Nejnovější judikatura

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing. Miroslava Kořenáře, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, jako insolvenčního správce dlužníka Petra Touška, narozeného 15. března 1970, bytem v Třeboni, Svobody 80, PSČ 379 01, zastoupeného Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem, se sídlem v Rudolfově, Pod Zámkem 477/18, PSČ 373 71, za účasti 1) CB – MERCURY CENTER, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Nádražní 1759, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 27112098, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, PSČ 110 00, a 2) Mgr. V. P., advokáta, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 35/1, PSČ 370 01, o jmenování opatrovníka, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1084/2014, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015, č. j. 7 Cmo 67/2015–393, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015, č. j. 7 Cmo 67/2015–393, se v prvním a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 18. prosince 2014, č. j. 13 Cm 1084/2014–90, jmenoval Krajský soud v Českých Budějovicích opatrovníkem společnosti CB – MERCURY CENTER, a. s. (dále jen „společnost“), Mgr. V. P. (výrok I.), uložil společnosti zaplatit soudní poplatek (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 8. ledna 2015, č. j. 13 Cm 1084/2014–123, uložil Krajský soud v Českých Budějovicích opatrovníkovi, aby s odbornou péčí usiloval o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu společnosti. Vyšel přitom z toho, že: Společnost nemá žádného člena představenstva. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2009, č. j. KSCB 27 INS 1855/2009-A-18, byl zjištěn hrozící úpadek P. T., jednoho z akcionářů společnosti (dále jen „dlužník“). Insolvenčním správcem dlužníka byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2009, č. j. KSCB 27 INS 1855/2009-B-30, ustanoven JUDr. Ing. Miroslav Kořenář (dále jen „navrhovatel“). Navrhovatel pojal do soupisu majetkové podstaty dlužníka 10 kusů kmenových akcií společnosti o jmenovité hodnotě 100.000 Kč (dále jen „akcie“). Navrhovatel podal návrh na jmenování Mgr. V. P. opatrovníkem společnosti s tím, že pokud by i nadále trval stav, kdy představenstvo nemá dostatečný počet členů potřebný k rozhodování, mohlo by dojít ke snížení hodnoty akcií. Druhý z akcionářů společnosti, M. K., se v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 ICm 1496/2013 domáhá vyloučení akcií z majetkové podstaty dlužníka. Usnesením ze dne 8. ledna 2015, č. j. 13 Cm 1084/2014–120, přibral Krajský soud v Českých Budějovicích M. K. do řízení vedeného v projednávané vě­ci. Soud prvního stupně konstatoval, že navrhovatel osvědčil právní zájem na jmenování opatrovníka (neboť nemá-li společnost počet členů představenstva potřebný k rozhodování, dochází „k ohrožení hodnoty akcií“), a proto jeho návrhu vyhověl. Poté, kdy M. K. napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2014, č. j. 13 Cm 1084/2014–90, jakož i doplňující usnesení ze dne 8. ledna 2015, č. j. 13 Cm 1084/2014–123, odvoláním, byla jeho účast v řízení ukončena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2015, č. j. 7 Cmo 67/2015–386, s tím, že akcionář (nepodá-li sám návrh na zahájení řízení) není účastníkem řízení o jmenování opatrovníka akciové společnosti. K odvolání společnosti a M. K. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2015, č. j. 7 Cmo 67/2015–393, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na jmenování opatrovníka zamítl a zprostil společnost povinnosti zaplatit soudní poplatek (první výrok), odmítl odvolání M. K. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud dovodil, že ustanovení § 165 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je „plně zahrnuto“ v § 443 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z. o. k.“), a ze systematického hlediska je proto vyloučeno, aby akciové společnosti byl podle § 165 odst. 1 o. z. jmenován opatrovník. Tento závěr podle mínění odvolacího soudu potvrzuje též rozdílná dikce § 443 z. o. k. a § 165 odst. 1 o. z., neboť zatímco v případě aplikace § 165 odst. 1 o. z. nemá soud jinou možnost, než opatrovníka jmenovat, je v poměrech akciové společnosti její zrušení „jednou z více možností“ (což vyplývá z toho, že § 443 z. o. k. soudu zrušení společnosti toliko umožňuje, nikoli přikazuje). Mimo to odvolací soud návrh na jmenování opatrovníka zamítl také proto, že vedle řízení vedeného v projednávané věci je u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 762/2014 vedeno (souběžně) řízení o jmenování chybějících členů představenstva společnosti. Přitom probíhající řízení o jmenování chybějících členů statutárního orgánu podle odvolacího soudu vylučuje „jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z.“. Proti prvnímu výroku v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice: zda je možné akciové společnosti jmenovat opatrovníka, nemá-li „statutární orgán schopný plnit své funkce“, a (posuzováno dle obsahu dovolání) zda zahájení řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti podle § 443 z. o. k., ohledně níž již probíhá řízení o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., brání vyhovění návrhu na jmenování opatrovníka. Dovolatel namítá, že pravidlo „přednostního použití speciální právní úpravy“ je odvolacím soudem vykládáno zjednodušeně. Ustanovení § 443 z. o. k. podle jeho názoru nebrání tomu, aby byl akciové společnosti jmenován opatrovník, neboť ke jmenování chybějícího člena představenstva může dojít pouze na návrh. Ten však nemusí být oprávněnými osobami podán; přitom nelze přijmout, že by pouze tato skutečnost vedla ke zrušení společnosti. Dovolatel brojí též proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je-li vedeno řízení o jmenování chybějícího člena představenstva, je pojmově vyloučeno jmenovat téže akciové společnosti opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. K tomu uvádí, že je nezbytné vyhodnotit konkrétní okolnosti, za nichž soud o jmenování opatrovníka rozhoduje. Nebylo-li dosud postaveno najisto, kdo je akcionářem společnosti, a není-li zajištěno obchodní vedení společnosti (přičemž společnosti akutně hrozí zahájení insolvenčního řízení, neboť neexistují osoby, které by byly oprávněny nakládat s prostředky uloženými na bankovních účtech společnosti), je podle jeho názoru nezbytné opatrovníka společnosti jmenovat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 762/2014 jmenoval společnosti chybějící členy představenstva; a to jednak proto, že toto usnesení není pravomocné, a jednak proto, že obnovení činnosti představenstva předpokládá zvolení předsedy a místopředsedy představenstva (vůči třetím osobám smí za společnost právně jednat společně jen předseda představenstva a místopředseda představenstva). Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázek dovoláním otevřených, a to jednak otázky, zda akciové společnosti lze jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak otázky, zda zahájení řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti podle § 443 z. o. k., ohledně níž již probíhá řízení o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., brání vyhovění návrhu na jmenování opatrovníka, kterážto otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla (v souvislostech naznačených v dovolání) vyřešena. Dovolání je i důvodné. Nejvyšší soud předesílá, že k argumentaci dovolatele obsažené v jeho podání ze dne 12. února 2016 (jež byla Nejvyššímu soudu doručena téhož dne) nelze přihlédnout. Změna vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu). Podle § 165 odst. 1 o. z., nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu, než budou noví členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání; jinak soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti dozví. Podle § 443 z. o. k. zvolí příslušný orgán v případě smrti člena představenstva, odstoupení z funkce, odvolání anebo jiného ukončení jeho funkce do 2 měsíců nového člena představenstva. Nebude-li z důvodů uvedených ve větě první představenstvo schopno plnit své funkce, jmenuje chybějící členy soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a to na dobu, než bude řádně zvolen chybějící člen nebo členové, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci. Z § 1 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), plyne, že nestanoví-li zákon o zvláštních řízeních soudních jinak, použije se občanský soudní řád. Z § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. plyne, že pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Podle § 112 odst. 1 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. V usnesení sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 Nejvyšší soud – v poměrech společnosti s ručením omezeným – vysvětlil, že ačkoli soud může v případě zániku funkce jednatele (není-li zde žádného jiného jednatele či nejsou-li zbývající jednatelé z důvodu zániku funkce některého z nich schopni plnit své funkce a nezvolila-li valná hromada do 1 měsíce nového jednatele) společnost zrušit a nařídit její likvidaci, není (tím) vyloučeno, aby společnosti jmenoval opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., dospěje-li k závěru, že takové opatření je s ohledem na poměry konkrétní společnosti vhodnější. Tento závěr – byť formulován v poměrech společnosti s ručením omezeným – se plně prosadí též ve vztahu k akciovým společnostem [v literatuře srov. Filip, V. a Lasák, J. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až 343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 2078]. Rovněž pro akciové společnosti totiž platí, že jakkoli je jmenování opatrovníka zásahem do vnitřních poměrů společnosti, a to zásahem, který je nezbytné vnímat jako krajní řešení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, jež byla 11. května a 8. června 2016 občansko­právním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijata k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a který v žádném případě neslouží k řešení sporů mezi akcionáři, jde o zásah méně radikální (a proto v určitých případech vhodnější) než zrušení společnosti a nařízení její likvidace [srov. Lasák, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 850–851]. Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že v poměrech akciové společnosti je vyloučeno použít právní normu obsaženou v § 165 odst. 1 o. z., tj. z toho, že akciové společnosti za podmínek předvídaných v tomto ustanovení (resp. v § 443 z. o. k.) není možné jmenovat opatrovníka, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Správný přitom není ani druhý závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí vystavěl, a sice že probíhající řízení o jmenování chybějícího člena představenstva akciové společnosti vede (bez dalšího) k zamítnutí návrhu na jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. Při volbě nástroje, který by vhodně řešil situaci, kdy představenstvo z důvodu zániku funkce svého člena (resp. z toho důvodu, že příslušný orgán v zákonem stanovené lhůtě nezvolil nové členy) není schopno plnit své funkce, musí soud vždy vycházet z konkrétních okolností jednotlivého případu. Ze systematiky právní úpravy (§ 443 z. o. k., resp. § 165 odst. 1 o. z.) plyne – a potud lze závěrům odvolacího soudu přitakat – že není-li z důvodů uvedených v § 443 větě první z. o. k. představenstvo schopno plnit své funkce, jmenuje soud k návrhu osoby, která prokáže právní zájem, jeho chybějící členy. Stejně soud postupuje podle § 165 odst. 1 věty před středníkem o. z., nemá-li statutární orgán právnické osoby dostatečný počet členů potřebný k rozhodování. Teprve v případech, kdy takový návrh není podán nebo není-li podanému návrhu vyhověno, může soud společnost zrušit a nařídit její likvidaci nebo jí jmenovat opatrovníka. Je-li souběžně s řízením o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. vedeno řízení o jmenování chybějícího člena představenstva, je zásadně vyloučeno, aby soud společnosti jmenoval opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. předtím, než bude o jmenování člena představenstva rozhodnuto. Ačkoli v popsané situaci soud návrhu na jmenování opatrovníka akciové společnosti zásadně nemůže vyhovět, bylo by nesprávné dovozovat, že zahájení řízení o jmenování chybějícího člena představenstva podle § 443 věty druhé z. o. k. vede samo o sobě (automaticky) k zamítnutí návrhu na jmenování opatrovníka. Přestože soud může i za této situace návrh na jmenování opatrovníka z jiných (zpravidla věcných) důvodů zamítnout, povede zahájení řízení o jmenování chybějícího člena představenstva obvykle toliko ke spojení věcí (§ 112 o. s. ř., resp. § 1 odst. 2 z. ř. s.). To umožní, aby soud, zamítne-li návrh na jmenování chybějícího člena představenstva (podle § 443 věty druhé z. o. k.), ve spojeném řízení současně (v souladu s účelem právní úpravy jmenování opatrovníka; k tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3899/2015) jmenoval opatrovníka, resp. aby soud, rozhodne-li o jmenování chybějícího člena představenstva, ve spojeném řízení současně zamítl návrh na jmenování opatrovníka. Spojení řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti a o jmenování opatrovníka téže společnosti se tudíž jeví jako vhodné opatření i z pohledu hospodárnosti řízení. S ohledem na účel právní úpravy jmenování opatrovníka právnické osoby, kterým je neprodlené a operativní ustavení osoby, která bude v právnické osobě vykonávat přiměřeně působnost jejího statutárního orgánu (§ 487 odst. 1 o. z.), lze jen výjimečně uvažovat o přerušení řízení o jmenování opatrovníka [podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., resp. § 1 odst. 2 z. ř. s.]. Nelze však vyloučit, že podle okolností konkrétního případu bude namístě i takový postup, kdy soud řízení o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., přeruší do doby, než bude rozhodnuto o jmenování chybějícího člena představenstva, a teprve poté bude v řízení o návrhu na jmenování opatrovníka (s ohledem na výsledek řízení o jmenování chybějícího člena představenstva) pokračovat. Vyšel-li tedy odvolací soud v poměrech projednávané věci z toho, že samostatným důvodem pro zamítnutí návrhu je i to, že souběžně s řízením vedeným v projednávané věci je u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 762/2014 vedeno řízení o jmenování chybějících členů představenstva společnosti, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Jelikož právní posouzení věci není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v rozsahu specifikovaném ve výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. července 2016 JUDr. Filip Cileček předseda senátu Rozhodnutí je dostupné zde,

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla dodávka interiérového vybavení budovy kolejí „B“ VŠB – TU Ostrava (dále též jen „dílo“). V bodě 13.7 bylo sjednáno, že zhotovitel ani objednatel nemohou bez vzájemného souhlasu postoupit práva a povinnosti plynoucí z této smlouvy třetí osobě. Kupní smlouvou uzavřenou dne 11. 9. 2009, kterou odvolací soud posoudil jako smlouvu rámcovou (dále též jen „kupní smlouva“), se žalobkyně zavázala dodávat Ing. U. na základě jeho objednávek sedací nábytek, zejména kancelářské židle a křesla, a převést na něho vlastnické právo k dodávanému zboží. V článku VII. kupní smlouvy byla sjednána výhrada vlastnického práva do zaplacení kupní ceny v plné výši s tím, že prodlení s úhradou zakládá žalobkyni právo odebrat dodané zboží zpět, a to přímo i od třetí osoby (konečného odběratele). Žalobkyně se zavázala dodat zboží podle objednávky do areálu žalované, v němž Ing. U. pro žalovanou prováděl dílo. V souladu s tím dodala ve dnech 23. 6. až 28. 6. 2011 sedací nábytek přímo žalované jako subdodávku vztahující se ke smlouvě o dílo. Dopisem doručeným dne 23. 6. 2011 pak žalovanou upozornila na sjednanou výhradu vlastnického práva. Ing. U. dílo žalované dne 23. 8. 2011 předal. Smlouvou o postoupení pohledávky (uzavřenou již dne 21. 6. 2011) postoupil část své pohledávky vůči ní ve výši 1 270 763 Kč žalobkyni za podmínek tam sjednaných. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2011, č. j. KSOS 38 INS 10146/2011-B24, byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Žalobkyně bezvýsledně vyzývala žalovanou k zaplacení kupní ceny, případně k vrácení nábytku. … Při posouzení otázky, zda vlastnické právo žalobkyně k sedacímu nábytku zaniklo jeho zahrnutím do díla provedeného Ing. U. a předaného dovolatelce, se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 447/2004 neodchýlil. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí vyjadřuje k pojmu hromadné věci toliko v souvislosti s otázkou, jaké podmínky musí být naplněny, aby šlo o hromadnou věc jakožto zvláštní předmět právních vztahů (srov. tam užitou formulací „aby něco bylo možno za hromadnou věc považovat“); důsledky začlenění věci v právním smyslu do věci hromadné na právní povahu věci a na vlastnické poměry, respektive předpoklady, za nichž se může věc v právním smyslu stát prvkem věci hromadné, z hlediska jejího vlastnického režimu, se v tomto rozsudku nezabýval a tuto otázku neřešil ani v jiných svých rozhodnutích. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud zodpovězena ani související otázka, jaký osud mají ty věci použité k provedení díla, které jsou ve vlastnictví třetí osoby. Stran řešení těchto otázek – a pouze v tomto rozsahu – shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným a v tomto rozsahu podrobil rozhodnutí odvolacího soudu dovolacímu přezkumu. … Zákon č. 40/1964 Sb. pojem „věc hromadná“ známý již z římského práva („universitas rerum“) nedefinoval, ve znění účinném od 1. 1. 2002 s ním však počítal, a to v ustanoveních § 153 a násl. při úpravě zástavního práva; tak v § 153 mimo jiné stanovil, že zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí … V návaznosti na to občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2002, v § 258 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že výkon rozhodnutí prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést (mimo jiné) prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných a souborů věcí… Pojem „věc hromadná“ nedefinoval ani obchodní zákoník, byť s ním, ve znění účinném od 1. 1. 2001, rovněž pracoval, a to při vymezení pojmu „podnik“; v § 5 stanovil, že podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání (odstavec 1, věta první). Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu (odstavec 2, věta první a druhá). Zákon č.141/1950 Sb., občanský zákoník, zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, a zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), pojem „věc hromadná“ neznaly. Obecný zákoník občanský (vyhlášený císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který byl zrušen ke dni 1. 1. 1951, dále též jen „o. z. o.“), definoval hromadnou věc v § 302 tak, že úhrn několika věcí jednotlivých, který se za věc jednu považuje a bývá označován společným jménem, tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek. V § 427 pak označil jako příklad věci hromadné sklad zboží. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále též jen o. z.), definuje hromadnou věc v § 501 tak, že soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc. V § 1347 pak stanoví, že při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí. Již z dikce citovaných ustanovení obecného zákoníku občanského a nového občanského zákoníku je zřejmé, že věc hromadná není věcí v právním smyslu, nýbrž jde o zvláštní právní konstrukt, kterým je v systému soukromého práva zakotven jiný, od věcí v právním smyslu odlišný předmět právních vztahů; jedná se o úhrn (soubor) jednotlivých věcí, který se za jednu věc (za jeden předmět, za celek) toliko považuje (pokládá). Tomuto pojetí odpovídají též jak shora citovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. a občanského soudního řádu, upravující věc hromadnou vedle věcí jako zvláštní, od věci odlišný předmět právních vztahů, tak i ustanovení obchodního zákoníku; stanovil-li v § 5 odst. 2 při úpravě podniku jako věci hromadné výslovně, že na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu, pak zjevně vycházel z pojetí, v němž věc hromadná věcí v právním smyslu není. Tvoří-li pak věc hromadnou věci v právním smyslu, pak tyto věci – již ze své povahy – mohou být samostatným předmětem právních vztahů a je s nimi možno samostatně disponovat; citovaný § 1347 o. z. s takovou jejich vlastností výslovně počítá, řeší-li právní režim jednotlivých věcí, které byly od věci hromadné odloučeny. Při výkladu § 302 o. z. o. dobová judikatura dovodila, že účelem konstrukce hromadné věci je usnadnění právních dispozic se soubory věcí [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919–1948) – Vážný, pod číslem 4085, ročník 1924, podle něhož „význam hromadné věci vyčerpává se tím, že užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních věcí, majících sdíleti společný osud právní“]. Z téhož pojetí vychází též rozhodovací praxe soudů při aplikaci zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, že předmětem nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, podle okolností např. byt, nebytové prostory, pozemek, které se pronajímají ke specifickému účelu jako ucelený soubor, jako věc hromadná, kdy nejde o nájem jednotlivých nemovitostí, nýbrž o nájem věci podle § 663 a násl. obč. zák. ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1263/2006, a ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 451/2012. V rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009, pak vysvětlil, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když ve skutečnosti jde o souhrn více jednotlivých věcí. Zástavním právem je zatížen sklad zboží jako „jediná věc“; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která byla (v souladu s jeho účelem) ze skladu vyjmuta. Shodný názor zaujímala komentářová literatura, dovozující v rámci výkladu § 118 obč. zák. (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha : Walters Kluwer, 2009. 