnému ověření
identity osoby přihlášené do datové schránky ve vztahu k odeslané
datové zprávě, a proto naplňuje použití datové schránky požadavek
podpisu i v soukromoprávním jednání dle § 561 odst. 1.
Pokud jde o otázku osoby, které lze fikci podpisu v úkonu
prostřednictvím datové schránky přičítat, pak jde zásadně o osobu,
která úkon učinila po přihlášení se do datové schránky svými
přístupovými údaji, nikoli o osobu držitele datové schránky. Nakolik
jednání přihlášené osoby v datové schránce může zavazovat držitele
datové schránky, není otázkou citovaného zákona, ale obecných pravidel
o jednání za jiného, ať již v rámci zastoupení (§ 436 an.),
zastoupení podnikatele (§ 430 an.), zastoupení právnické osoby (§
161 an.), překročení zástupčího oprávnění, nepřikázaného
jednatelství apod.[19]
Nahrazování zaručeného elektronického podpisu
Zvláštní úpravu nahrazení zaručeného elektronického podpisu
obsahuje zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a
o změně některých zákonů v § 65 odst. 8. Podle tohoto ustanovení
mohou veřejnoprávní původci vykonávající spisovou službu
v elektronické podobě nahradit zaručený elektronický podpis použitím
zvláštních technologických prostředků, které musí umožnit zjištění
jakékoli následné změny dat v dokumentu a jednoznačně ověřit identitu
osoby, která je k němu připojila. To však platí výlučně pro potřeby
příslušného původce, a nejde tedy o právní jednání navenek, ale
nanejvýš o archivaci právního jednání učiněného v minulosti.
Na toto ustanovení navázal nový OZ v § 562 odst. 2 novinkou v podobě
vyvratitelné domněnky, že záznamy údajů o právních jednáních
v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se
systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Toto nenápadné
ustanovení má do budoucna značný potenciál, neboť preferuje uchování dat
v elektronické podobě v profesionálním systému spisové služby (DMS,
ERMS), když na rozdíl od jejich archivování v listinné podobě obrací
důkazní břemeno prokazování jejich spolehlivosti, jíž se rozumí pravost
i správnost, k tíži toho, kdo je napadá, a nikoli toho, kdo jimi
dokazuje.[20]
Elektronický systém spisové služby musí technickými prostředky
zabezpečit nezměnitelnost vložených dokumentů a pořizovat automaticky bez
možnosti neautorizovaných zásahů a změn tzv. transakční protokol, který
ukládá údaje o všech operacích s dokumenty a o uživatelích
provádějících tyto operace. Používání dalších prostředků, jako
např. přepodepisování či přerazítkovávání v čase, pak není nutné,
neboť jen dublují úkony, které zajišťuje transakční protokol.[21]
Úřední ověřování podpisu
V některých případech právní předpisy vyžadují, aby byl podpis
úředně ověřen, přesněji, aby byla ověřena jeho pravost.
Hovoříme též o legalizaci. Požadavek úředního ověření podpisu
obecně vylučuje možnost využití elektronického podpisu, neboť
v našem právu dosud chybí úprava úředního ověření elektronického
podpisu. Nicméně tento nedostatek je často prolamován výslovnými
ustanoveními jednotlivých právních předpisů, které v různých
případech umožňují nahradit úředně ověřený podpis zaručeným
elektronickým podpisem. Tak tomu je např. při úkonech učiněných při
elektronické dražbě[22], při podání insolvenčního návrhu[23] nebo při podání
návrhu na zápis do veřejného rejstříku osob.[24] V tomto případě je
úřednímu ověření podpisu postaveno na roveň i fakticky nepodepsané
podání učiněné prostřednictvím datové schránky, a to proto, že smysl
ověření, jímž je zajištění vyšší průkaznosti identifikace podatele,
je v takovém případě zaručen již jeho přihlašovacími údaji do datové
schránky a využitím zabezpečeného informačního systému datových
schránek.