346 s.), že věc hromadná je soubor jinak samostatných věcí, jejichž spojení a vnitřní vazby sledují společný účel, takže tvoří určitý hospodářský celek a v právním styku tvoří jediný předmět občanskoprávních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jediným celkem (obdobně srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 582 s.). Ke stejným závěrům dochází – při výkladu předpisů nového občanského zákoníku – též recentní komentářová literatura. Tak např. v díle Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha : Wolters Kluwer, 2014) se dovozuje, že hromadná věc ve smyslu § 501 o. z. není věcí v pravém smyslu slova, nýbrž fikcí, kdy se za jednu věc považují dvě či více věcí, na které se pro zjednodušení právního styku nahlíží, jako by šlo o věc jedinou. Protože jde o věci v právním smyslu, je možno jimi disponovat samostatně. Jelikož však tvoří určitý hospodářský celek, může s nimi být nakládáno i jako s jednou jedinou věcí. Tentýž názor, pouze jinak vyjádřený, lze nalézt v díle Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha : Leges, 2014, kde se zároveň konstatuje, že hromadná věc může být tvořena buď relativně stálou množinou složek, kdy je nepraktické, byť přípustné, aby bylo samostatně disponováno s jednotlivými složkami zvlášť, či se její obsah a rozsah může měnit v závislosti na čase a myslitelné jsou i dispozice s jejími jednotlivými prvky (např. skladové zásoby). Věc hromadná je tedy zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Začlenění do hromadné věci nelze ztotožňovat se situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., například v důsledku zpracování (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněný pod číslem 81/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Prosazuje-li tedy dovolatelka závěr, že sedací nábytek se stal součástí hromadné věci, z čehož dovozuje, že jej poté již nelze od hromadné věci odloučit, pak se zásadně mýlí. Jednotlivé věci v právním smyslu nepozbývající začleněním do věci hromadné svou právní povahu a lze jimi i nadále samostatně disponovat a tak je ze souboru věci hromadné vyjmout, dokonce i v takovém případě, kdy je hromadná věc tvořena relativně stálou množinou složek a vynětím jedné z nich by došlo k popření smyslu univerzality (srov. shodně již citované dílo Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář). Jestliže začleněním do věci hromadné věc v právním smyslu nezaniká, nemá takové jednání za následek ani zánik vlastnického práva k ní; opačný závěr zastávaný dovolatelkou postrádá jakoukoliv oporu. Dovolatelka ostatně ve své argumentaci pomíjí pravidlo, jež bylo sice výslovně vyjádřeno až v § 501 o. z., z povahy věci však nutně platilo i za předchozí právní úpravy, totiž že jednotlivé věci tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku; jinak by přeci nemohlo být s věcí hromadnou nakládáno jako s celkem, což je právě účelem tohoto právního instrumentu. Skutečnost, že veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znaky hromadné věci. Nemůže se tedy stát součástí věci hromadné věc, k níž svědčí vlastnické právo osobě odlišné od vlastníka hromadné věci. Z pohledu vlastnického režimu není – oproti tomu, co naznačuje dovolatelka – samo o sobě rozhodující ani to, že sedací nábytek byl součástí sjednaného předmětu díla. Ani ze skutečnosti, že se určitá věc stane součástí předmětu díla, totiž bez dalšího neplyne, že taková věc pozbývá způsobilosti být samostatným předmětem právních vztahů a nemůže mít samostatný věcně právní režim, nevyjímaje důsledky sjednané výhrady vlastnického práva. Předmět díla ve smyslu předmětu závazkového vztahu nemusí být (a v praxi často nebývá) vždy jednou jedinou věcí ve smyslu věcněprávním; může jít také o soubor věcí, který pak může, ale nemusí být věcí hromadnou (v závislosti na tom, zda splňuje pojmové znaky hromadné věci či nikoliv). Z věcněprávního hlediska by bylo v souzené věci podstatné například až to, zda se sedací nábytek, respektive jeho jednotlivé kusy, staly či nestaly součástí jiné věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., v důsledku čehož by přestaly být věcí v právním smyslu; až to by totiž mohlo mít za následek zánik vlastnického práva k těmto věcem. Je-li tedy věc užita při provedení díla způsobem, v jehož důsledku se stává součástí předmětu díla, jenž však není spojen s jejím zánikem (např. nestane se součástí jiné věci), zůstává věcí v právním smyslu, a je-li vlastníkem takové věci třetí osoba, vlastnictví samotným včleněním věci do předmětu díla nepozbývá; vlastnictví může tato osoba pozbýt jen některým ze způsobů aprobovaným zákonem, včetně způsobu upraveného v § 446 obch. zák. ve spojení s § 554 odst. 5 obch. zák. Pro závěr, že sedací nábytek (jednotlivé židle, křesla a pohovky) zanikl zpracováním, není podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci a „zapracování“ těchto věcí do předmětu díla v tom smyslu slova, jak je užívá dovolatelka, na postavení těchto věcí jako věcí v právním smyslu nic nemění.

Právní věta: Ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podmiňuje odpovědnost vojáka za škodu tím, že škoda vznikla státu, nikoliv dílčí organizační složce státu. Měl-li tedy voják spoluzavinit porušení rozpočtové kázně Ministerstvem obrany, nelze za škodu státu považovat odvod za porušení rozpočtové kázně a penále, které v důsledku toho odvedlo Ministerstvo obrany do státního rozpočtu. Je tomu tak proto, že došlo pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu a jeho majetek se tak touto transakcí nezmenšil. Komentář Netradičně jsem se rozhodl zde na Obczanovi citovat rozhodnutí NSS. To pro jeho možnou využitelnost v civilním právu. Konkrétně se rozhodnutí vyjadřuje k otázce vzniku škody na straně státu ve vztahu k třetím osobám, tedy ve vztahu státu a osob, které nejsou součástí státu. V posuzovaném případě šlo o regresní nárok na náhradu škody, která měla být způsobena Ministerstvu obrany zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Povinným k náhradě škody měl být zaměstnanec, který měl škodu spoluzavinit svým pochybením, v důsledku kterého došlo k uložení odvodové povinnosti ministerstvu. Vznikla přitom otázka toho, zda je dán jeden ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody – samotná existence škody. Fakticky totiž došlo pouze k „přelití“ peněz v rámci státního rozpočtu (tedy uvnitř státu) a „nula od nuly pojde“. NSS tedy stál před rozhodnutím, zda nahlížet v daném případě na stát jako na vícero samostatných organizačních složek (pak by bylo možné dovodit existenci škody na straně Ministerstva obrany), anebo jako na jeden nedílný celek (pak by o škodě nemohla být řeč). NSS se rozhodl pro druhou z výše uvedených variant. S tímto řešením se plně ztotožňuji. Je rozumné, že ve vztazích navenek je na stát nahlíženo jako na jeden celek. Takový závěr koresponduje i s logickým řetězcem v § 17(1) NOZ („Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.“), § 18 NOZ („Osoba je fyzická, nebo právnická.“) a § 21 NOZ („Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu.“). Pokud by měl člověk hradit škodu organizační složce státu, a ne státu jako celku, dalo by se nejspíš ve světle výše citovaných paragrafů NOZ hovořit i o bezdůvodném obohacení na straně státu. Je namístě poukázat ještě na usnesení NS ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011. V něm se totiž NS naopak přiklonil ke koncepci dělené subjektivity státu. Skutkový stav byl však poněkud odlišný – nešlo o vztah státu a osoby mimo stát, ale o vztah mezi dvěma organizačními složkami státu navzájem. Tento judikát však NSS řádně odlišil, zejména s odkazem na odlišnou povahu obou typů vztahů. Na okraj bych ještě poznamenal, že na závěry usnesení NS 33 Cdo 181/2011 není nazíráno úplně bezvýhradně. Usnesení nebylo schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, protože mezi soudci NS existují pochyby, zda lze užít koncepci dělené subjektivity státu, když z žádného právního předpisu nevyplývá (viz Petr Vojtek: Přehled rozhodnutí NS neschválených v roce 2012 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Soudní rozhledy 2/2013, s. 42). Důvodem, proč byl tento nárok na náhradu škody řešen po linii správního soudnictví, je § 111 zákona č. 221/1999, o vojácích z povolání. Podle něj rozhoduje o náhradě škody způsobené vojákem státu služební orgán. Podle mého názoru jsou však závěry obsažené v tomto rozsudku NSS plně využitelné i pro obdobné regresní nároky na náhradu škody řešené klasicky po občanskoprávní linii a zdá se, že prvostupňové civilní soudy to vidí stejně. Podle nikterak neověřených informací, které mám k dispozici, byly navíc stejné závěry vyslovovány i na soudcovských školeních. Text rozhodnutí: Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. O. K., zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53, rozhodnutí ministra obrany ze dne 26. 11. 2013, č. j. 728/2013–1140, a rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 19. 2. 2013, č. j. 93/6–20/2010–5104, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 11.228 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 9.114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. O. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2013, č. j. 728/2013–1140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 19. 2. 2013, č. j. 93/6–20/2010–5104. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán spoluodpovědným za vznik škody, ke které došlo zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně a penále za porušení rozpočtové kázně v celkové výši 2.787.253 Kč, a byla mu uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 69.213 Kč a paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. (…) Na základě rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, dospěl městský soud k závěru, že každá část majetku státu, obhospodařovaná tou kterou organizační složkou státu, je po právní stránce relativně samostatným celkem, u něhož průběžně dochází k přírůstkům a úbytkům. Tato konstrukce vylučuje, aby na Českou republiku bylo v právních vztazích nahlíženo jako na jediný celek. Žalovaný proto oprávněně nepřisvědčil tvrzení, že jde pouze o „přelévání“ finančních prostředků v rámci jediného subjektu. V důsledku porušení povinností žalobcem vznikla v majetkové sféře žalovaného škoda. Ten je samostatnou rozpočtovou složkou státního rozpočtu, a odvede-li v důsledku stanoveného odvodu a penále finanční prostředky zpět do státního rozpočtu, nebudou mu hrazeny a tím dojde k umenšení jeho disponibilní majetkové sféry. (…) (…) Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu, žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je třeba zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z toho důvodu, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s žalobními námitkami. (…) Dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však nebrání Nejvyššímu správnímu soudu posouzení důvodnosti některých dalších námitek, které brojí proti napadenému rozsudku v části, v níž je přezkoumatelný. Předně shledal Nejvyšší správní soud důvodnou námitku, že správními orgány vymezená škoda, za níž má stěžovatel spoluodpovídat, není škodou státu ve smyslu ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Podle ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, voják odpovídá státu za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením svých povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Za škodu je v souladu s obecným vnímáním tohoto pojmu napříč právními odvětvími i pro účely citovaného ustanovení nutno považovat újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, R-34/2010). V projednávané věci je především spor o to, koho je zde nutno považovat za poškozeného, zda Ministerstvo obrany či Českou republiku jako celek. Škoda je totiž spatřována v zaplacení odvodu za porušení rozpočtové kázně a penále ze strany Ministerstva obrany do státního rozpočtu. V případě, že by měla být poškozenou Česká republika včetně všech svých organizačních složek, by nebylo možné na tuto platbu nahlížet jako na škodu, neboť by jí nedošlo ke zmenšení objemu majetku České republiky. Jde totiž toliko o převod prostředků z jedné kapitoly státního rozpočtu do jiné kapitoly téhož státního rozpočtu. Správní orgány i městský soud však Ministerstvo obrany považují pro účely majetkových vztahů za relativně samostatný subjekt, jemuž tímto vznikla majetková újma. Své závěry opírají o koncepci tzv. dělené subjektivity stá­tu. Z této koncepce vycházel Nejvyšší soud České republiky při posuzování majetkových vztahů mezi různými organizačními složkami státu. Ve svém rozsudku ze dne 28. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, nejprve rekapituloval obsah dovolání: „Závěr o nedostatku soudní pravomoci zpochybnila žalobkyně dovoláním, jímž napadla usnesení odvolacího soudu. Výkon majetkových práv státu a plnění jeho závazků je primárně postaven na principu tzv. dělené subjektivity státu. Česká republika realizuje svoji právní subjektivitu nikoliv jako celek, ale výlučně skrze okruh jednotlivých, nezaměnitelných, vnitřně i vnějškově organizovaných, zákonem předvídaných a přímo zákonem nebo na jeho základě konstituovaných útvarů, tj. organizačních složek státu. Tyto organizační složky – vybavené určitými samostatnými oprávněními a povinnostmi – hospodaří s konkrétními částmi státního majetku (včetně peněžních prostředků), přičemž každá část tohoto majetku je po právní stránce relativně samostatným celkem, u něhož průběžně z různých důvodů dochází k přírůstkům a úbytkům. I když zmíněné přírůstky a úbytky se přímo odrážejí ve státním rozpočtu, nelze je chápat jako prosté přesuny peněžních prostředků v rámci jednoho vlastnického subjektu. Rozpočtové kapitoly příslušející té či oné organizační složce státu vykazují příjmovou a výdajovou část a zákonnou povinností je dosahovat jejich naplnění nikoliv en block, ale po složkách. Organizační složky státu proto mohou při hospodaření se svěřeným majetkem navzájem vstupovat do závazkových právních vztahů a nároky, které jim z nich vznikly, proti jiným organizačním složkám uplatňovat (vymáhat), aniž by se jednalo o pouhé přesuny částí majetku (peněžních prostředků) v rámci státního rozpočtu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.“ Následně na základě argumentů žalobkyně dospěl k následujícím závěrům: „Je-li žalobcem a žalovaným táž osoba – ať již od zahájení řízení nebo se tak stane v jeho průběhu (splynutím) – brání projednání a rozhodnutí sporu nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1, věta první, o.s.ř.). Není pochyb o tom, že vystupuje-li stát jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou (§ 6 zákona č. 219/2000 Sb., § 21 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák“). Konstrukce dělené subjektivity státu, výstižně charakterizované žalobkyní v dovolání, vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích týkajících se hospodaření (nakládání) s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek. Se zřetelem k povaze právního vztahu mezi organizačními složkami (viz pojednání níže) je namístě uzavřít, že uvedeným nedostatkem řízení netrpí.“ Popsaná koncepce dělené subjektivity státu nicméně není přenositelná na nyní projednávaný případ, a to ze dvou důvodů. V prvé řadě smyslem uvedené koncepce bylo postihnout vztahy soukromoprávního charakteru uvnitř státu, mezi jeho různými organizačními složkami, a poskytnout mechanismus nápravy protiprávního jednání v rámci těchto vztahů. Organizační složky státu totiž mohou společně vstupovat do vztahů obdobným závazkovým vztahům vznikajícím ze smluv. Nakládání s majetkem mezi organizačními složkami státu navzájem se uskutečňuje na základě zápisu dle ust. § 19 zákona o majetku České republiky. Nejvyšší soud České republiky proto v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že tyto vztahy mají soukromoprávní charakter a orgánem povolaným k ochraně práv z těchto vztahů je soud. V případě vztahu, jehož obsahem je regresní nárok dle ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, se však jedná o veřejnoprávní vztah mezi státem na jedné straně a samostatným subjektem, který není součástí státu, na straně druhé. Nejedná se tedy o vztahy uvnitř státu, nýbrž vystupování státu navenek vůči třetí osobě. Jakkoliv se uvnitř jediné entity mohou odvíjet určité vztahy mezi různými složkami této entity, do vnějších vztahů standardně vstupuje jako nedělitelný celek, bez ohledu na její případné vnitřní členění. Příkladem je stěžovatelem uváděná odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V takovém případě je lhostejné, které organizační složky státu se na vzniku této škody podílely, neboť stát odpovídá jako celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010). Zákon č. 82/1998 Sb. v ust. § 6 pouze určuje organizační složky státu, které mají odškodnění vyplácet, nicméně nikterak tuto příslušnost nepodmiňuje tím, že by se sama tato organizační složka musela na vzniku škody podílet. Důvodem je skutečnost, že odpovědným za škodu je stát, nikoliv organizační složka státu. Druhým důvodem, proč nelze v této věci uplatnit koncepci dělené subjektivity státu je skutečnost, že samotné ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání podmiňuje odpovědnostní vztah výslovně tím, že škoda vznikla státu („odpovídá státu za škodu, kterou mu způsobil“), nikoliv dílčí organizační složce státu. Voják z povolání (resp. bývalý voják z povolání) tedy nemůže odpovídat za škodu, která vznikla Ministerstvu obrany, nýbrž pouze za škodu, která vznikla České republice jako celku. Podobně je koncipována odpovědnost pracovníků organizačních složek státu za škodu vzniklou státu (respektive jejich povinnost k regresní úhradě) v ust. § 47 odst. 2 zákona o majetku České republiky či ust. § 16 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. I zde vůči těmto pracovníkům vystupuje stát jako jediný nedělitelný subjekt, jemuž měla škoda vzniknout (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 502/2008, v němž také nebyla spatřována škoda státu z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně, uloženého organizační složce státu). Jelikož je nutno hledět pro účely ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání na stát jako jediný subjekt, je nutno zkoumat, zda státu jako celku vznikla škoda, kterou popisují ve svých rozhodnutích správní orgány. V souladu s již uvedenými úvahami má Nejvyšší správní soud za to, že státu nevznikla žádná škoda v důsledku toho, že Ministerstvo obrany odvedlo do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně a penále. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se touto transakcí nezmenšil (nanejvýš mu v důsledku toho mohly vzniknout transakční náklady). Státu tedy nevznikla škoda v podobě, v jaké ji vymezily správní orgány. Pro úplnost je vhodné dodat, že uvedené závěry neznamenají zbavení odpovědnosti vojáků z povolání za porušení svých povinností, které v důsledku znamená porušení rozpočtové kázně. Předně může u vojáka v závislosti na závažnosti porušení jeho povinností nastoupit disciplinární odpovědnost, v krajním případě i odpovědnost trestní. Kromě toho může stále státu odpovídat v souladu s ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání za škodu, nicméně musí jít skutečně o škodu státu. Zejména v případě porušení předpisů o veřejných zakázkách je vznik takové škody myslitelný. Typicky může dojít v konečném důsledku k tomu, že veřejná zakázka je předražená. V takovém případě vzniká státu škoda spočívající v rozdílu mezi kupní cenou a cenou, kterou by bylo možné očekávat při dodržení zákonných požadavků. Podobně v případě, že je poptáno zboží či služby, které jsou neupotřebitelné, vzniká státu škoda ve výši ceny tohoto zboží či služeb, nebylo-li je možno využít jinak, prodat či postoupit. Ve všech těchto případech je ovšem nutno škodu přesně vyčíslit a řádně doložit její výši. V projednávané věci však správní orgány žádnou takovou škodu, která by mohla v důsledku jednání stěžovatele státu vzniknout, nezjišťovaly. Lze uzavřít, že správní orgány po stěžovateli žádaly náhradu škody, která vůbec státu nevznikla, přinejmenším v té podobě, v jaké ji vymezily. S ohledem na takto zásadní nedostatek rozhodnutí správních orgánů obou stupňů se proto Nejvyšší správní soud dále zabýval již jen ve stručnosti námitkami, které by případně mohly mít význam pro další řízení, pokud by správní orgány nově definovaly škodu, která měla z vytýkaného jednání stěžovatele státu vzniknout. V otázkách, které se přímo odvíjí od východiska, že žalovanému vznikla škoda spočívající v odvodu za porušení rozpočtové kázně a v penále, by již bylo posuzování důvodnosti kasační stížnosti zcela nadbytečné. (…) P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. června 2015 Rozhodnutí je dostupné zde

Analytická právní věta Exekuci na majetek patřící do SJM lze vést pro dluh, který vznikl jednomu z manželů před uzavřením manželství, pouze tehdy, pokud vymáhaný dluh vznikl po 1.1.2014, třebaže to dikce ust. § 42 ex. řádu č. 120/2001 Sb. ve znění po 1.1.2014 výslovně nestanoví. Jedině tak lze s ohledem na principy intertemporálního práva uvedené ustanovení vykládat. Výňatky z rozhodnutí: Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. října 2105, č. j. 8 C 141/2014–66, zamítl žalobu na vyloučení 20 kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč společnosti WTS-J a. s., IČ 28102916, se sídlem Tábor, nám. Fr. Křižíka 2840, PSČ 390 01, zapsané v obchodním rejstříku Krajského soudu v Českých Budějovicích, oddíl B, vložka 1824 (dále jen „společnost“), sepsaných v protokolu o soupisu movitých věcí, který provedl dne 30. ledna 2014 JUDr. Filip Exner, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 7 (dále jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 151 EX 1285/13, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované. Uvedl, že exekuce je soudním exekutorem vedena pro dluh, který vznikl před uzavřením manželství povinného jako donedávna manžela žalobkyně (manželství bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 18 C 120/2014–13). Majetek, jehož vyloučení se žalobkyně domáhá, sice pravděpodobně je jejím výlučným majetkem, neboť byl z režimu společného jmění mezi žalobkyní a povinným vyloučen dohodou sepsanou ve formě notářského zápisu před uzavřením jejich manželství. Ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. ledna 2014, ale umožňuje vést exekuci i na tento majetek, z uvedeného důvodu bylo proto nutné žalobu zamítnout. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j. 27 Co 530/2014–105, rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. října 2105, č. j. 8 C 141/2014–66, změnil tak, že z exekuce vedené soudním exekutorem pod sp. zn. 151 EX 1285/13 se vylučuje 20 kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč společnosti sepsaných v protokolu o soupisu movitých věcí sp. zn. 151 EX 1285/13 ze dne 30. ledna 2014 sepsaného soudním exekutorem, žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v exekuci vedené soudním exekutorem pod sp. zn. 151 EX 1285/13 jde o vymáhání závazku vzniklého bývalému manželu žalobkyně před uzavřením manželství s žalobkyní na základě smlouvy ze dne 4. května 2006, kdy manželství bylo uzavřeno dne 3. června 2006. Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 nebylo možné pro pohledávku vzniklou před manželství vést exekuci i na majetek ve společném jmění žalobkyně a povinného (jejího bývalého manžela), to umožnila až právní úprava účinná od 1. ledna 2014, která však na tuto věc nedopadá. Manželství žalobkyně a povinného bylo uzavřeno za právní úpravy účinné do 31. prosince 2013. Je tudíž v souladu s principem legitimního očekávání a zákazem retroaktivity přípustný jen takový výklad ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu, podle kterého se právní úprava účinná od 1. ledna 2014 použije jen na manželství uzavřená po účinnosti této právní úpravy, nikoliv před ní. I kdyby se navíc účinky dohody o modifikaci společného jmění žalobkyně a povinného ze dne 15. května 2006 ve vztahu k žalované neuplatnily, je v této věci spíše než existence dohody rozhodná skutečnost, že je exekuce vedena pro výlučný dluh povinného vzniklý před uzavřením manželství žalobkyně a povinného, u něhož nelze postihnout akcie nabyté za trvání manželství jeho (bývalou) manželkou (žalobkyní), a to bez ohledu na to, zda podle žalované údajně došlo k účelovému utlumení podnikatelské aktivity povinného a jejímu faktickému přesunu na společnost žalobkyně, o jejíž akcie v této věci jde. … Podle ustanovení § 42 ex. řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 1) exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství; 2) v exekučním řízení se také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky; 3) při posuzování skutečností podle odstavců 2 a 3 exekutor vždy přihlédne k tomu, co v řízení vyšlo najevo. K zásadní změně ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu došlo v souvislosti se vstupem občanského zákoníku v účinnost (srov. čl. LI bod 28 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), když od 1. ledna 2014 ustanovení § 42 odst. 1 ex. umožňuje na majetek patřící do společného jmění manželů vést exekuci také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl (nejen) za trvání manželství ale i před uzavřením manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že bylo rozhodnutím soudu zrušeno společné jmění manželů nebo zúžen jeho stávající rozsah nebo že byl smlouvou zúžen rozsah společného jmění manželů, že byl ujednán režim oddělených jmění nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 396/2012 Sb.“) podle čl. VI bodu 1 řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (do 31. prosince 2012) se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Zákon č. 303/2013 Sb. relevantní pro řízení zahájená od 1. ledna 2013 ale v čl. LII na rozdíl od zákona č. 396/2012 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14) neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo možné určit rozhodnou právní úpravu pro řízení zahájená od 1. ledna 2013, tj. pro posuzovanou věc. Nová právní úprava má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Při absenci právní úpravy přechodných ustanovení musí být východiskem úvah zásady, ze kterých vychází při řešení otázky zpětné účinnosti právních předpisů, obecná nauka právní. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah, nebo práva a povinnosti z něj vyplývající, vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) tedy ve skutečnosti zpětnou účinností zákona není, na rozdíl od pravé zpětné účinnosti. Pro nepravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) platí zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Na druhou stranu pravá zpětná účinnost (retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Ze shora uvedeného vyplývá, že zpětná působnost exekučního řádu ve znění zákona č. 303/2013 Sb. účinného od 1. ledna 2014 na právní jednání, k nimž došlo před tímto datem, vybudovaná na principech pravé retroaktivity, je nepřípustná. Přestože je nepravá retroaktivita „zásadně přípustná“, v případě absence explicitních přechodných ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba primárně přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva (práva na legitimní očekávání) – srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a v něm citovaná rozhodnutí. Výše citované ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 je procesně-právním odrazem právní úpravy obsažené mimo jiné v ustanovení § 732 věta druhá OZ, podle níž vznikl-li dluh jednoho z manželů ještě před uzavřením manželství, může být společné jmění postiženo do výše, jíž by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 OZ. Na rozdíl od zákona č. 303/2013 Sb. však občanský zákoník v přechodných ustanoveních § 3028 až 3079 výslovně vyjadřuje (kromě jiného) nepravou zpětnou účinnost tohoto zákona, což znamená, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V posuzované věci jde o to, zda lze v exekučním řízení zahájeném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 vymáhat pohledávku povinného, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky (zde žalobkyně), podle ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného od 1. ledna 2014, když ke vzniku pohledávky, stejně jako k uzavření manželství, došlo právě za (dosavadní) právní úpravy, která neumožňovala k uspokojení v rámci exekuce (výkonu rozhodnutí) vedené pro závazek jednoho z manželů vzniklý před uzavřením manželství použít majetek ve společném jmění či majetek, který se za takový majetek považuje pro účely exekuce (výkonu rozhodnutí). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že je v souladu s principem legitimního očekávání takový výklad, podle něhož se ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky, došlo v době od 1. ledna 2014. V opačném případě by dopad ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 měl ve vztahu k manželům, jejichž pohledávka vznikla do 31. prosince 2013, pravé retroaktivní účinky a byl by v rozporu s jejich legitimním očekáváním v době vzniku závazku v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela, nikoliv z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí. Rozhodujícím okamžikem přitom není, jak se domnívá odvolací soud, okamžik uzavření manželství, ale to, kdy došlo ke vzniku pohledávky (srov. § 732 OZ). Je nepochybné, že pod vlivem právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 došlo v uspokojování výlučných dluhů jednoho z manželů k posunu relevantní právní úpravy (srov. § 732 OZ). I při změně právní úpravy je však třeba dbát na obecná východiska spravedlivého rozhodování tak, aby nově vytvářené závěry rozhodovací praxe nevedly ke zřejmě nespravedlivému rozhodnutí v konkrétní právě posuzované věci, které by bylo mimo jiné ve zjevném rozporu s legitimním očekáváním v tomto případě především dlužného manžela jako povinného z exekučního řízení a žalobkyně jako manželky povinného, byť se shora uvedený výklad může jevit jako nespravedlivý vůči žalované jako oprávněné z exekučního řízení. Interpretace relevantních ustanovení však musí odpovídat nejen výslovné dikci zákona, ale mimo jiné i jeho účelu, historii a systematické souvislosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 732 OZ a přenesené do ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného od 1. ledna 2014 spojením „(…) nebo před uzavřením manželství (…)“ je vyvážení ochrany věřitele a ochrany společného jmění, resp. druhého manžela, resp. rodiny (srov. důvodovou zprávu k občanskému zákoníku). K takovému účelu však nelze dospět nepřípustným retroaktivním výkladem a zjevně v rozporu s legitimním očekáváním povinného i druhého manžela. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soudu uzavírá, že odvolací soud v exekučním řízení zahájeném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 posoudil správně nemožnost vymáhání pohledávky povinného, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky do 31. prosince 2013, z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí, tj. když vycházel z ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného do 31. prosince 2013 místo z ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu účinného od 1. ledna 2014; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