Závěry
Nový občanský zákoník v zásadě převzal princip obecné ekvivalence
listinné a elektronické podoby písemnosti v ustanoveních o právním
jednání ze starého občanského zákoníku. V rovině terminologické ji
dále doplnil společným ustanovením, které relativizuje význam tradičně
používaného pojmu „listina“. Ustanovení o listině platí obdobně
i pro jinou písemnost bez zřetele na její podobu. Toto ustanovení není
izolováno jen na občanskoprávní vztahy, ale na základě analogie platí
v celém právním řádu, není-li výslovně ve zvláštním zákoně
stanoveno jinak.
Dílčí podotázkou je, jak souvisí s požadavkem písemné formy
požadavek podpisu. Obecně platí, že k platnosti právního jednání
učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, a to buď
vlastnoruční, nebo elektronický. Elektronickým podpisem je podle zákona
o elektronickém podpisu jakýkoli údaj v elektronické podobě, který
slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby
(kód, PIN, naskenovaný obrázek podpisu, biometrický podpis apod.).
Zákon připouští i písemné jednání bez podpisu, a to buď tehdy,
je-li podpis nahrazen jinými prostředky v rámci obvyklosti (podpisové
razítko), nebo při právním jednání učiněném elektronickými nebo
jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a
určení jednající osoby (e-mail).
Krom toho občanský zákoník posílil důkazní význam elektronických
záznamů v profesionální spisové službě, která má transakční protokol
umožňující zpětně dokazovat, co se v ní dělo. Stanoví vyvratitelnou
domněnku, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém
systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a
jsou-li chráněny proti změnám.
Výsledky hlasování
Na besedě se hlasovalo o následující otázce: „Je prostý email
písemným právním jednáním?“. Odpovědi byly následující:
- Vždy. Pro: 0 hlasů (0 %)
- Pokud umožňuje s přiměřenou spolehlivostí určení
jednající osoby (uvedení jména a příjmení v podpisu nebo v emailové
adrese) (§ 562 odst. 1 NOZ). Pro: 115 hlasů
(76 %)
- Jen pokud je elektronicky podepsán
(§ 561 odst. 1 NOZ). Pro: 30 hlasy (20 %)
- Nikdy. Pro: 3 hlasů (2 %)
- Nejsem přesvědčen/a o žádné ze shora uvedených
možností. Pro: 3 hlasů (2 %)
Celkový počet hlasujících: 151
A jaký je Váš názor? Vyjádřete jej prosím
prostřednictvím online hlasování níže, popř. komentářem k tomuto
článku. Pokud jste již hlasoval/a na besedě, Váš hlas je do výsledků
započítán a prosíme, abyste se online hlasování
zdržel/a.
- Autor je partnerem advokátní kanceláře Havel, Holásek &
Partners a vyučuje na Právnické fakultě UK v Praze. V letech 2007 –
2013 působil jako náměstek ministra spravedlnosti pro legislativu a řídil
práce na přijetí nového občanského zákoníku. Rozšířený článek
o pasáže F. Melzera vyšel s úpravami též v Bulletinu advokacie č.
12/2014 pod názvem Písemnost, elektronický a biometrický podpis
v elektronickém právním jednání.
- To že zákoník nijak specificky neupravuje Internet, je jen
dobře a nečiní to ani jiné zahraniční občanské zákoníky. Zmínky
o Internetu se v zákoníku přesto vyskytují, a to jednak výslovně
v úpravě spotřebitelských smluv v § 1830 a 1840, jednak v rámci
požadavku na zveřejnění určitých informací způsobem umožňujícím
dálkový přístup např. v § 435 odst. 1, § 529 odst. 1, § 536, §
542 odst. 1 ad.
- Např. tradiční požadavek vlastnoručního podpisu u závěti
v § 1533 nebo obdobný, ale zcela zbytečný požadavek u hlasování
vlastníků jednotek při rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek mimo
zasedání dle § 1212.
- KOVAŘÍK, Z. Směnka a šek v České republice.
6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 46 an.
- Např. § 42 odst. 4 o.s.ř.; § 138 odst. 1 písm. f), §
260 odst. 1, § 285 odst. 2 písm. g), § 297 odst. 1 ZOK aj.