S t a n o v i s k o občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., občanský zákoník, a § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Nejvyšší soud, který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů, § 32 a násl. Jednacího řádu Nejvyššího soudu), zjistil, že soudy nepostupují jednotně při výkladu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), pokud je užito pojmů „po jeho zhlédnutí“ a „soud posuzovaného vždy zhlédne“. Po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy kolegia podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích následující stanovisko: Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce. Nejvyšší soud při vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů zjistil, že soudy rozdílně posuzují otázku, která ze soudních osob je povolána ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 o. z. a ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., v řízení o svéprávnosti (§ 34 a násl. téhož zákona) zhlédnout posuzovaného; konkrétně, zda je to výlučně příslušný soudce, nebo zda je k tomuto procesnímu úkonu soudu oprávněn případně i vyšší soudní úředník (resp. asistent soudce). Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Ustanovení § 38 odst. 2 věty první z. ř. s. zakotvuje pravidlo, že od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve svém ustanovení § 38a větě první uvádí, že zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou samostatně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci. K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Platná právní úprava tohoto právního institutu bere zřetel na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. Přihlíží tak především k požadavku respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby, předpokladu samostatnosti osob, jejich nediskriminace, respektive plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a přirozenosti, stejně jako rovnost příležitostí. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí proto být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není určujícím, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 o. z.). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§ 18 z. ř. s.). Od zhlédnutí soud nemůže upustit – § 38 odst. 2 z. ř. s. (srovnej např. Švestka, J.; Dvořák, J; Fiala, J a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha Wolters Kluwer, a.s. 2014, s. 237). Je očividné, že jakékoli pochybnosti o tom, kdo má zhlédnutí vykonat, odpadají, pakliže takovou osobou bude soudce (srov. v obdobné situaci nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015). Úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona o soudech a soudcích), se totiž vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce) vytvoří (a zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. Jak již bylo naznačeno výše, není možné pominout, že právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt (např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. listopadu 2011). Jak se však též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva podává (viz níže), mohou být v konkrétní věci dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo udržitelným způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu, apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezentního znaleckého posudku, či být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy, a ani samotnými poznatky ze zhlédnutí již provedeného jinou soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažená v čl. 6, respektive 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., aby skutkový stav byl spolehlivě zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení, a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena (obdobně srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva věcech Ivinović proti Chorvatsku, č. 13006/13, rozsudek ze dne 18. 9. 2014, Lashin proti Rusku, č. 33117/02, rozsudek ze dne 22. 1. 2013, a Berková proti Slovensku, č. 67149/01, rozsudek ze dne 24. 3. 2009). Tento mimořádný postup soudu (zhlédnutí posuzovaného jinou soudní osobou) musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně a důkladně odůvodněn, neboť jeho absence bude představovat vadu, pro kterou rozhodnutí nebude moci obstát. Konečně stojí za zaznamenání, že úkon zhlédnutí (protokol o něm) provedený jinou soudní osobou je vždy pod kontrolu rozhodujícího soudce, který v případě jakýchkoli pochybností jej provede poté sám. Je rovněž samozřejmostí, že musí být respektováno případné přání posuzovaného (projevené jakoukoliv formou), že trvá na osobním kontaktu se soudcem – a tedy především na samotném zhlédnutí.

Právní věta NS Zástavní právo k podílu v korporaci, který není představován cenným papírem či zaknihovaným cenným papírem, vzniká zápisem do veřejného rejstříku, v němž je korporace zapsána jiný způsob vzniku zástavního práva nelze sjednat. Zástavní věřitel je aktivně věcně legitimován k podání návrhu na zápis zástavního práva k podílu v korporaci do obchodního rejstříku (§ 11 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., § 1322 o. z.). Má-li být do obchodního rejstříku zapsáno zástavní právo k družstevnímu podílu, musí být současně do obchodního rejstříku zapsán člen družstva, jehož podíl se zastavuje, a zastavovaný družstevní podíl. Výňatky z rozhodnutí V r c h n í s o u d v Praze (pozn. – zde je patrně překlep, podle všeho má jít o jiný krajský soud, který vede rejstřík a který proto rozhodoval v I. stupni) usnesením ze dne 4. 3. 2014 zamítl návrh na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 25. 2. 2014, jímž se navrhovatel domáhal zápisu zástavního práva k družstevnímu podílu H. P. a J. P. v Bytovém družstvu Č. (dále jen „družstvo“ a „družstevní podíl“) do veřejného rejstříku. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil odkazem na úpravu v § 25 a 48 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále též jen „z. v. r.“), jež stanoví, jaké údaje o právnických a fyzických osobách se zapisují do veřejného rejstříku, a z níž rovněž vyplývá, že u družstva se do veřejného rejstříku údaje o členech družstva a jejich družstevních podílech nezapisují. Soud prvního stupně zároveň odkázal na § 1316 a § 1322 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že není-li zapisovanou skutečností do veřejného rejstříku údaj o členech družstva a jejich podílech, nezapisuje se do veřejného rejstříku ani zástavní právo k družstevnímu podílu. Zapsat lze toliko takový údaj, ohledně kterého ukládá povinnost (a možnost) zápisu zákon o veřejných rejstřících či jiný právní předpis. … Ze znění citovaného § 1322 odst. 1 o. z. s přihlédnutím k legální definici pojmu „korporace“ v § 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) a rovněž s přihlédnutím k níže citovanému § 48 odst. 1 písm. f) z. v. r. vyplývá, že zastavit lze též členský podíl v družstvu. Ohledně účelu, podmínek a způsobu vzniku zástavního práva k podílu v obchodní korporaci se odvolací soud ztotožňuje se závěry uvedenými v odborné literatuře, podle nichž v občanském zákoníku zákonodárce nejprve upravuje způsob vzniku zástavního práva k movitým věcem obecně v § 1317 a 1318 ObčZ, přičemž je zjevné, že ne pro všechny movité věci lze způsoby vzniku zástavního práva uvedené v označených ustanoveních využít. Např. podíl v korporaci, který není vtělen do cenného papíru, nelze jakožto věc nehmotnou ani předat zástavnímu věřiteli, ani označit či odevzdat třetí osobě. Právě z tohoto důvodu jsou následně v § 1320 až 1342 ObčZ upraveny způsoby vzniku zástavního práva v případech, kdy nelze (či není vhodné) mody zakotvené v § 1317 a 1318 ObčZ využít.[…] Stanoví-li nový občanský zákoník, že zástavní právo k podílu v korporaci vzniká zápisem do veřejného rejstříku, chce tím nepochybně docílit toho, aby údaj o zastavení podílu byl veřejně dostupný každému a byl chráněn principem (formální i materiální) publicity veřejného rejstříku. Tento požadavek zápis zástavního práva do rejstříku zástav zcela nesplňuje, zejména jde-li o formální publicitu. Připuštěním vzniku zástavního práva k podílu zápisem do rejstříku zástav by navíc došlo k narušení jednoty významu zápisů ve veřejném rejstříku a zpochybnění materiální publicity obchodního rejstříku. Zákon o veřejných rejstřících totiž nestanoví, že do obchodního rejstříku se zapisuje vznik zástavního práva, ale zástavní právo k podílu v korporaci. Jestliže by zástavní právo k podílu v korporaci mohlo vzniknout zápisem do rejstříku zástav, bylo by stejně nutné je zapsat i do obchodního rejstříku, tentokrát však s deklaratorním účinkem. Zápis v obchodním rejstříku by pak měl buď účinek deklaratorní, vzniklo-li by zástavní právo zápisem do rejstříku zástav, nebo konstitutivní, jestliže by vzniklo až zápisem do obchodního rejstříku. Dědič J., Šuk P.: K některým výkladovým otázkám právní úpravy podílu v obchodní korporaci. Obchodněprávní revue 6/2014, s. 167. Dle § 48 odst. 1 písm. f) z. v. r. do obchodního rejstříku se o obchodní korporaci zapíše také zástavní právo k podílu v korporaci, ledaže je představován cenným papírem nebo nesplacenou akcií; nesplacenou akcií se rozumí i případ, kdy byl splacen emisní kurs, ale akcie nebyla vydána. Dle komentářové literatury, s jejímiž závěry se odvolací soud rovněž ztotožňuje, podíl v družstvu (družstevní podíl) lze převádět za podmínek uvedených v § 599–601 ZOK, družstevní podíl v bytovém družstvu dále za podmínek uvedených v § 736 ZOK. Z § 1320 odst. 2 ObčZ však plyne, že společenská smlouva (zakladatelská listina, stanovy) mohou pro zastavení podílu stanovit přísnější pravidla než pro jeho převod a mohou jeho zastavení i zcela zakázat. Nejde zřejmě zastavit podíl v korporaci ani v případě, kdy byl sjednán zákaz zatížení nebo zcizení podílu v korporaci jako věcné právo. […] Složitější situace je u zápisu zástavního práva k družstevnímu podílu. Jde o to, že členové družstva a družstevní podíly se do obchodního rejstříku obecně nezapisují. Aby bylo možné zapsat zástavní právo k družstevnímu podílu, bude nutno současně zapsat nejen zástavní právo k podílu, ale i člena a jeho členský podíl. K návrhu na zápis zástavního práva k podílu v korporaci je třeba přiložit zástavní smlouvu. Z § 1314 ObčZ plyne, že zástavní smlouva musí být písemná, a z § 209 odst. 2 ZOK lze dovodit požadavek úředně ověřeného podpisu na zástavní smlouvě k podílu ve společnosti s ručením omezeným, a tedy i komanditní společnosti. Dále je třeba doložit splnění podmínek stanovených zákonem nebo společenskou smlouvou (zakladatelskou listinou, stanovami) pro možnost zastavení podílu, zejména souhlas příslušného orgánu společnosti. […] K návrhu na zápis zástavního práva k členskému podílu bude nutno také doložit, že zástavce je členem družstva, neboť tato skutečnost na rozdíl od komanditní společnosti a společnosti s ručením omezeným ze zápisu z obchodního rejstříku neplyne. K zápisu osob, které se budou do obchodního rejstříku zapisovat v souvislosti se zápisem zástavního práva, se vyžaduje jejich souhlas podle § 12, pokud neplyne z jiných k návrhu přikládaných listin. Havel, M., Štenglová, I., Dědič, J., Jindřich, M. a kol.: Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2015, s. 111–114. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a podaný výklad dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když bez dalšího uzavřel, že zápis zástavního práva k družstevnímu podílu není možný. Zástavní právo k podílu v korporaci, včetně družstevního podílu, vzniká zápisem do veřejného rejstříku, ve kterém je korporace zapsaná, což je v daném případě obchodní rejstřík. Soud prvního stupně se vzhledem k závěru o principiálním vyloučení zápisu zástavního práva k družstevnímu podílu do obchodního rejstříku nezabýval tím, zda stanovy družstva zastavení členského podílu připouští, ani konkrétním rozsahem údajů, jež musí být v této souvislosti do obchodního rejstříku zapsány (a vzhledem ke konstitutivní povaze zápisu i bezvýjimečně obsaženy v návrhu), ani tím, zda navrhovatel všechny tyto skutečnosti doložil příslušnými listinami. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dalším řízení soud prvního stupně zejména vyzve navrhovatele k doplnění návrhu o zápis člena družstva a jeho členského podílu, zjistí, zda zastavení členského podílu je v souladu se stanovami družstva, zda zástavní smlouva splňuje náležitosti stanovené zákonem, bude se zabývat tvrzeným odstoupením od úvěrové smlouvy a ověří, zda všechny skutečnosti navržené k zápisu do obchodního rejstříku mají podklad v předložených listinách, a zda je dán souhlas dotyčných členů družstva se zápisem do obchodního rejstříku dle § 12 z. v. r.

Právní věta NS Společné jednání prokuristy a člena statutárního orgánu není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z. a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb. Výňatek z rozhodutí Prokura je v § 450 o. z. koncipována jako zvláštní druh smluvního zastoupení v rozsahu právních jednání, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky (s výjimkami uvedenými v § 450 odst. 1 věty druhé o. z.). Naproti tomu jednatelské oprávnění statutárního orgánu má základ v zakladatelském jednání a jmenování (volbě) do funkce a jednatelské oprávnění statutárního orgánu je podle § 164 odst. 1 o. z. neomezené. Právní úprava účinná od 1. 1. 2014, jak je patrné z citovaného § 164 odst. 1, 2 o. z., stojí nově na tom, že člen statutárního orgánu jedná jako zástupce právnické osoby sui generis (nejedná se o zastoupení zákonné ani o zastoupení smluvní). Tento koncepční posun ale neznamená, že by jednání člena statutárního orgánu bylo na roveň postavené a libovolně kombinovatelné s jednáním smluvních či zákonných zástupců právnické osoby. Zákon nadále počítá při úpravě jednání za právnickou osobu výhradně se členem (členy) statutárního orgánu. Úpravě prolnutí jednání člena statutárního orgánu s jednáním prokuristy brání též limity jednání prokuristy, jak vyplývají z citovaného § 450 o. z., kdy prokura je koncipována jako zvláštní druh smluvního zastoupení v rozsahu právních jednání, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky (s výjimkami uvedenými v § 450 odst. 1, věty druhé, o. z.), zatím co jednatelské oprávnění statutárního orgánu je podle § 164 odst. 1 o. z. neomezené. Mínění odvolatele, že se v případě, kdy prokurista jedná spolu s jednatelem, neuplatní omezení prokury dle § 450 odst. 1 o. z., nemá v platné právní úpravě oporu. Předmětné společné jednání člena statutárního orgánu a prokuristy odporuje též § 163 o. z., podle něhož je statutárnímu orgánu společnosti přiznána veškerá působnost, pokud ji zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jejímu jinému orgánu. K tomu lze dodat, že prokurista není orgánem společnosti. Konečně v neprospěch společného jednání člena statutárního orgánu spolu s prokuristou vyznívá též výčet údajů zapisovaných do obchodního rejstříku, kdy § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „z. v. r.“), upravuje samostatně zápis statutárního orgánu zapsané osoby, včetně způsobu, jak za právnickou osobu jedná a § 25 odst. 1 písm. i) z. v. r. upravuje zápis prokury a prokuristy, a to včetně způsobu, jakým jedná. Odvolací soud je toho názoru, že vázanost jednání člena statutárního orgánu na jednání prokuristy může být realizována toliko jako vnitřní omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu či prokury v rámci úpravy obsažené v § 47 ZOK a § 453 o. z. To je však jiný případ, než do obchodního rejstříku zapisovaný způsob jednání statutárního orgánu za danou právnickou osobu. Opačný přístup, vycházející – bez zřetele na shora uvedené souvislosti – z § 1 odst. 2 o. z., by vedl k absurdnímu závěru, že lze zrovna tak přiznat oprávnění jednat společně se členem statutárního orgánu i dalším osobám, jež jsou ve vztahu smluvního či zákonného zastoupení k dané právnické osobě. To by ve svém důsledku vedlo k úplnému popření významu existence statutárního orgánu u právnických osob. Odvolací soud uzavírá, že výše uvedená úprava k zápisu navrženého způsobu jednání prokuristy, jak vyplývá z rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 13. 2. 2014, odporuje shora uvedené zákonné právní úpravě a společenská smlouva společnosti je v odpovídající části bez dalšího neplatná dle § 588 věty první o. z.; proto nelze návrhu v této části vyhovět, jak již správně dovodil soud prvního stupně. Jen pro úplnost odvolací soud poukazuje na to, že k zápisu navržený způsob zastupování společnosti se v situaci, kdy za společnost jedná „jeden jednatel společně s jedním prokuristou“, příčí již zapsanému způsobu jednání prokuristů společnosti, neboť ti jednají za společnost „vždy dva společně“; konečně i jednatelé společnosti jsou podle k zápisu navržené úpravy ve společenské smlouvě povinni jednat „vždy alespoň dva jednatelé společně“, což při jednání „jednoho jednatele společně s jedním prokuristou“ není splněno. S ohledem na výše popsané důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Vzhledem k tomu, že společnost je jediným účastníkem řízení, nepřichází z povahy věci v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 7 Cmo 615/2014 Odstoupí-li člen orgánu obchodní korporace z funkce v nevhodné době, je to právní jednání v rozporu se zákonem; není stiženo absolutní, ale jen relativní neplatností, které se může obchodní korporace domáhat postupem podle § 586 odst. 2 ObčZ. I po změně právní úpravy od 1. 1. 2014 platí, že pro zjišťování sporné skutečnosti, zda došlo k odstoupení jednatele z funkce ve vhodné době, či nikoliv, procesní úprava rejstříkového řízení nedává prostor tak, jak je to běžné v občanskoprávním řízení (ať už sporném, či nesporném), protože ke změně koncepce rejstříkového řízení nedošlo.

Výňatek z rozhodnutí Podle ustálené soudní praxe se právní úkon bez ohledu na přesvědčení jeho účastníků příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Znamená to, že i smluvní volnost účastníků právního vztahu může být omezena korektivem dobrých mravů, tedy i jednání, jež neporušuje zákon, může být nemravné. Dovolatelé přehlížejí, že rozpor s dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem na stranách všech účastníků sporu. Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu proto nelze vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, č. 104/2012 Sbírky). Komentář Uvedený výňatek z rozhodnutí zde cituji, neboť se domnívám, že rozhodnutí může být velmi subtilní náznak, jak dosavadní skutečnosti a právní poměry „neretroaktivně“ poměřit principem poctivosti. Rozhodnutí totiž naznačuje, že poctivost (§ 6 odst. 1 NOZ) byla implicitně zahrnuta v dobrých mravech, přesněji v těch dobrých mravech, kterým se nesměl příčit „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů.“ (§ 3 odst. 1 SOZ). Tleskám.

Výňatky z rozhodnutí Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že: pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí; za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.