- POLČÁK, R. Praxe elektronických dokumentů. Bulletin
advokacie 7/2011, str. 53.
- ČERMÁK, K. ml. Elektronický podpis: pohled soukromoprávní.
Bulletin advokacie, 11/2002, str. 64 n.
- CHUM, V., MATEJKA, J. K právní úpravě elektronického
podpisu. Bulletin advokacie č. 3/2002, str. 27.
- HULMÁK, M. Elektronický právní styk. Právní
rozhledy 7/2005, str. 229.
- Hulmák in ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK,
M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, komentář k § 40, s. 369, m. č. 16
- Toto pravidlo se objevilo v našem právním řádu již v §
24 odst. 3 zákona o mezinárodním obchodu a následně bylo převzato
novelou č. 103/1990 Sb. do § 24a hospodářského zákoníku: „Za písemnou
formu se považují též telegrafická a dálnopisná sdělení a projevy
učiněné prostředky výpočetní techniky nebo jiné techniky zpracování a
přenosu dat. U právních úkonů učiněných těmito prostředky může být
podpis za organizaci nahrazen dohodnutým kódem.“ Velkou novelou OZ
1964 z roku 1991 bylo následně zavedeno jako pravidlo obecné v §
40 odst. 4: „Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn
telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují
zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon
učinila.“
- Blíže Melzer in MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014,
komentář k § 562, s. 647, m. č. 18, 19.
- Srov. § 42 odst. 2, 3 o. s. ř., § 37 odst. 2 s. ř. s., §
59 odst. 2 t. ř., § 37 odst. 4 s. ř., § 71 odst. 1 d. ř. aj. a
výklad zaujatý Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. IV.
ÚS 319/05.
- Nález Ústavního soudu z 27. 8. 2013, II. ÚS 3042/12,
jímž byl podpořen dosavadní přístup Nejvyššího správního soudu
prezentovaný např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 7 As 169/2012,
oproti přístupu Nejvyššího soudu zaujatému např. ve sdělení L. Drápala
o neprojednatelnosti dovolání kvůli absenci zaručeného elektronického
podpisu v samotném textu dovolání zaslaném v příloze podepsané
emailové zprávy, sp. zn. 21 Cdo 1795/2012.
- Srov. publikované stanovisko na internetových stránkách
Ministerstva vnitra č. MV-36491–1/AS-2010 z 6. 4. 2010.
- KORBEL, F., PRUDÍKOVÁ, D. Datové schránky tři roky
poté, praktické zkušenosti s jejich používáním. Bulletin advokacie,
5/2012, str. 22.
- Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 5. 2011, sp. zn. 3 VSPH 605/10 publikované na str. 1235 Sbírky
soudních rozhodnutí č. 9/2011, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 17. 2. 2012, sp. zn. 8 As 89/2011 či nález Ústavního soudu ze dne
10. 1. 2012, sp. zn. II.ÚS 3518/11 aj.
- Např. § 42/4 věta 2 o. s. ř.
- V této souvislosti srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2743/2013, kde byla dovozena (odstranitelná)
vada podání advokáta prostřednictvím datové schránky své advokátní
kanceláře jako právnické osoby. Fikce podpisu byla v tomto případě
přičitatelná advokátní kanceláři, z jejíž datové schránky bylo
podání učiněno advokátem jako jejím jednatelem, ale advokátní kancelář
nebyla zástupcem klienta – jím byl advokát jako podnikající fyzická
osoba s vlastní datovou schránkou.
- Blíže srov. POLČÁK, R. Elektronické právní
jednání – změny, problémy a nové možnosti v zákoně č. 89/2012
Sb. Bulletin advokacie 10/2013, str. 34 n.
- Shodně viz stanovisko
MV-36491–1/AS-2010 z 6. 4. 2010.
- § 16a odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách.
- § 97 odst. 2 IZ.
- § 22 odst. 3 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných
rejstřících právnických a fyzických osob.
NOZ § 2393: RE: Odklon
NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208
NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…