Výňatky z rozhodnutí Likvidace je zákonem upravený způsob vypořádání majetkových poměrů zrušené společnosti, jejíž obchodní jmění nepřechází na právního nástupce (universálního sukcesora) a jež má následně – po provedení likvidace – zaniknout. Je-li společnost zrušena a vstoupí-li do likvidace, přestává naplňovat účel, pro který byla založena; její činnost nadále směřuje (musí směřovat) k naplnění cílů likvidace (vypořádání majetku, vyrovnání dluhů a rozdělení likvidačního zůstatku). Likvidaci provádí k tomu určený orgán společnosti – likvidátor (srov. § 71 odst. 5 obch. zák.), na který přechází „působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti“ (§ 70 odst. 3 obch. zák.), resp. s účinností od 1. ledna 2014 zastupovat společnost (srov. v tomto směru § 164 o. z. a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015, dostupného na webových stránkách Nejvyššího soudu). Určuje-li § 70 odst. 3 obch. zák., že tato působnost na likvidátora přechází „v rámci § 72“ obch. zák., vyjadřuje tím pouze skutečnost, že jiné úkony za společnost, která je v likvidaci, činit nelze [srov. v právní teorii Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku (s přihlédnutím k evropskému právu), 2. díl, § 56–104e, 3. přepracované a doplněné vydání, Praha. Aspi Publishing, 2004, s. 243 a 244, 343, 358 a 359]. Nelze tudíž dovozovat, že by členům statutárního orgánu zůstávalo „zbytkové“ jednatelské oprávnění (oprávnění zastupovat společnost v likvidaci) při úkonech mimo rozsah vymezený ustanovením § 72 obch. zák. Tím není vyloučeno, aby za určitých okolností zastupovali společnost v likvidaci členové statutárního orgánu. Tak tomu bude nejen po dobu, kdy společnost nemá likvidátora (§ 68 odst. 5 in fine obch. zák.), ale zpravidla i tehdy, nebude-li likvidátor oprávněn společnost zastoupit pro konflikt zájmů. O žádný z uvedených případů však v projednávané věci nejde. Ustanovení § 72 obch. zák. demonstrativně vypočítává, jaké úkony likvidátor jménem společnosti (resp. za ni) činí; mimo jiné výslovně uvádí, že zastupuje společnost před soudy a jinými orgány. Osobou, oprávněnou zastupovat společnost v likvidaci v občanském soudním řízení podle § 21 odst. 2 o. s. ř., § 70 odst. 3 a § 72 obch. zák. je tudíž zásadně (s výjimkou předvídanou ustanovením § 32 odst. 2 o. s. ř.) likvidátor společnosti. Má-li společnost likvidátora a nejde-li o řízení, v němž je zastoupení společnosti likvidátorem vyloučeno (§ 32 odst. 2 o. s. ř.), nejsou členové statutárního orgánu oprávněni za společnost podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jednat. Lze dodat, že uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (srov. zejména § 188, § 189 odst. 2, § 193 a § 196 odst. 1 o. z., jakož i důvodovou zprávu k návrhu nového občanského zákoníku).

Výňatky z rozhodnutí Podle SOZ i podle NOZ může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen ze zákonem stanovených důvodů. Podle úpravy v SOZ účinné do 31. 12. 2013 mohl pronajímatel mj. vypovědět nájem bytu, jestliže měl nájemce dva nebo více bytů, nebylo-li možné po něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt [§ 711 odst. 2 písm. c) SOZ], nebo neužíval-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo jej bez vážných důvodů užíval jen občas [§ 711 odst. 2 písm. d) SOZ]. Ve výčtu výpovědních důvodů upravených v NOZ není ani jeden z těchto výpovědních důvodů výslovně uveden. I když současná právní úprava výslovně tyto výpovědní důvody neupravuje, nelze dovodit, že by se staly obsoletními i pro výpovědi, které byly dány podle § 711 odst. 2 písm. c), d) SOZ před účinností NOZ, a že by tyto výpovědi byly – jen proto – neplatné. Jestliže dal pronajímatel nájemci výpověď z nájmu bytu do 31. 12. 2013, posoudí se její platnost vždy podle úpravy účinné v době, kdy byl tento právní úkon učiněn (srovnej ustanovení § 3028 odst. 1, § 3074 odst. 1 a § 3076 NOZ). Pro posouzení otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, včetně naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu, jsou pak právně významné pouze skutečnosti, které byly dány v době, kdy pronajímatel výpověď z nájmu bytu doručil nájemci. Při právním posouzení platnosti výpovědi nelze zohlednit skutkové okolnosti nastalé po tomto okamžiku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod číslem 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ani změnu právní úpravy. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012) nadto již za účinnosti SOZ opakovaně dospěl k závěru, že i když zakotvení výpovědního důvodu „dvou bytů“ v SOZ vycházelo ze společenských poměrů, jež se významně lišily od těch současných, a jednalo se o jeden z prostředků realizace státní bytové politiky při neexistujícím trhu s byty, není ani v období po skončení regulace nájemného obsoletním ustanovením a uplatní se v místě s nefungujícím trhem s byty, zejména u bytů, jež pronajímá obec v rámci zajišťování bytové potřeby svých občanů, a to za nájemné nižší, než by bylo v místě a čase obvyklé. Ústavností tohoto ustanovení se pak zabýval Ústavní soud České republiky např. v nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, a dospěl k závěru, že úprava není v rozporu s Ústavou ani s Listinou. Stejné závěry pak platí i pro výpovědní důvod „neužívání bytu“. Od těchto závěrů není důvod se odchýlit jen proto, že výpovědní důvod dvou bytů a neužívání bytu není nyní v o. z. výslovně uveden. Skutečnost, že současná právní úprava nemá ve výčtu výpovědních důvodů výslovně uvedeny výpovědní důvody „dvou bytů“ a „neužívání bytu“, nemůže být ani důvodem, pro který by mohla být Výpověď neplatná pro rozpor s dobrými mravy (jak se domnívá dovolatelka). Podle ustálené judikatury (viz již citované R 28/2012) při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel výpověď z nájmu bytu doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (stejně jako jiné skutečnosti významné pro platnost výpovědi – viz výklad výše). Ostatně změnu právní úpravy týkající se výpovědních důvodů za takovouto právně významnou skutečnost ani považovat nelze.

Výňatky z rozhodnutí Dobrým mravům … zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, publikované pod C 8265 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). … Z obsahu spisu přitom skutečně vyplývá, že výjimečné důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 SOZ mohly v posuzované věci nastat. Nelze sice dovodit, že uplatnění námitky promlčení žalovaným městem by bylo přímo výrazem zneužití práva na úkor žalobců, avšak okolnosti případu a zejména průběh celé záležitosti včetně řešení situace, do níž se žalobci dostali v důsledku prvotního porušení právní povinnosti žalovaným, nevylučují závěr, že žalobci sice k marnému uplynutí promlčecí doby zčásti přispěli, avšak mohli tak učinit i pod vlivem přístupu žalovaného; zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby by pak vůči nim byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnili. I když sice v obecné rovině platí, že pokud žalobci nic nebránilo, aby uplatnil včas nárok na náhradu škody u soudu, pak okolnost, že příliš dlouho spoléhal na příslib plnění ze strany žalovaného, není vznesení námitky promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750), v dané věci jde o situaci poněkud odlišnou. Bylo totiž doloženo, že ještě před uplynutím promlčecí doby žalovaný uznal své pochybení a přislíbil právním předchůdcům žalobců řešení jejich nároků cestou soudního sporu proti třetí osobě a skutečně k tomu přistoupil. Jestliže by výsledky dokazování byly podkladem pro závěr, že žalobci důvodně očekávali ze strany žalovaného města smírné řešení a spolehli se na jeho ujištění, že jejich nároky uspokojí po nezbytných právních krocích, pak logicky volili nejprve jiné prostředky (žaloba vůči třetí osobě či vůči státu) místo toho, aby rovnou přistoupili k ochraně svých práv žalobou na náhradu škody vůči nyní žalovanému městu. Jejich postup, který byl od počátku vůči žalovanému vstřícný a mohl vést i k úspoře nákladů za nyní probíhající řízení, nelze proto bez dalšího označit za liknavý či nedbalý. Nelze přitom přehlédnout, že žalované město je veřejnoprávní korporací, která má mj. ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, pečovat o potřeby svých občanů. Je zároveň vybaveno odborným aparátem, povolaným k orientaci ve složitých právních věcech, takže nelze vytýkat žalobcům, pokud se spolehli na ujištění o tom, že budou přijata opatření vedoucí k nápravě stavu prodeje domku, v němž bydleli, třetí osobě. Za situace, kdy žalovaný nedostál svému slibu napravit pochybení a namísto toho v soudním sporu, k jehož odkladu významně přispěl nesplněným příslibem mimosoudního vyrovnání, vznesl námitku promlčení nároku, který byl uplatněn opožděně spíše pro zdrženlivost žalobců (nikoliv liknavost či nedbalost) vůči žalovanému, je možno hodnotit uplatnění námitky promlčení jako právní úkon, který je ve smyslu § 3 odst. 1 SOZ v rozporu s dobrými mravy a kterému se nepřiznává právní ochrana. I když na tento případ nelze aplikovat právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, je vhodné poukázat i na to, že ustanovení § 647 NOZ pro běh promlčecích lhůt započatých po tomto datu nově výslovně počítá se stavením běhu promlčecí lhůty či s odložením počátku jejího běhu od okamžiku dohody účastníků o mimosoudním jednání do výslovného odmítnutí v takovém jednání pokračovat. Je tedy zřejmé, že i nová úprava považuje případy důvěry poškozeného v postup škůdce, který nepovede k soudnímu sporu, za okolnost mající význam pro běh promlčecí lhůty, a za určitých podmínek mu přičítá dokonce právní důsledek stavení či odložení počátku běhu promlčecí lhůty. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je ovšem nutno tyto okolnosti posoudit z hlediska korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 SOZ), jak ostatně učinil i odvolací soud. Jeho úvaha však dosud není podložena konkrétními skutkovými zjištěními k průběhu mimosoudního řešení záležitosti mezi účastníky ani dostatečně zdůvodněným posouzením, zda a nakolik sami žalobci přispěli k marnému uplynutí promlčecí doby, a zda a nakolik se tak stalo právě z popudu žalovaného i z důvodu jisté vstřícnosti žalobců vůči němu.

Odvolací soud posoudí po 1. 1. 2014 žalobu týkající se obtěžování stíněním podle § 1013 odst. 1 o. z., i když soud prvního stupně o žalobě rozhodoval podle § 127 odst. 1 obč. zák.

Podmínka pro vypořádání spoluvlastnictví prodejem věci ve veřejné dražbě podle § 1147, věty druhé, o. z. je splněna i tehdy, má-li podílový spoluvlastník sice zájem získat věc do svého výlučného vlastnictví, ale nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu.