Kateřina Eichlerová

Články

ZÁLOHA NA PODÍL NA ZISKU V KAPITÁLOVÝCH SPOLEČNOSTECH

Kapitálovým společnostem do 31. prosince 2013 bylo výslovně zakázáno vyplácet zálohy na podíl na zisku. Tento zákaz byl pro akciové společnosti zakotven v § 178 odst. 1 in fine zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „obch. zák.“) a pro společnosti s ručením omezeným v § 123 odst. 2 druhá věta ve spojení s § 178 odst. 1 in fine obch. zák. Výplata zálohy na podíl na zisku ostatním obchodním korporacím nebyla výslovně zakázána.[1] Výslovný zákaz výplaty zálohy na podíl na zisku kapitálovými společnostmi se dostal do obchodního zákoníku zákonem č. 370/2000 Sb., s účinností od 1. ledna 2001. Obchodní zákoník ve znění do 31. prosince 2000 tedy výslovný zákaz výplaty zálohy na podíl na zisku neobsahoval, přesto I. Pelikánová dovozovala, že výplata záloh je protiprávní. K tomu I. Pelikánová argumentovala v případě společnosti s ručením omezeným absencí výslovné úpravy v zákoně, včetně podrobných podmínek její výplaty, zejména absencí podmínky zjištění průběžných hospodářských výsledků. Exkurz k této problematice uzavřela tím, že nejsou-li stanovena zákonem pravidla pro zjištění průběžných hospodářských výsledků, nelze zálohu poskytnout; k možnosti chybějící pravidla určit ve stanovách se nevyjádřila.[2] V případě akciové společnosti odkazem na Druhou směrnici dospěla k témuž závěru, jako v případě společnosti s ručením omezeným, a totiž, že výplata zálohy na dividendy není možná, protože obchodní zákoník nestanoví žádné podmínky pro takovou výplatu, natož aby byly ve shodě s požadavky Druhé směrnice.[3] V odborné literatuře věnované problematice daňových otázek se připouštělo, že zálohy na podíl na zisku lze vyplatit společníkům veřejné obchodní společnosti a komplementářům v komanditní společnosti, protože těm vzniká právo na podíl na zisku přímo ze zákona, vytvoří-li společnost zisk, ale v případě komanditistů a společníků společnosti s ručením omezeným bylo uzavíráno, že výplata zálohy není možná, protože podkladem pro výplatu podílu na zisku je až rozhodnutí valné hromady po ukončení účetního období.[4] I v případě družstva obchodní zákoník výslovně o zákazu vyplácet zálohy na podíl na zisku mlčel. K tomu T. Dvořák dovozoval, že výplata záloh v případě družstev není možná, protože by se tak dělo bez účetní závěrky a rozhodnutí členské schůze o rozdělení zisku v době, kdy ještě není zřejmé, že rozdělení zisku je reálně přípustné.[5] Možnost upravit tuto otázku ve stanovách T. Dvořák vyloučil, odkazujíc na starorakouskou judikaturu, která dovodila, že ustanovení stanov zakotvující právo společníků na zálohy na budoucí zisky je neplatné.[6] Problematice podmínek výplaty zálohy se tedy z důvodu, že se možnost výplaty zálohy v zásadě nepřipouštěla, tak doposud v odborné literatuře nebyla věnována dostatečná pozornost,[7] ani se touto právní otázkou nezabývala judikatura. Zákon o obchodních korporacích[8] v případě stanovení podmínek pro výplatu zálohy nerozlišuje mezi jednotlivými obchodními korporacemi a pro všechny stanoví shodná pravidla, která jsou zakotvena v § 40 odst. 1 a 2 z. o. k. Než se jimi budeme jednotlivě zabývat, vymezme si, co rozumíme zálohou, a který orgán je oprávněn o její výplatě rozhodnout. Vybranými otázkami týkajícími se zálohy na podíl na zisku se budu věnovat z pohledu společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, o kterých dále hovořím jako o kapitálových společnostech, i když jsem si vědoma, že charakter společnosti s ručením omezeným je smíšený. Co rozumíme zálohou na podíl na zisku? Zálohou se rozumí plnění poskytnuté před vznikem pohledávky anebo po jejím vzniku před její splatností, které je zpravidla jen částečné.[9] V případě podílu na zisku konkrétní pohledávka na výplatu zisku vzniká v kapitálových společnostech na základě rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku. Konkrétní doba splatnosti podílu na zisku je stanovena ve prospěch společnosti. Společník nemůže požadovat zaplacení podílu na zisku před jeho splatností, ale společnost je oprávněna před splatností po vzniku konkrétní pohledávky na podíl na zisku, tj. po rozhodnutí valné hromady, plnit. Domnívám se tedy, že v případě zálohy na podíl na zisku se uplatní jen první ze dvou uvedených případů, kdy o záloze v soukromém právu hovoříme. Záloha na podíl na zisku je plnění poskytnuté společností společníkovi před tím, než mu vznikne pohledávka na konkrétní podíl na zisku. O záloze na podíl na zisku můžeme hovořit jen před rozhodnutím valné hromady o rozdělení zisku mezi společníky. Poté již společnost společníkům neposkytuje zálohu na podíl na zisku, ale vlastní podíl. Institut zálohy se uplatní jen v době mezi dvěma rozhodnutími valné hromady o rozdělení zisku. V daném mezičase může být ze strany společnosti vyplaceno vícero záloh, u nichž je ale nutné kumulativně zkoumat, zda jsou splněny předpoklady pro jejich výplatu. Jsem toho názoru, že všechny společností vyplacené a dosud nezúčtované zálohy mají být zúčtovány oproti podílu na zisku, o jehož rozdělení valná hromada rozhodla. Není podle mě možné, aby před rozhodnutím o rozdělení zisku za určité účetní období byly vyplaceny zálohy na podíl na zisku ve vztahu k dalšímu účetnímu období. Tento závěr lze argumentačně podložit tím, že jak v případě kritérií pro rozdělení zisku mezi společníky, tak v případě kritérií pro výplatu zálohy na zisku se do celkové částky, kterou je možné pro rozdělení zisku či výplatu zálohy společností použít, započítává nerozdělený zisk minulých let. Bylo-li by možné, aby společnost vyplatila zálohu na podíl na zisku za probíhající účetní období před rozdělením zisku za uplynulé účetní období s tím, že takovou zálohu by bylo možné zúčtovat až při rozhodování o rozdělení zisku za probíhající účetní období, pak by mohl být nerozdělený zisk minulých let započítán dvakrát, což je absurdní závěr, a proto je podle mého názoru takový postup vyloučen. Na druhé straně ale není nutné, aby záloha na podíl na zisku byla vyplácena jen ohledně budoucího zisku za ještě neskončené účetní období. Rozhodujícím kritériem podle mého názoru je skutečnost, že jde o výplatu mezi dvěma rozhodnutími valné hromady o rozdělení zisku mezi akcionáře. Záloha na podíl na zisku tak přichází v úvahu nejen ohledně budoucího zisku za ještě neskončené účetní období, ale i ohledně již vytvořeného zisku v uplynulém účetním období, o jehož rozdělení nebylo doposud rozhodnuto. Z toho podle mě rovněž vyplývá, že při výplatě zálohy není třeba vymezovat, zda jde o zálohu na budoucí zisk nebo na zisk již vytvořený, protože v obou případech má dojít k zúčtování ve stejném okamžiku, a to při prvním rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku. Který orgán má o výplatě zálohy rozhodnout? Zákon o obchodních korporacích v § 40 odst. 2 připouští možnost vyplácet zálohy na podíl na zisku. Základní otázka zní, zda se kapitálové společnosti mohou této možnosti dovolávat přímo na základě zákona, anebo zda se jí mohou dovolávat teprve tehdy, pokud možnost vyplácet zálohy na podíl na zisku je připuštěna ve společenské smlouvě, resp. ve stanovách. Zákon o obchodních korporacích, na rozdíl od obchodního zákoníku, již neřadí mezi náležitosti stanov u akciové společnosti způsob rozdělení zisku,[10] ani ve vztahu k rozdělení zisku nestanoví žádný další požadavek na obsah společenské smlouvy či stanov. Z žádného zákonného ustanovení se nedá dovodit, že se nelze přímo dovolávat zákona i v případě, kdy o výplatě zálohy na podíl na zisku společenská smlouva, resp. stanovy mlčí a zákon sám pro vyplacení zálohy na podíl na zisku povolení ve společenské smlouvě, resp. stanovách nevyžaduje. Tím ale není řečeno, že tento institut nemůže být ve společenské smlouvě, resp. stanovách detailně upraven, případně jeho užití i zakázáno.[11] Který orgán v kapitálových společnostech má o výplatě zálohy na podíl na zisku rozhodnout? Valná hromada nebo statutární orgán? Výslovná úprava v zákoně o obchodních korporacích chybí. Pro závěr, že rozhodnutí o výplatě zálohy náleží v zásadě do působnosti statutárního orgánu, lze argumentovat tím, že tato záležitost není výslovně v zákoně o obchodních korporacích svěřena do působnosti valné hromady, ani jiného orgánu, a proto se a contrario uplatní § 163 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který upravuje pravidlo o zbytkové působnosti statutárního orgánu.[12] V případě akciové společnosti s monistickým systémem zbytková působnost náleží podle § 460 odst. 2 z. o. k. nikoli statutárnímu řediteli jako statutárnímu orgánu akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury, ale správní radě. Objevují se ale i názory (zatím nepublikované), že rozhodnutí o výplatě zálohy náleží v případě kapitálových společností do působnosti valné hromady s odůvodněním, že jde o předběžné rozdělení zisku mezi společníky a že rozhodování o rozdělení zisku náleží do působnosti valné hromady (argument a simili). Domnívám se, že do působnosti valné hromady ze zákona náleží rozhodnutí o finálním rozdělení zisku, nikoli o mezitímním rozdělení zisku, za které můžeme výplatu záloh považovat. Souhlasím tak s P. Kuhnem, že nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak, je oprávněn o výplatě zálohy rozhodnout statutární orgán, resp. v případě akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury správní rada. Otázkou je, zda lze působnost statutárního orgánu k rozhodování o výplatě zálohy dovodit z § 34 odst. 3 z. o. k., který zakotvuje působnost statutárního orgánu rozhodovat o výplatě podílu na zisku. Mám za to, že nelze ztotožňovat výplatu zálohy s výplatou podílu na zisku v kapitálových společnostech. V případě výplaty podílu na zisku rozhodnutí statutárního orgánu totiž následuje po rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku; bez tohoto rozhodnutí statutární orgán není oprávněn o výplatě podílu na zisku rozhodnout. Daná věc je významná jen v případě akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury. V ní totiž postavení statutárního ředitele jako statutárního orgánu není totožné s postavením představenstva v dualistickém systému či jednatele společnosti s ručením omezeným. Rozdíl spočívá v tom, kterému orgánu náleží zbytková působnost, a statutárnímu orgánu zbytková působnost nenáleží. Postavení statutárního ředitele je podstatně užší, neboť část výkonných pravomocí náleží správní radě. Do působnosti správní rady bych pak právě řadila rozhodnutí o výplatě zálohy, a to na základě výše zmíněného argumentu zbytkovou působností. Není však vyloučeno, aby dozorčí rada či valná hromada i bez úpravy ve společenské smlouvě či stanovách využily možnosti zakotvené v § 49 odst. 1 z. o. k. a výplatu zálohy na podíl na zisku statutárnímu orgánu zakázaly, a to dočasně nebo trvale, případně stanovily omezující podmínky pro výplatu zálohy. V případě, že by výplata zálohy na podíl na zisku měla být řešena ve společenské smlouvě či stanovách, může být rozhodnutí o ní svěřeno jak do působnosti valné hromady, tak vázáno na udělení předchozího souhlasu dozorčí rady. Zákonné podmínky pro výplatu zálohy na podíl na zisku Zákonné podmínky pro výplatu zálohy jsou zakotveny, jak již bylo uvedeno výše, v § 40 odst. 1 a 2 z. o. k. a jsou čtyři: společnost musí sestavit mezitímní účetní závěrku. z mezitímní účetní závěrky musí vyplynout, že společnost má na výplatu zálohy dostatek prostředků. výplatou zálohy si společnost nesmí přivodit ztrátu, což je vyjádřeno obdobným způsobem jako v případě podmínek stanovených pro vlastní rozdělení zisku.[13] výplatou zálohy si společnost nesmí přivodit úpadek. První až třetí podmínka odpovídá požadavkům zakotveným pro zálohu ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/30/EU, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob a která je třeba dodržet minimálně ve vztahu k akciové společnosti. Učiňme pár poznámek k vybraným problémům týkajících se zákonem stanovených podmínek pro výplatu zálohy. Mezitímní účetní závěrka První podmínkou je sestavení mezitímní účetní závěrky. Výplata zálohy na zisk je samostatným zákonným důvodem pro sestavení mezitímní účetní závěrky podle § 40 odst. 2 z. o. k. tak, jak jej předpokládá § 19 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění. Uvažuje-li příslušný orgán obchodní korporace o možnosti vyplatit zálohu na podíl na zisku, je oprávněn za tím účelem nechat sestavit mezitímní účetní závěrku.[14] S mezitímní účetní závěrkou se pojí několik otázek, kterými je třeba se zabývat. První otázkou je, zda může být v případě výplaty zálohy na zisk jako podkladu pro vyhodnocení zákonných kritérií použita i jiná účetní závěrka než mezitímní, konkrétně řádná nebo mimořádná. Řádná nebo mimořádná účetní závěrka vyžaduje v případě obou kapitálových společností schválení valnou hromadou.[15] Řádná účetní závěrka je pravidelně podkladem pro rozhodnutí o rozdělení zisku; k tomuto účelu může posloužit i mimořádná účetní závěrka (§ 34 odst. 1 z. o. k.). V obou případech totiž účetní závěrky zachycují stav společnosti ke konci rozvahového dne, tj. ke konci účetního období. Naproti tomu mezitímní účetní závěrka se sestavuje v průběhu účetního období. Z § 17 odst. 8 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, plyne, že pokud právní předpisy stanoví kapitálové společnosti povinnost sestavit řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku a zároveň mezitímní účetní závěrku, mezitímní účetní závěrka se nesestavuje. Existují názory, i když jen slovně vyjádřené, že existuje-li řádná nebo mimořádná účetní závěrka, není možno o výplatě zálohy na zisk uvažovat, protože již existuje podklad pro vlastní rozdělení zisku. Proti tomuto názoru lze namítat závěr předestřený výše, a sice, že záloha na zisk se může uplatnit v období mezi dvěma rozhodnutími valné hromady o rozdělení zisku. Sestavení řádné účetní závěrky se pak časově nekryje a ani krýt nemůže s konáním valné hromady, na jejímž pořadu jednání je její schválení a rozhodnutí o rozdělení zisku. Sestavení řádné nebo mimořádné účetní závěrky a konání valné hromady pak fakticky může být od sebe vzdáleno jeden až šest měsíců. Pokud bychom přijali výše nastíněný závěr jako správný, vyloučili bychom v důsledku toho po období až půl roku možnost vyplácet zálohy na již dosažený zisk; možnosti vyplácet zálohy na budoucí zisk by se tento závěr nedotkl. Jak již bylo uvedeno výše, je právně bezvýznamné rozlišovat, zda se vyplácí záloha na budoucí zisk nebo na již dosažený zisk, protože k zúčtování obou dochází ve stejném okamžiku. Mám proto za to, že je možné vyplatit zálohu na zisk i po sestavení řádné nebo mimořádné účetní závěrky před jejich schválením valnou hromadou a že s ohledem na § 17 odst. 8 zákona o účetnictví lze jako podkladu použít řádné nebo mimořádné účetní závěrky a není třeba sestavovat paralelně ještě mezitímní účetní závěrku. Druhou otázkou, kterou je třeba si klást, je otázka týkající se stáří mezitímní účetní závěrky. Jinými slovy: jak dlouho po sestavení mezitímní účetní závěrky je taková mezitímní účetní závěrka použitelná pro výplatu zálohy? Zákon o obchodních korporacích sice výslovně žádné požadavky na stáří mezitímní účetní závěrky neklade, lze však mít za to, že faktor běhu času není bez významu. V případě řádné účetní závěrky judikatura dovodila, že ji nelze použít jako podklad pro rozdělení zisku po uplynutí šesti měsíců od skončení účetního období, k jehož poslednímu dni byla sestavena.[16] V případě řádných či mimořádných účetních závěrek sestavovaných v rámci procesů přeměn se zásadně počítá se šestiměsíční dobou jejich relevance. Podle § 11 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách, v platném znění, je třeba při fúzi, rozdělení a převodu jmění na společníka sestavit mezitímní účetní závěrku, byla-li poslední řádná nebo mimořádná účetní závěrka, popřípadě konečná účetní závěrka sestavena z údajů ke dni, od něhož ke dni vyhotovení projektu fúze, rozdělení nebo převodu jmění uplynulo více než šest měsíců. Je-li vyžadováno sestavení mezitímní účetní závěrky (v určitých případech to není nutné), je tato využitelná jako podklad pro vyhotovení projektu přeměny jen, je-li projekt vyhotoven do tří měsíců od jejího sestavení. Zákon o obchodních korporacích nestanovuje žádnou dobu relevance mezitímní účetní závěrky sestavené pro účely výplaty zálohy. Zákon o přeměnách u mezitímní účetní závěrky stanovuje podstatně kratší dobu její použitelnosti oproti řádné či mimořádné účetní závěrce. Mám tak za to, že i použitelnost mezitímní účetní závěrky sestavené pro účely výplaty zálohy je časově omezená. Z důvodu absence výslovného ustanovení v zákoně o obchodních korporacích dovozuji při použití argumentu per analogiam k době tří měsíců zakotvené jako nepřekročitelné pro použitelnost mezitímní účetní závěrky v zákoně o přeměnách, že stejná doba se má použít i na mezitímní účetní závěrku sestavenou pro účely výplaty zálohy a že tudíž mezi jejím sestavením a samotnou výplatou nesmí uplynout více než tři měsíce. Mezitímní účetní závěrka pak dále ztrácí relevanci i v případě, že po jejím sestavení před uplynutím tří měsíců nastaly takové majetkové či finanční změny ve společnosti, že již relevantně nezobrazuje finanční situaci společnosti. Konečně mám za to, že mezitímní účetní závěrku jako podklad pro výplatu zálohy na zisku nelze použít poté, co po jejím sestavení bylo rozhodnuto valnou hromadou o rozdělení zisku mezi společníky. Závěrem k této dílčí otázce lze poznamenat, že to, co bylo řečeno o stáří mezitímní účetní závěrky, lze vztáhnout i na řádnou a mimořádnou účetní závěrku, mají-li sloužit jako podklad pro výplatu zálohy na podíl na zisku a nahrazují pro tento účel mezitímní účetní závěrku. I od jejich sestavení by neměly uplynout více než tři měsíce, resp. neměly by být použity k výplatě zálohy na zisku, pokud se finanční situace společnosti oproti dni, ke kterému byly sestaveny, podstatně změnila. Třetí otázkou, kterou je třeba si ve vztahu k mezitímní účetní závěrce klást, je, zda je vyžadováno, aby mezitímní účetní závěrka byla schválena valnou hromadou. Do působnosti valných hromad kapitálových společností náleží schválení řádné, mimořádné nebo konsolidované účetní závěrky a v případech, kdy její vyhotovení stanoví jiný právní předpis, i mezitímní účetní závěrky [§ 190 odst. 2 písm. g) z. o. k. u společnosti s ručením omezeným a § 421 písm. g) z. o. k. u akciové společnosti]. Zákon o obchodních korporacích tak rozlišuje mezi mezitímní účetní závěrkou sestavovanou na základě zákona o obchodních korporacích a na základě jiných právních předpisů než zákona o obchodních korporacích. Mezi případy, kdy je mezitímní účetní závěrka sestavována na základě zákona o obchodních korporacích, patří právě probíraná mezitímní účetní závěrka sestavená pro účely výplaty zálohy.[17] Mezitímní účetní závěrka sestavená pro účely výplaty zálohy na podíl na zisku nepodléhá schválení valnou hromadou, ledaže společenská smlouva či stanovy určí jinak. Výše vyplacené zálohy Zákon stanoví tři pravidla pro určení maximální možné výše vyplacené zálohy (nepřivození si úpadku, nezpůsobení ztráty společnosti a neohrožení likvidity společnosti). Dodrží-li statutární orgán při výplatě zálohy na podíl na zisku tato pravidla, není tím automaticky dáno, že při výplatě zálohy na podíl na zisku jeho členové jednali s péčí řádného hospodáře. Při výplatě zálohy by statutární orgán měl postupovat s velkou opatrností a na zálohách vyplatit jen takovou částku, o níž se důvodně domnívá, že bude valnou hromadou rozdělena mezi společníky nebo akcionáře, aby společnost nevystavil situaci, kdy bude po společnících nebo akcionářích nucena vymáhat přeplatek na vyplacené záloze. Při stanovení konkrétní výše zálohy na podíl na zisku by se tak statutární orgán neměl spokojit jen s tím, že vyhoví zákonnému rámci stanovenému v § 40 odst. 1 a 2 z. o. k., ale měl by se zabývat i tím, kolik bývalo v minulých letech rozděleno mezi společníky, jaké příjmy a výdaje lze na straně společnosti do konce probíhajícího účetního období ještě očekávat a jakou výši zisku bude statutární orgán valné hromadě navrhovat k rozdělení, tj. zohlednění i krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých plánů společnosti. Všechny tyto naznačené okolnosti hrají roli pro zodpovězení otázky, zda členové statutárního orgánu při výplatě zálohy postupovali s péčí řádného hospodáře či nikoli. Lze tak uzavřít, že nedodržení zákonných limitů pro výplatu zálohy na podíl na zisku vždy zakládá porušení péče řádného hospodáře při výkonu funkce členů orgánu, kteří o ní rozhodli. Především půjde, jak bylo výše uvedeno, o členy statutárního orgánu, do jehož působnosti rozhodnutí o výplatě zálohy zásadně náleží. Stejný závěr se ale uplatní v případě akciové společnosti s monistickou strukturou vůči členům správní rady. V úvahu přichází i porušení péče řádného hospodáře členy dozorčí rady, je-li výplata zálohy vázána na její předchozí souhlas. Porušení péče řádného hospodáře se však mohou členové orgánu dopustit i tehdy, je-li zákonným podmínkám vyhověno, pokud věděli nebo měli vědět, že nebude dosažen zisk ve výši vyplacené zálohy, resp. že zisk ve výši vyplacené zálohy nebude rozdělen mezi společníky či akcionáře. Pokyn valné hromady k vyplacení zálohy Výplata zálohy není věcí obchodního vedení, i když obchodní vedení může nepřímo ovlivnit – společnosti budou skrze zálohy odčerpány prostředky na uskutečnění zamýšlených transakcí, plánů atd. Je tak třeba si klást otázku, zda valná hromada může statutárnímu orgánu udělit pokyn k výplatě zálohy. Vzhledem k tomu, že výplata zálohy není věcí obchodního vedení, se domnívám, že takový pokyn valné hromady není a priori zakázaný a je možný. Na druhé straně ale jeho udělení nezbavuje členy statutárního orgánu povinnosti dodržet zákonné podmínky pro výplatu zálohy, ani je nezbavuje povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Dále je třeba uvážit, že valná hromada není takovým pokynem k výplatě zálohy sama vázána a není jím tak omezena při finálním rozhodování o rozdělení zisku mezi společníky. Pokyn valné hromady statutárního orgánu k výplatě zálohy tak bude pro statutární orgán závazný v tom směru, že statutární orgán bude povinen se otázkou výplaty zálohy zabývat a posoudit, zda a v jakém rozsahu jsou dány podmínky pro její výplatu, aby to nemělo negativní vliv na společnost. K výši zálohy je třeba ještě podotknout, že statutární orgán není vázán výší zálohy určené v pokynu valné hromady k rozdělení v rozsahu, který překračuje buď jeho návrh na výši zálohy, anebo jeho stanovisko k maximální možné výši zálohy vzhledem k zákonným požadavkům a faktickému stavu společnosti. Jak již bylo uvedeno výše, valná hromada či dozorčí rada mohou omezit vyplácení záloh, a to i určením její nepřekročitelné výše. Za takové omezení lze považovat i výši zálohy uvedené v pokynu valné hromady. Statutární orgán takovou výši při výplatě zálohy nemůže překročit, pak by totiž jeho členové porušili péči řádného hospodáře, není však povinen vyplatit zálohu v celé výši určené v pokynu valné hromady. Zúčtování zálohy Zúčtování zálohy je třeba provést vždy v souvislosti s výplatou podílu na zisku na základě rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku. Při vlastním rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku nemusí být okolnost vyplacení zálohy zohledněna, postačí, že k tomu přihlédne při rozhodování o výplatě podílu na zisku statutární orgán. Nezúčtování zálohy statutárním orgánem při výplatě podílu na zisku je porušením péče řádného hospodáře. V souvislosti s rozhodnutím valné hromady o rozdělení zisku a rozhodnutím statutárního orgánu o jeho výplatě mohou nastat dvě situace: Za prvé, vyplacená záloha nedosahuje výše zisku určeného k rozdělení valnou hromadou, resp. výše zisku, který může být společností vyplacen. V takovém případě společnost společníkovi vyplatí kladný rozdíl mezi částkou podílu na zisku a částkou vyplacené zálohy, který představuje doplatek na podíl na zisku.[18] Za druhé, vyplacená záloha je vyšší než zisk, o jehož rozdělení mezi společníky valná hromada rozhodla, resp. vyšší než zisk, který může být na podíl na zisku statutárním orgánem vyplacen. V takovém případě na straně společníka vzniká přeplatek (záporný rozdíl mezi částkou podílu na zisku a částkou vyplacenou jako záloha) a je třeba se ptát, zda společník má povinnost jej bez dalšího společnosti vrátit. Domnívám se, že společník má povinnost přeplatek vrátit tehdy, je-li k tomu společností vyzván, přičemž přednostně by společnost, resp. její statutární orgán měl posoudit, zda je možné rozhodnout o tom, že přeplatek je zálohou na další podíl na zisku. Jsou-li splněna zákonná kritéria pro posouzení přeplatku jako zálohy na další podíl na zisku, měl by statutární orgán rozhodnout o záloze na další podíl na zisku ve výši přeplatku a tu vůči přeplatku započítat. Teprve v případě, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro vyplacení zálohy ve výši přeplatku, je statutární orgán společníky povinen vyzvat k vrácení přeplatku. Je třeba si klást otázku, vůči komu se má záloha zúčtovat, dojde-li po jejím vyplacení k převodu podílu, na nějž byla záloha vyplacena. S podílem společníka jsou spojena práva a povinnosti vyplývající z účasti na obchodní korporaci (§ 31 z. o. k.). S podílem je tak spojeno jak právo na výplatu podílu na zisku, včetně práva na zálohu na podíl na zisku a práva na doplacení podílu na zisku, tak povinnost vrátit přeplatek na podílu na zisku vzniklý v důsledku vyplacení zálohy ve vyšší výši, než kolik činila částka podílu na zisku určená k výplatě. Při převodu podílu dochází v zásadě k přechodu všech těchto práv a povinností. Pouze v případě akciové společnosti nedochází k přechodu těch práv, která se osamostatnila. V případě společnosti s ručením omezeným právo na doplatek na podíl na zisku a povinnost vrátit přeplatek jsou spojeny s podílem společníka na společnosti, dokud nezaniknou. Doplatek na podíl na zisku je tak společnost povinna vyplatit tomu, kdo je ke dni výplaty společníkem. Tím není vyloučeno, aby společník pohledávku na doplatek postoupil jinému. Povinnost vrátit přeplatek tíží každého, kdo je nabyvatelem podílu, dokud není tato povinnost splněna. Společník, kterému byla záloha na podíl na zisku vyplacena, i když následně přestane být společníkem, ručí za vrácení přeplatku, a to podle § 209 odst. 1 z. o. k., jenž stanoví, že převodce ručí společnosti za dluhy, které byly s podílem na nabyvatele převedeny; toto pravidlo se uplatní nejen v případě převodu podílu, ale i v případě převodu kmenového listu (§ 210 odst. 1 z. o. k.). Poskytnutá záloha společností společníkovi je totiž dluhem společníka vůči společnosti. V případě akciové společnosti právo na výplatu podílu na zisku náleží podle § 281 odst. 2 z. o. k. mezi tzv. samostatně převoditelná práva, u nichž zákon spojuje právo na jejich uplatnění s tzv. rozhodným dnem. Rozhodný den je významný v případě, že akcionáři vzniká právo na doplatek, nikoli v případě přeplatku. Právo na doplatek se k rozhodnému dni osamostatňuje od akcie, pokud k jeho osamostatnění nedošlo nebo nedojde podle § 352 z. o. k. Doplatek náleží podle § 284 z. o. k. tomu, kdo byl akcionářem v rozhodný den pro výplatu podílu na zisku, i když jím následně přestal být. Rozhodný den pro uplatnění práva na doplatek určují stanovy anebo jím je rozhodný den pro účast na valné hromadě, která rozhodla o výplatě podílu na zisku. Nicméně povinnosti spojené s akcií se neosamostatňují. Vznikl-li tedy přeplatek, tíží akcii, dokud nezanikne – započtením oproti záloze na další podíl na zisku, vrácením společnosti, zúčtováním s dalším podílem na zisku. Akcionář, jemuž byla záloha vyplacena, neručí společnosti na rozdíl od společníka společnosti s ručením omezeným za vrácení přeplatku v případě, že přestal být akcionářem. Závěr Tento článek si nečinil ambice vyčerpat všechny otázky související s institutem zálohy na podíl na zisku a zaměřil se jen na některé vybrané problémy. Závěry, ke kterým jsem dospěla ve vztahu k výplatě zálohy na podíl na zisku v kapitálových společnostech, si dovolím stručně shrnout: Záloha na podíl na zisku je plnění poskytnuté společností společníkovi před tím, než mu vznikne pohledávka na konkrétní podíl na zisku, tj. před rozhodnutím valné hromady o rozdělení zisku mezi společníky. Všechny společností vyplacené a dosud nezúčtované zálohy mají být zúčtovány oproti podílu na zisku, o jehož rozdělení valná hromada rozhodla. Nezúčtování zálohy statutárním orgánem při výplatě podílu na zisku je porušením péče řádného hospodáře. Při výplatě zálohy není třeba vymezovat, zda jde o zálohu na budoucí zisk nebo na zisk již vytvořený. Nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak, je oprávněn o výplatě zálohy rozhodnout statutární orgán, resp. v případě akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury správní rada. Dozorčí rada a valná hromada bez úpravy ve společenské smlouvě či stanovách mohou výplatu zálohy na podíl na zisku statutárnímu orgánu zakázat či rozsah výplaty omezit. Jako podklad pro vyplacení zálohy je možné využít nejen mezitímní, ale i řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku. Od sestavení mezitímní účetní závěrky po výplatu zálohy by neměly uplynout více než tři měsíce; účetní závěrku nelze použít jako podklad k výplatě zálohy na zisku, pokud se finanční situace společnosti oproti dni, ke kterému byla sestavena, podstatně změnila. Mezitímní účetní závěrku jako podklad pro výplatu zálohy na zisku nelze použít poté, co po jejím sestavení bylo rozhodnuto valnou hromadou o rozdělení zisku mezi společníky. Mezitímní účetní závěrka sestavená pro účely výplaty zálohy na podíl na zisku nepodléhá schválení valnou hromadou, ledaže společenská smlouva či stanovy určí jinak. Nedodržení zákonných limitů pro výplatu zálohy na podíl na zisk vždy zakládá porušení péče řádného hospodáře při výkonu funkce členů orgánu, kteří o ní rozhodli: především členů statutárního orgánu, v případě akciové společnosti s monistickou strukturou členů správní rady a i členů dozorčí rady, je-li výplata zálohy vázána na její předchozí souhlas. Porušení péče řádného hospodáře se však mohou členové orgánu dopustit i tehdy, je-li zákonným podmínkám vyhověno, jestliže věděli nebo měli vědět, že nebude dosažen zisk ve výši vyplacené zálohy, resp. že zisk ve výši vyplacené zálohy nebude rozdělen mezi společníky či akcionáře. Výplata zálohy nenáleží do obchodního vedení. Pokyn valné hromady statutárnímu orgánu k výplatě zálohy je možný, jeho závaznost je ale omezená. V případě pokynu k výplatě zálohy bude statutární orgán povinen se otázkou výplaty zálohy zabývat a posoudit, zda a v jakém rozsahu jsou dány podmínky pro její výplatu, aby to nemělo negativní vliv na společnost. Společník má povinnost přeplatek na podílu na zisku vrátit tehdy, je-li k tomu společností vyzván. Statutární orgán by měl přednostně rozhodnout o záloze na další podíl na zisku ve výši přeplatku a tu vůči přeplatku započítat. Teprve v případě, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro vyplacení zálohy ve výši přeplatku, by statutární orgán měl společníky vyzvat k vrácení přeplatku. Ve společnosti s ručením omezeným právo na doplatek na podíl na zisku a povinnost vrátit přeplatek jsou spojeny s podílem společníka na společnosti, dokud nezaniknou. V akciové společnosti doplatek náleží podle § 284 z. o. k. tomu, kdo byl akcionářem v rozhodný den pro výplatu podílu na zisku, i když jím následně přestal být, ledaže se uplatní § 352 z. o. k. Přeplatek zatěžuje akcii, dokud nezanikne. Tento článek byl převzat z Bulletinu advokacie se souhlasy autora i Bulletinu advokacie. Tento příspěvek byl přednesen na mezinárodní konferenci na téma Corporate Governance ve střední Evropě pořádanou dne 30. května 2014 katedrou obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a byl zpracován v rámci projektu PRVOUK P05 Soukromé právo pro XXI. století. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl (s přihlédnutím k evropskému právu), 2 přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a. s., 1998, str. 445. Tamtéž, str. 799. Louda, F.: Rozdělení zisku, DHK – Daňová a hospodářská kartotéka, 1994, č. 7. Dvořák, T.: Družstevní právo. C. H. Beck, 3. vydání, 2006, str. 80. Tamtéž, str. 80. Z předrekodifikační literatury lze zmínit vedle výše uvedených autorů i Drbohlav, J.: Zálohy na podíl na zisku, DaP – Daně a právo v praxi, 2001, č. 25, str. 19. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“). Kuhn, P. in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 103. Srov. § 173 odst. 1 písm. i) obch. zák. Shodně Kuhn, P. v cit. op. pozn. č. 10, str. 103, odst. 15. Tamtéž, str. 104, odst. 25 Druhá a třetí věta § 40 odst. 2 z. o. k. zní: „Výše zálohy na výplatu zisku nemůže být vyšší, než kolik činí součet výsledku hospodaření běžného účetního období, nerozděleného zisku z minulých let a ostatních fondů ze zisku snížený o neuhrazenou ztrátu z minulých let a povinný příděl do rezervního fondu. K výplatě zálohy nelze použít rezervních fondů, které jsou vytvořeny k jiným účelům, ani vlastních zdrojů, jež jsou účelově vázány a jejichž účel není obchodní korporace oprávněna měnit.“ Podrobná argumentace k této otázce viz Výkladové stanovisko č. 27 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 9. 4. 2014, ASPI online. U společnosti s ručením omezeným je působnost valné hromady v této věci dána v § 190 odst. 2 písm. g) z. o. k. a u akciové společnosti v § 421 odst. 2 písm. g) z. o. k. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80 v roce 2010. Dalším případem, kdy je podle zákona o obchodních korporacích potřebné sestavit mezitímní účetní závěrku, je stanovení výše vypořádacího podílu. Kuhn, P. v cit. op. pozn. č. 10, str. 104, odst. 19.
07/06/2015 / Kateřina Eichlerová 0

OBCZAN LIVE: Společné zastupování prokuristy a člena statutárního orgánu – ano nebo ne?

Na první interpretační besedě dne 10. února 2015 jsem vystoupila s tématem „Společné zastupování prokuristy a člena statutárního orgánu – ano nebo ne?“ I když některé společnosti měly v obchodním rejstříku i za platnosti a účinnosti obchodního zákoníku zapsán způsob jednaní člena statutárního orgánu společně s prokuristou, vlivem judikatury, která dospěla k závěru, že taková kombinace je vyloučena, tohoto způsobu zastoupení nevyužívaly. V souvislosti s rekodifikací otevřela L. Josková otázku kombinace zastoupení jednatele (člena představenstva) a prokuristy znovu v článku „Je podle NOZ možná kombinace jednání jednatele (člena představenstva) a prokuristy?“ (Rekodifikace&Praxe 4/2013). Tím se k této věci znovu otevřela diskuse. V zásadě můžeme na věc vysledovat základní dva názory, a sice že společné zastoupení člena statutárního orgánu a prokuristy je bez ohledu na změnu právní úpravy stále nepřípustné a opačný názor, že v důsledku změny právní úpravy je přípustné. Zastánci přípustnosti se pak liší v důvodech, ale i v rozsahu případů, kdy lze o přípustnosti takového způsobu zastoupení uvažovat. Považuji za korektní hned v úvodu uvést, že předestřenou otázku zkoumám z pohledu člena statuárního orgánu, nikoli z pohledu prokuristy. A) Argumenty pro L. Josková se přiklání k závěrům německé doktríny, že společné zastoupení člena statutárního orgánu a prokuristy je možné, protože oba jsou v postavení zástupce obchodní korporace. Možnost společného zastoupení ale limituje pouze na případy, kdy takové kombinované zastoupení společnosti „ulehčuje“ od společného zastupování dvěma členy statutárního orgánu.[1] Jak uvádím dále, osobně mám za to, že se s L. Joskovou shodneme na případech, kdy je společné zastoupení možné, nicméně se rozcházíme v argumentaci. Soudím totiž, že nehraje roli, že je nově na člena statutárního orgánu pohlíženo jako zástupce obchodní korporace. J. Pokorná se k přípustnosti společného zastoupení kloní s argumentem, že jak člen statutárního orgánu, tak prokurista jsou smluvními zástupci.[2] Pro řešenou otázku podle mého názoru tento argument není rozhodující, i když uznávám, že pro řešení otázky z pohledu prokuristy určitou relevanci mít může.[3] Konečně přípustnost dovozuje i B. Havel s argumentací, že společné zastoupení členem statutárního orgánu a prokuristy je umožněno v důsledku větší svobody právnických osob v nastavení působnosti jejich jednotlivých orgánů, resp. v nastavení, kdo a jakým způsobem za společnost rozhoduje.[4] Tuto svobodu B. Havel limituje tím, že statutární orgán nesmí být zcela vyloučen nebo jeho kompetence zcela přenesena. U B. Havla tak nejde jen o vlastní způsob zastoupení, ale o otázku tvorby vůle za právnickou osobu, kterou ostatní vesměs neřeší. Osobně soudím, že nelze ztotožňovat zastoupení s tvorbou vůle, neboť jde o dvě různé kategorie, které sice v konkrétním případě mohou, ale také nemusí souznít. V diskusi zaznělo od několika přítomných, že byli úspěšní v zápisu společného zastoupení člena statuárního orgánu a prokuristy. Řádově se zápisy týkaly pár desítek společností. Nikdo neuvedl, že by byl se zápisem neúspěšný. B) Argumenty proti V literatuře jsem zaznamenala celkem tři argumenty proti společnému zastoupení obchodní korporace členem statutárního orgánu a prokuristou. Nejčastěji zastánci tohoto právního závěru argumentují tím, že jde o vnitřní omezení, které nemá účinků vůči třetím osobám (např. J. Lasák[5] či K. Hurychová[6]). K. Hurychová dále dovozuje nedovolenost z absence právní úpravy. Konečně Z. Rosický shledává důvod nepřípustnosti v rozdílném rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy a člena statutárního orgánu.[7] Jde-li o argument, že jde o vnitřní omezení, pak tento bude přiléhavý jen v některých případech, ale nikoli ve všech. O vnitřní omezení půjde jen tehdy, bude-li statutárnímu orgánu zcela znemožněno jednat bez spolupůsobení prokuristy. V případech, v kterých bude společné jednání člena statutárního orgánu a prokuristy pouze alternativním způsobem k zastoupení obchodní korporace společně více členy statutárního orgánu či jediného člena statutárního orgánu ve stanovené funkci (např. předsedy představenstva), tento argument neobstojí. Stejně tak neobstojí argument absence výslovné úpravy v zákoně. Není třeba zákonného dovolení. Výslovná zákonná úprava by sice byla nápomocná k tomu, že by nebylo nutno vést diskuse o přípustnosti či nepřípustnosti společného zastoupení člena statutárního orgánu a prokuristy, její absence však sama o sobě být překážkou nemůže. Konečně argument rozdílného rozsahu zástupčího oprávnění člena statutárního orgánu a prokuristy také podle mého názoru neobstojí, neboť spolupůsobení prokuristy je pouze podmínkou samostatného jednání člena statutárního orgánu. Rozhodující je tak rozsah zástupčího oprávnění člena statutárního orgánu a užší rozsah zástupčího oprávnění prokuristy nehraje roli. Podrobněji tuto problematiku rozebírám v článku „Společné jednání jednatele a prokuristy?“, který jsem přednesla na konferenci Dny práva dne 20. listopadu 2014 a který by měl být v dohledné době publikován v časopise Rekodifikace&Praxe. Názor referentův Osobně se domnívám, že je třeba rozlišovat, zda spolupůsobení prokuristy ztěžuje zastupování společnosti členy statutárního orgánu nebo naopak ulehčuje. V prvním případě jde o vnitřní omezení, které nemá účinků vůči třetím osobám a nemělo by být jako způsob zastupování zapsáno do obchodního rejstříku. Typicky půjde o případ společnosti s jediným jednatelem, bude-li stanoveno, že za společnost jedná jednatel společně s prokuristou. Nepřípustnost takto nastaveného společného zastoupení člena statutárního orgánu a prokuristy spatřuji v zásahu do vnější působnosti statutárního orgánu, generálního zástupčího oprávnění, protože bez spolupůsobení prokuristy je jednateli znemožněno za společnost jednat. Naproti tomu v případě, že spolupůsobení prokuristy členům statutárního orgánu zastupování společnosti ulehčuje, půjde jen o podmínku, při jejímž splnění je člen statutárního orgánu oprávněn jednat za společnost samostatně. Takový způsob má být zapsán do obchodního rejstříku a jeho nedodržení povede k nezávaznosti pro společnosti. Typicky půjde o situaci, kdy společnost má dva jednatele, kteří zastupují společnost společně, a alternativně je stanoveno, že jednatel je oprávněn samostatně zastupovat společnost, jedná-li společně s ním prokurista. V podrobnostech odkazuji na citovaný příspěvek „Společné jednání jednatele a prokuristy?“. Výsledky hlasování Debatu uzavřelo hlasování ohledně otázky „Jaký je Váš právní názor na společné zastupování jednatele a prokuristy?“ Odpovědi byly následující: Vždy jde o vnitřní omezení, jehož nedodržení neovlivní závaznost právního jednání pro společnost. Pro: 32 hlasů (18,5 %) Komentář: Pro tuto odpověď by měli hlasovat ti, kteří jsou přesvědčeni o absolutní nepřípustnosti společného zastupování člena statutárního orgánu a prokuristy. Vždy jde o dovolené nastavení způsobu zastoupení společnosti, jehož nedodržení způsobuje nezávaznost právního jednání pro společnost. Pro: 65 hlasů (37,6 %) Komentář: Pro tuto odpověď by měli hlasovat ti, kteří se domnívají, že je vždy možné společné zastupování. Záleží na okolnostech. Pro: 58 hlasů (33,5 %) Komentář: Pro tuto odpověď by měli hlasovat ti, kteří se ztotožňují s mým závěrem, že podle okolností může jít o vnitřní omezení nebo o dovolený způsob zastoupení společnosti. Nejsem přesvědčen/a o žádné ze shora uvedených možností. Pro: 18 hlasů (10,4 %) Celkový počet hlasujících: 173 V příloze naleznete PPT prezentaci přednesenou na besedě. A jaký je Váš názor? Vyjádřete jej prosím prostřednictvím online hlasování níže, popř. komentářem k tomuto článku. Pokud jste již hlasoval/a na besedě, Váš hlas je do výsledků započítán a prosíme, abyste se online hlasování zdržel/a. Josková, L.: Je podle NOZ možná kombinace jednání jednatele (člena představenstva) a prokuristy?, Rekodifikace&Praxe, 2013, č. 4, s. 7–10. Pokorná, J. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654), Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1089. Jednalo by se o případ, kdyby společnost měla jediného prokuristu a jeho zastupování za společnost bylo vázáno na spolupůsobení člena statutárního orgánu. Jak jsem ale uvedla výše, touto variantou se nezabývám. Havel, B: Výkon funkce člena statutárního orgánu, včetně smlouvy o výkonu funkce v prolnutí ZOK a ObčZ, Karlovarské právnické dny 2014, s. 414. Lasák, J. in Lasák, J.; Pokorná, J.; Čáp, Z.; Doležil, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 391. Hurychová, K.: Prokura v novém občanském zákoníku, Bulletin advokacie, 2014. č. 9, s. 40 a 41. Rosický, Z.: Může podle nové úpravy jednat prokurista společně s jednatelem?, www.bulletin-advokacie.cz.
12/03/2015 / Kateřina Eichlerová 0

Může prokurista překročit své zástupčí oprávnění?

Tento příspěvek byl zpracován v rámci projektu PF UK PRVOUK P05 Soukromé právo pro XXI. století. I. Základní vymezení Rozsah zástupčího oprávnění prokuristy je nově vymezen v § 450 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „NOZ“) tak, že prokurista je zmocněn zastupovat podnikatele v právních jednáních, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Zcizit nebo zatížit nemovitou věc je však prokurista oprávněn, je-li to výslovně uvedeno. V obchodním zákoníku byl rozsah zástupčího oprávnění prokuristy vymezen v § 14 odst. 1 a 2 takto: Prokurou podnikatel zmocňuje prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc (§ 14 odst. 1 první věta ObchZ); v prokuře nebylo zahrnuto oprávnění zcizovat nemovitosti a zatěžovat je, ledaže je toto oprávnění výslovně v udělení prokury uvedeno (§ 14 odst. 2 ObchZ). Ve vymezení rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy dochází k terminologickým změnám – pojem právní úkon je nahrazen pojmem právní jednání a pojem podnik je nahrazen pojmem obchodní závod;[1] v důsledku toho ale nedochází ke změně v rozsahu zástupčího oprávnění. Za možnou obsahovou změnu lze považovat vložení slov „popřípadě pobočky“; filiální prokuře se věnuji až v závěru článku. K vymezení prokury důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí, že se „zachovává standardní právní pravidlo, že prokuru může udělit jen podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku a že prokurista může jménem podnikatele právně jednat ve všech záležitostech, k nimž při provozu obchodního závodu běžně dochází, vyjma zcizování nebo zatěžování nemovitých věcí; k takovým právním jednáním se vyžaduje zvláštní zmocnění. Nově se však zavádí prakticky významný institut prokury pro pobočku, který je v jiných právních úpravách běžný a který existoval i ve zdejším právu až do r. 1964. Má-li tedy podnikatel obchodní závod s jednou nebo více pobočkami nebo má-li více obchodních závodů, bude moci udělit prokuru i jen pro určitou pobočku nebo pro určitý závod.“ [2] Shrneme-li si výše uvedené, pak prokurista je oprávněn při tzv. prosté prokuře zastupovat podnikatele ve všech právních jednání, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, vyjma zcizování či zatěžování nemovitostí. V důvodové zprávě uváděný požadavek běžnosti těchto záležitostí není v zákoně výslovně vyjádřen a není tudíž dán. Prokurista je oprávněn zastupovat podnikatele ve všech věcech, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, nikoli jen v běžných věcech, ke kterým při provozu obchodního závodu dochází. K zastupování v běžných věcech, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, jsou oprávněni zástupci podnikatele v užším slova smyslu podle § 430 NOZ. Zástupčí oprávnění prokuristy je širší, než zástupčí oprávnění těchto osob. Co je třeba rozumět provozem obchodního závodu, k němuž zákonodárce vztahuje rozsah zástupčího oprávnění prokuristy? Jde o konkrétní obchodní závod podnikatele? Má každý, kdo vstupuje do vztahu s konkrétním podnikatelem zastoupeným prokuristou, zkoumat, v jakém oboru daný podnikatel podniká, co je účelem jeho podnikání a jak je jeho obchodní závod zaměřen? 1. Prokura v judikatuře Nejvyššího soudu ČR Podíváme-li se na soudobou rozhodovací činnost soudů, zdálo by se, že odpověď na tuto otázku má být kladná. Klíčovým se jeví usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2720/2009 ze dne 28. 4. 2010 ve věci RESIDENCE PARK TŘEBEŠ, s. r. o. dostupné na www.nsoud.cz, které bylo zařazeno do kategorie B, tj. mezi významná rozhodnutí nezařazená mezi rozhodnutí určená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V rámci rejstříkového řízení o změně jednatelů a jediného společníka u společnosti s ručením omezeným se řešila platnost smlouvy o převodu obchodního podílu v této společnosti uzavřené za nabyvatele jeho prokuristou. Soud I. stupně návrh na zápis požadovaných změn zamítl s odůvodněním, že smlouva je absolutně neplatná, protože prokurista nebyl oprávněn ji za nabyvatele uzavřít. Správnost tohoto závěru potvrdil odvolací soud s odůvodněním, že rozsah prokuristova zástupčího oprávnění je dán rozsahem předmětu podnikání podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku. Nejvyšší soud odmítl závěr odvolacího soudu o tom, že je třeba vycházet při vymezení rozsahu prokuristova zástupčího oprávnění z předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku, ztotožnil se ale s tím, že pro rozsah zástupčího oprávnění prokuristy je rozhodující souvislost s provozem konkrétního podniku podnikatele, z čehož dovodil, že je třeba „v každém jednotlivém případě zkoumat, zda smlouva o převodu obchodního podílu byla uzavřena při provozu podniku dotčeného podnikatele či nikoliv.“ 2. Prokura – historický exkurs Podíváme-li se do historie, zjistíme, že prokura v obdobné podobě, jak ji známe dnes, byla do právního řádu, zavedena zákonem č. 1/1863 ř. z., všeobecný obchodní zákoník, a smyslem zavedení této zvláštní plné moci bylo zjednodušení obchodního styku a ukončení pochybností o rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy.[3] Prokura byla zavedena jako taková plná moc, ohledně níž osoby vstupující do vztahu s podnikatelem[4], který prokuru udělil, se mohly spolehnout jen na zápis této skutečnosti v obchodním rejstříku při jednání s prokuristou jako zástupcem podnikatele a právo po nich nevyžadovalo, aby zkoumaly další okolnosti, které z obchodního rejstříku nebyly seznatelné. Prvorepubliková doktrína se zcela jednoznačně přiklonila k závěru, že prokurista je alter ego podnikatele a že je oprávněn ke všem právním jednáním, které s sebou přináší provoz jakékoli obchodní živnosti, nejen konkrétní živnosti podnikatele, vycházejíc z čl. 42 všeobecného obchodního zákoníku a závěrů Norimberské konference.[5] Vymezení prokury ve všeobecném obchodním zákoníku znamenalo odklon od staršího rakouského práva, podle nějž rozsah prokury byl vázán na konkrétní podnikatelskou činnost podnikatele a prokura mohla být s účinky pro třetí osoby rozhodnutím podnikatele i dále zúžena.[6] Shodně byl rozsah prokury vymezen i v § 73 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., tzv. „středního“ občanského zákoníku: Udělení prokury zmocňuje ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu jakékoli podnikové činnosti, i když je k nim jinak třeba zvláštní plné moci. 3. Prokura – pozitivní vymezení Z jazykového hlediska je možné vyložit slova „právní jednání, k nimž dochází při provozu obchodního závodu“ uvedená v § 450 odst. 1 NOZ, jak způsobem, který učinil Nejvyšší soud ČR ve výše zmíněném rozhodnutí (užší výklad), tak i způsobem, který by odpovídal prvorepublikové doktríně či poválečné zákonné úpravě (širší výklad). Pro nalezení správného výkladu základního ustanovení týkajícího se rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy je třeba se zabývat účelem a smyslem prokury. Co je tedy účelem a smyslem prokury? Účelem i smyslem prokury je obdobně jako v jiných případech zastoupení zapisovaných do obchodního rejstříku (zastoupení obchodní korporace členem statutárního orgánu, zastoupení podnikatele vedoucím odštěpného závodu), aby osoby vstupující s osobou zapsanou jako prokurista do právního styku se mohly spolehnout na to, že jednání osoby zapsané jako prokurista v konkrétním případě je pro podnikatele, o jehož prokuristu jde, závazné, a proto je i rozsah jejich zástupčího oprávnění jednoznačným způsobem stanoven zákonem a neponechán na vůli podnikatele.[7] Má-li tento cíl být naplněn, nelze po třetích osobách vyžadovat, aby zkoumaly další okolnosti, které nejsou seznatelné z obchodního rejstříku. Z obchodního rejstříku má sice být seznatelný předmět podnikání konkrétního podnikatele, tento údaj je ale většinou s ohledem na dosavadní praxi nejen samotných podnikatelů, ale především rejstříkových soudů zcela zavádějící, neurčitý a do jisté míry i klamavý, pokud jde o vymezení určité podnikatelské činnosti, které se podnikatel věnuje či se chce věnovat.[8] Na základě výše uvedeného se tak kloním k závěru, že je třeba výraz „v právních jednáních, k nimž dochází při provozu obchodního závodu“ uvedený v § 450 odst. 1 NOZ vykládat ve shodě s prvorepublikovou doktrínou a středním občanským zákoníkem jako ve všech věcech, k nimž obecně při podnikání dochází, a je tak třeba závěr Nejvyššího soudu ČR, který zaujal ve výše citovaném rozhodnutí, odmítnout jako nesprávný. Navíc sám Nejvyšší soud ČR ve výše citovaném rozhodnutí konstatoval, že nerozhoduje zapsaný předmět podnikání, ale skutečný charakter konkrétního podniku (dnes obchodního závodu). Skutečný charakter obchodního závodu je zcela znám podnikateli, o jehož obchodní závod jde. Méně či vůbec je skutečný charakter obchodního závodu zřejmý třetím osobám, s nimiž prokurista zastupující podnikatele vstupuje do právního styku. To je další argument, proč rozsah prokury nemůže být vymezen v závislosti na charakteru konkrétního obchodního závodu. Mělo by to totiž fatální důsledky pro bezpečnost obchodního styku. Závěr Nejvyššího soudu ČR totiž znamená, že každý, kdo vstupuje do vztahu s podnikatelem zastoupeným prokuristou, má nad rámec zápisu prokury v obchodním rejstříku, zkoumat, jakému podnikání se daný podnikatel skutečně věnuje a zda uzavíraná transakce má s tímto podnikáním souvislost. Dodržení tohoto požadavku je velmi nákladné, pro ověření dalších relevantních okolností je nutný dostatek času, energie i peněžních prostředků. Výsledek je ale i nejistý. Při tomto výkladu totiž nelze vyloučit pochybnost o tom, zda prokurista mohl či nemohl za podnikatele v konkrétní věci jednat. Přiklonění se k tomuto závěru tak nutně musí vést k potlačení významu prokury v obchodním styku a postavení prokuristy nikoli do pozice alter ega podnikatele, ale spíše na roveň zástupce podnikatele podle § 430 NOZ. Závěr Nejvyššího soudu ČR je tak třeba odmítnout jako nesprávný, neboť navazuje na starorakouskou úpravu, která byla všeobecným obchodním zákoníkem a následně i středním občanským zákoníkem jako nedostatečná překonána. Věcmi, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, je tak nutno rozumět všechny záležitosti, ke kterým může docházet při podnikání, nejen v souvislosti s konkrétním obchodním závodem. 4. Prokura – negativní vymezení Prokura je tak zásadně neomezeným a vůči třetím osobám neomezitelným[9] zmocněním podobně, jako tomu je u generálního zástupčího oprávnění statutárních orgánů právnických osob. Na rozdíl od generálního zástupčího oprávnění však u prokury k určitému omezení dochází ze zákona a z její definice. V obou případech jde o výjimky. 1. Zákonné omezení prokury: Prokurista nemůže zcizovat a zatěžovat nemovitosti, ledaže je to v prokuře výslovně uvedeno (§ 450 odst. 1 in fine NOZ). Prokurista není oprávněn přenést prokuru na někoho jiného ani udělit další prokuru, a to ani v případě, že by to bylo v prokuře výslovně uvedeno (§ 451 NOZ). Zákaz prokuristy přenést prokuru na jiného byl ve všeobecném obchodním zákoníku obsažen (čl. 53) a z tohoto zákazu se dovozoval i zákaz udělit prokuru dalšímu, tj. udělení plné moci stejného rozsahu jako měl prokurista jako zmocněnec. Nicméně obojí bylo se souhlasem podnikatele možné.[10] Občanský zákoník v § 451 in fine možnost souhlasu podnikatele s přenosem prokury či udělením prokury za podnikatele prokuristou výslovně vylučuje, protože jako důsledek připuštění přenesení prokury či udělení další prokury stanoví právní irelevanci takového ujednání. 2. Definiční omezení prokury: Prokurista nemůže vykonávat práva a plnit povinnosti, které výlučně náležejí podnikateli; F. Rouček jako příklad uvádí povinnost svědčit.[11] Prokurista obchodní korporace také nemůže činit taková jednání, která výlučně náležejí orgánům obchodní korporace nebo jejich členům, ať už mají povahu právních jednání či nikoli (svolání valné hromady, podání žaloby na neplatnost usnesení valné hromady). Půjde-li ale o prokuristu člena obchodní korporace, je v rámci prokury prokurista oprávněn zastupovat člena při výkonu veškerých jeho členských práv (např. jej zastupovat na valné hromadě, jde-li o kapitálovou společnost, apod.).[12] Prokurista nemůže činit právní jednání, které nemá žádnou souvislost s podnikáním. Z tohoto důvodu nemůže za podnikatele fyzickou osobu např. vyhotovit závěť či dát za podnikatele výpověď z nájmu bytu, který podnikatel užívá pro bydlení své rodiny.[13] Prokurista podnikatele fyzické osoby tak není oprávněn jej zastupovat v soukromé sféře nesouvisející s podnikáním. Právní jednání prokuristy v těchto věcech nebude podnikatele zavazovat jen tehdy, pokud ze samotného jednání výslovně vyplyne, že se netýká podnikání. Kupuje-li např. prokurista jménem podnikatele fyzické osoby rekreační chalupu s rozsáhlými pozemky, je podnikatel takovým jednáním vázán, protože i vlastnictví rekreační chalupy může sloužit k podnikání (může v ní být vybudován penzión, případně může sloužit k rekreaci zaměstnanců podnikatele, apod.), ledaže je ve smlouvě uvedeno, že se koupě uskutečňuje pro soukromé účely podnikatele. Absence souvislosti s podnikáním se uplatní jen v případě podnikatele fyzické osoby, u kterého je třeba odlišovat podnikatelskou a soukromou sféru. V případě podnikatele právnické osoby, typicky obchodní korporace, tomu ale tak nebude. U podnikatele právnické osoby, která byla založena za účelem podnikání, je při jakémkoli jejím právním jednání dána souvislost s podnikáním. Prvorepubliková doktrína rovněž dovodila, že prokurista není oprávněn bez ohledu na to, zda mu byla udělena prostá či rozšířená prokura, s obchodním závodem podnikatele jako celkem nakládat; prokurista tak nemůže obchodní závod převést, propachtovat či zastavit jeho provoz.[14] Tato výjimka se týká obchodního závodu podnikatele jako celku, nikoli jeho více či méně podstatných částí. Podíváme-li se na výše vyjmenovaná omezení prokuristy, v případě uvedeném pod bodem 1 písm. a) a 2 písm. c), jde o omezení, která směřují k ochraně podnikatelem nabytého majetku – nemovitostí, resp. samotného obchodního závodu, zákon však prokuristovi neukládá žádné omezení ve vztahu k nabývání majetku pro podnikatele. Dílčí shrnutí I. Lze tak uzavřít, že prokurista je oprávněn zásadně (až na výše uvedené výjimky) jednat za podnikatele ve všech věcech, ke kterým dochází či může docházet při podnikání.[15] Prokurista je tudíž univerzálním zástupcem podnikatele při podnikání, i kdyby ke konkrétnímu jednání bylo potřeba zvláštní plné moci. Rozsah zástupčího oprávnění prokuristy je v případě prosté prokury či rozšířené prokury u všech podnikatelů stejný a okolnosti konkrétního případu nemohou hrát roli. Jedině při tomto výkladu je možné docílit toho, aby prokura plnila funkci široké obchodní plné moci shodné svým obsahem a rozsahem pro všechny podnikatele a tím naplňovala požadavek na právní jistotu jak třetích osob, které prostřednictvím prokuristy vstupují do právních vztahů s podnikatelem, v závaznost jednání prokuristy pro podnikatele, tak právní jistotu samotného podnikatele, že jednání jeho prokuristy mu bude přičítáno. Jedině při tomto výkladu je možno naplnit požadavek na bezpochybnost o obsahovém rozsahu prokury.[16] [17] II. Procesní souvislosti a pověřování dalších zástupců Zastupování prokuristy není omezeno jen na hmotněprávní věci, ale vztahuje se i na věci procesní. Všeobecný obchodní zákoník to v čl. 42 zakotvoval výslovně („prokura zmocňuje ke všem druhům soudních i mimosoudních úkonů“) a doktrína dovozovala i právo činit trestní oznámení v souvislosti s podnikání.[18] V čl. 42 všeobecného obchodního zákoníku bylo dále zakotveno i právo prokuristy udělovat za podnikatele plné moci a odvolávat je. Je pochopitelné, že všeobecný obchodní zákoník obsahoval výslovnou úpravu o právu prokuristy zastupovat podnikatele v soudních i mimosoudních věcech a právo zmocňovat za podnikatele k jednání další osoby, protože institut prokury ve všeobecném obchodním zákoníku byl novým institutem, který si žádal podrobného vymezení. Prokura v pozdějších právních úpravách (střední občanský zákoník či obchodní zákoník) však již novým institutem nebyla. Absence podrobného vymezení tak neznamená, že v prokuře tato oprávnění prokuristy již nejsou zahrnuta. Aby bylo možno tento závěr dovodit, nestačilo by pouhé mlčení zákonodárce, ale muselo by dojít k jejich výslovnému vyloučení z obsahu prokury. Z žádné důvodové zprávy k pozdějším právním předpisům zahrnujícím úpravu prokury neplyne, že se zákonodárce chtěl v tomto ohledu odchýlit od předchozích úprav a zúžit rozsah prokury jen na hmotněprávní věci bez možnosti prokuristy pověřovat zastupováním další osoby. Závěr o zachování obsahově shodného rozsahu historické a dnešní prokury v dnešní době, pokud jde o právo prokuristy zastupovat podnikatele v soudních a správních řízení a pověřovat zastupováním další osoby, nenašel odezvu v soudním rozhodování nejspíše proto, že nebyl současnou doktrínou dostatečně formulován. A tak máme dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která jsou v rozporu s výše předestřenými závěry. V prvním rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, že prokurista není oprávněn jednat v řízení před správcem daně s odůvodněním, že v zákonném vymezení prokury zmocnění zastupovat daňový subjekt v daňovém řízení samo o sobě obsaženo není, neboť placení daní není právním úkonem týkajícím se provozu podniku, nýbrž právním úkonem vztahujícím se k podnikateli­.[19] Tento závěr Nejvyšší správní soud opřel o dva argumenty. První argument dovodil z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR v jedné trestní věci a shrnul jej následovně: „zákonné postavení prokuristy nezakládá bez dalšího oprávnění či dokonce povinnost prokuristy jednat za podnikatele v oblasti úkonů, jež činí samotný podnikatel jako daňový subjekt vůči státu. Plnění daňové povinnosti vůči státu tedy nespadá do obsahu pojmu „provoz podniku“.“ Druhý argument pak byl ten, že v případě udělení plné moci prokuristou další osobě, jde o substituční plnou moc, na kterou je třeba aplikovat obecná pravidla o substituci. Druhý argument je možné vyvrátit s poukazem na historický vývoj institutu prokury tím, že rozsah zástupčího oprávnění prokuristy v sobě zahrnuje i udělování plných mocí, je-li dána souvislost s podnikáním; jediné, co se prokuristovi zapovídá je udělení prokury. A právě proto, že se prokuristovi výslovně zapovídá udělení prokury, lze a contrario dovodit, že plné moci užšího rozsahu, než má prokura, udělovat může, jinak by totiž nebylo nutné toto pravidlo v zákoně výslovně uvádět. Obecná pravidla o substituční plné moci tak nelze použít. Pokud jde o první argument, Nejvyšší správní soud ČR odkazuje na rozhodnutí v trestní věci, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 972/2003, dostupné na www.nsoud.cz, publikovaného pod č. 48/2005 Sbírky rozhodnutí a stanovisek. Z tohoto rozhodnutí především plyne, že nelze prokuristovi přičítat k tíži, že za podnikatele nebyly odvedeny povinné platby za poplatníka. S tím lze souhlasit. Z udělení prokury bez dalšího prokuristovi žádné neplynou povinnosti; udělení prokury zakládá pro prokuristu oprávnění za podnikatele jednat, nikoli povinnost tak činit. Skutečnost, že je prokurista oprávněn v nějaké věci jako zástupce podnikatele jednat, neznamená bez dalšího, že je k tomu také povinen. Povinnost prokuristy v určité věci za podnikatele jednat není dána zákonem, jako je tomu v případě jeho oprávnění jednat, ale plyne z obsahu smluvního závazku mezi ním a podnikatelem. Ze závěrů Nejvyššího soudu v dané trestní věci o tom, že prokurista nemá povinnost plnit za podnikatele jeho daňové povinnosti, tak bez dalšího neplyne, že k tomu nemůže být oprávněn. Je-li prokurista nečinný (což byl souzený případ), pak nelze pravidla o prokuře aplikovat, ale je nutno použít pravidla pro porušení smluvních povinností, byly-li v tomto směru nějaké mezi prokuristou a podnikatelem sjednány. Jedná-li však prokurista a jde ve shodě s výše uvedeným o věc související s podnikáním, je takové jednání přičitatelné podnikateli, i kdyby bylo třeba zvláštní plné moci. Zvláštní plnou mocí je třeba rozumět i plnou moc pro zastupování v daňovém řízení. Vzhledem k tomu, že v daném případě šlo o společnost s ručením omezeným a nikoli o podnikatele fyzickou osobu, není dána žádná pochybnost o tom, že daňové povinnosti této společnosti měly souvislost s podnikáním, a proto prokuristé byli oprávněni zastupovat konkrétní společnost v daňovém řízení; argumentace soudu, že plnění daňové povinnosti nespadá do obsahu pojmu provoz podniku, neobstojí. Na tento rozsudek navázal Nejvyšší správní soud ČR dalším usnesením ze dne 24. 6. 2010, č. j. 1 As 53/2010 – 92, ve věci Prefa Pardubice a.s., dostupným na www.nssoud.cz, v němž názor o nemožnosti prokuristy zastupovat podnikatele na základě prokury rozšířil ze zastupování v daňovém řízení na jakékoli soudní řízení správní s odůvodněním, že i taková řízení se týkají podnikatele, nikoli provozu jeho podniku. Konkrétně je v bodě 24 citovaného usnesení uvedeno: „Ustanovení § 33 odst. 4 s. ř. s. prokuristovi [narozdíl např. od § 21 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] výslovně nepřiznává procesní oprávnění jednat za právnickou osobu v předmětném soudním řízení správním a ze samotného zákonného vymezení prokury takové oprávnění nevyplývá. Aby byl prokurista oprávněn zastupovat společnost v soudním řízení správním, muselo by takové zmocnění být výslovně obsaženo např. v listině o udělení prokury či v samostatné plné moci.“ I v tomto rozhodnutí tak Nejvyšší správní soud setrval na předchozím nesprávném právním názoru. Toto usnesení je klíčovým, neboť na jeho základě začali být prokuristé odmítáni jako zástupci podnikatele i ve správních řízeních, opět s odůvodněním, že správní řízení nemají souvislost s vlastním provozem podniku.[20] Dílčí shrnutí II. I v případě stávající právní úpravy, tak s přihlédnutím k historickému vývoji institutu prokury lze uzavřít, že prokura v sobě zahrnuje právo prokuristy zastupovat podnikatele v procesních věcech, a to nejen soudních, ale i správních, a zmocňovat k zastupování podnikatele další osoby. Obecné pravidlo o tom, že zástupce jedná osobně a dalšího zástupce může pověřit, je-li to se zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba[21], nelze aplikovat, protože právo prokuristy pověřit zastupováním další osoby je přímo zahrnuto v prokuře. Lze argumentovat i tím, že kdyby tomu tak být nemělo, nebylo by třeba výslovného pravidla o tom, že prokurista není oprávněn jinému udělit prokuru, a to právě proto, že jiné plné moci (hmotněprávní, procesní i zvláštní) udělit může. III. Překročení prokury nebo jednání mimo její rámec? Vypořádali jsme se s otázkou rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy. Můžeme se tak konečně zabývat otázkou případného překročení jeho zástupčího oprávnění. Předně je třeba konstatovat, že v ustanoveních občanského zákoníku, v nichž se nachází výslovná úprava prokury, nenalezneme o překročení zástupčího oprávnění prokuristy ničeho. Podíváme-li se do mnohokrát zmiňovaného všeobecného obchodního zákoníku, zjistíme z jeho čl. 55, že v případě prokury na rozdíl od tzv. obchodního zmocněnce (jde vlastně o zástupce podnikatele v užším smyslu podle § 430 NOZ) se o překročení prokury vůbec neuvažuje a v úvahu přichází pouze případ, kdy se někdo vydává za prokuristu, ač jím není.[22] Skutečnost, že obchodní zmocněnec mohl své oprávnění překročit a prokurista nikoli, plyne podle mě z toho, že prokura je takovou zvláštní obchodní plnou mocí, jejíž rozsah je zákonem dán pro všechny prokuristy stejně a je vymezen zcela určitě a nepochybně. Nemohou tak vznikat pochybnosti o tom, zda prokurista jedná v rámci prokury anebo mimo ni. Institut překročení zmocnění je určen právě a jen pro případy, kdy mohou vznikat pochybnosti o rozsahu zástupčího oprávnění (srov. § 431 NOZ týkající se překročení zástupčího oprávnění zástupce podnikatele podle § 430 odst. 1 NOZ a jednání nepravého zástupce podle § 430 odst. 2 či § 446 odst. 1 NOZ). Jedná-li osoba, která je prokuristou, mimo rámec prokury, nejde v takovém případě o jednání prokuristy, ale o jednání nezmocněného jednatele.[23] Tak tomu bude zejména v případě, kdy je prokuristovi udělena jen prostá prokura a on za podnikatele uzavře smlouvu o zcizení nemovitostí. Jedná-li prokurista mimo rámec prokury, je třeba aplikovat § 440 odst. 1 NOZ Takové jednání prokuristy bude podnikatele zavazovat jen tehdy, pokud jej podnikatel schválí bez zbytečného odkladu. I kdybychom jednání prokuristy mimo rámec prokury chtěli kvalifikovat jako překročení a nikoli jako jednání bez zmocnění, ustanovení § 446 odst. 1 NOZ, které se má aplikovat v případech překročení při smluvním zmocnění, bychom stejně nemohli použít. Důvod spočívá v tom, že o rozsahu prokury nemá panovat žádná pochybnost (samozřejmě jen za předpokladu, že se opustí názor, že rozsah zástupčího oprávnění prokuristy je determinován charakterem konkrétního obchodního závodu). Pro případ absence pochybnosti nás totiž § 446 odst. 1 NOZ vrací k obecné úpravě obsažené v § 440 odst. 1 druhá věta o. z, která upravuje jednání bez zmocnění, tj. i mimo zmocnění. Na prokuristu podle mého názoru nelze aplikovat § 431 NOZ. Toto ustanovení je systematicky zařazeno pod rubrikou zastoupení podnikatele po bok s § 430 NOZ, který upravuje zástupce podnikatele v užším smyslu a nepravého zástupce podnikatele jednajícího v provozovně podnikatele a vztahuje se jen k těmto případům zastoupení. V § 430 a § 431 nejsou upraveny všechny případy zastoupení podnikatele; nelze odhlédnout od toho, že pod tuto rubriku úprava prokury není zahrnuta. Tato ustanovení nelze chápat jako obecná k ostatním případům zastoupení podnikatele, která se mají subsidiárně použít; mají spíše doplňkovou povahu. Název rubriky by si z tohoto důvodu spíše zasloužil zpřesnění na „některá zastoupení podnikatele“. Vedle systematického výkladu lze argumentovat i výkladem historickým; ustanovení obdobné § 431 NOZ bylo obsaženo v § 15 odst. 2 ObchZ a vztahovalo se tak jen k zastoupení podnikatele v užším smyslu, které bylo upraveno v § 15 odst. 1 ObchZ. Především však by § 431 NOZ neměl být na prokuristu aplikován proto, že řeší problematiku překročení zástupčího oprávnění, ke kterému v případě prokuristy nemůže dojít, jak bylo vysvětleno výše. Pro úplnost dodávám, že je významné uvědomit si rozdíl mezi překročením zástupčího oprávnění podle § 431 a § 446 NOZ. V obou případech shodně platí, že zastoupený podnikatel nebude zavázán, pokud druhá strana měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zástupce zástupčí oprávnění zjevně překračuje (v § 431 NOZ jsou použita jiná slova, ale smysl je podle mě týž). Rozdíl ale mezi oběma případy je v tom, že v prvém případě došlo-li k překročení a druhá strana nemohla a neměla poznat, že se o překročení jedná, je podnikatel bez dalšího jednáním zástupce vázán a tuto skutečnost nemůže nijak zvrátit, ve druhém případě zastoupený podnikatel může hrozbu závaznosti takového právního jednání pro sebe odvrátit tím, že bez zbytečného odkladu druhé straně oznámí svůj nesouhlas. IV. Filiální prokura Závěry, které byly výše učiněny o rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy a o (ne)překročení prokury, resp. jednání mimo prokuru, byly použitelné za účinnosti obchodního zákoníku a jsou použitelné i nyní za účinnosti nového občanského zákoníku. Jaký vliv na tyto závěry má skutečnost, že do vymezení prokury byla zakotvena v § 450 NOZ možnost udělovat prokuru jen pro pobočku, resp. pro jednotlivý obchodní závod? Má tato okolnost nějaký vliv na rozsah zástupčího oprávnění prokuristy? V důvodové zprávě, jak bylo v úvodu citováno, se uvádí, že se zavádí prakticky významný institut prokury pro pobočku, který existoval v českém právu do roku 1964. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že všeobecný obchodní zákoník filiální prokuru výslovně neupravoval, nicméně doktrína její existenci uznávala. Považovala ji však za vnitřní omezení ve smyslu čl. 43 všeobecného obchodního zákoníku, které nebylo vůči třetím osobám účinné.[24] S výslovným zakotvením filiální prokury se můžeme tak setkat až ve středním občanském zákoníku (§ 76 odst. 1). Chybí však jakékoli stanovisko ať již soudní praxe či doktríny o tom, zda filiální prokura v důsledku výslovné úpravy v zákoně si ponechala charakter vnitřního omezení neúčinného vůči třetím osobám zakládající jen odpovědnost prokuristy při jeho nedodržení anebo byla považována za okolnost zužující rozsah prokury. Vzhledem k tomu, že i ve středním občanském zákoníku bylo v prokuře podle § 73 zahrnuto oprávnění ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu jakékoli podnikové činnosti, domnívám se, že v případě pobočky se také jednalo stejně jako za předchozí právní úpravy pouze o vnitřní omezení a nikoli o zúžení ve všech věcech, k nimž dochází při provozu konkrétní pobočky, protože v takovém případě by byl rozsah zástupčího oprávnění prokuristy proměnlivý v závislosti na charakteru toho či onoho závodu a do právních vztahů by byla či mohla být vnášena pochybnost o tom, zda je prokurista ke konkrétnímu jednání oprávněn či nikoli. Ke stejnému závěru dospívám i v případě filiální prokury podle nového občanského zákoníku. Nemá-li se v právních vztazích připustit pochybnost o tom, zda prokurista byl či nebyl oprávněn konkrétní právní jednání učinit, a má se zachovat, resp. prosadit základní účel prokury, je třeba filiální prokuru chápat jako vnitřní omezení, které nemá vůči třetím osobám účinky a které nikterak nezužuje základní vymezení prokury o oprávnění prokuristy činit právní jednání, k nimž dochází při podnikání, jen na právní jednání, k nimž dochází při provozu konkrétní pobočky. Závěr Všechna uvedená soudní rozhodnutí svědčí o hlubokém nepochopení smyslu prokury a o okleštění jejího významu v současné právní praxi. Konstantní judikatura nejvyšších soudů vykládá rozsah prokury podstatně úžeji, než by tomu mělo být. Domnívám se, že změna judikatury na základě výše předestřené právní argumentace je možná. Nezmění-li se soudní praxe, lze de lege ferenda uvažovat o výslovné úpravě podrobného vymezení prokury tak, že prokura zmocňuje ke všem druhům soudních a správních úkonů a mimosoudních jednání, která souvisí s jakýmkoli podnikáním a opravňuje prokuristu k pověřování a odvolávání dalších zástupců. Rovněž lze uvažovat o výslovném zakotvení zákonného ustanovení stanovujícího, že prokura udělená pro pobočku či obchodní závod je vnitřním omezením, které nemá účinků vůči třetím osobám. Tento článek byl zpracován v rámci projektu PF UK PRVOUK P05 Soukromé právo pro XXI. století a publikován v časopisu Obchodní právo (2014, roč. 23, č. 7, s. 263–274). Převzat byl se souhlasy autorky i redakce časopisu. V souvislosti s novou právní úpravou používám termín obchodní závod. Rozebírám-li dosavadní judikaturu, v níž se vyskytuje pojem podnik, neodkláním se od něj. Mezi pojmem podnik a obchodní závod lze sice najít některé odlišnosti, ty však z hlediska zkoumaného tématu prokury nejsou klíčové, a tak je možno tyto pojmy používat do určité míry promiscue. Eliáš, K. a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 212. Randa, A.: Soukromé obchodní právo rakouské (1908). Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, 2008, s. 137. I ve vztahu k historické úpravě prokury používám pro zjednodušení pojmu podnikatel v dnešním významu, byť všeobecný obchodní zákoník ve vztahu k prokuře hovořil o vlastníkovi závodu (principálovi) a „střední“ občanský zákoník používal výrazu podnik v subjektivním smyslu. Randa, A., cit dílo, s. 136. Shodně i Hermann-Otavský, K.: Komentář ke všeobecnému zákoníku obchodnímu. Praha 1929, s. 94; Rouček, F.: Československé právo obchodní, II. část zvláštní Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939, s. 36 a násl. Randa, A., cit dílo, s. 136. V tomto příspěvku zkoumané otázky neřeším z hlediska kolektivní prokury. Jako předmět podnikání je většinou v zakladatelském právním jednání u obchodních korporací uveden výčet podnikatelských oprávnění, kterých je či chce být obchodní korporace držitelem. Zápis takového předmětu podnikání do obchodního rejstříku tak dubluje evidence podnikatelských oprávnění, ať již údaje uvedené v živnostenském rejstříku nebo jiné evidenci podnikatelských oprávnění. V případě volné živnosti pak vůbec není zřejmé, jaké činnosti se podnikatel věnuje či má záměr se věnovat, zda všem oborům činnosti tvořících volnou živnost nebo jen některým. Předmět podnikání tak vůbec nenaplňuje svůj smysl. Předmět podnikání by totiž ve své podstatě měl vymezit v případě obchodních korporací účel, pro který jsou založeny a jehož naplňování je členům orgánů obchodní korporace uloženo a který hraje význam např. při posouzení zákazu konkurence apod. V tomto duchu vyznívá i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2010 sp. zn. 7 Cmo 66/2010. Odklon od předchozí praxe však nepozoruji. Je třeba odlišovat omezení v rozsahu prokury, které je tzv. vnitřním omezením bez účinků vůči třetím osobám, a omezení ve způsobu výkonu prokury v případě, že je udělena kolektivní prokura, která již účinky vůči třetím osobám má. Hermann-Otavský, K.: cit. dílo, s. 104. Rouček, F.: cit. dílo s. 37. F. Rouček v cit. díle na s. 36 výslovně uvádí, že prokurista je oprávněn učinit z podnikatele společníka v obchodní společnosti. Outlá, A. uvádí jako příklad právního jednání, které nemá žádnou souvislost s podnikáním, nakládání s osobním majetkem podnikatele. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 104. Rouček, F.: cit. dílo s. 37. Rouček tamtéž příkladmo uvádí, že prokurista je oprávněn k rozšíření obchodního závodu, zřízení odštěpného závodu, převzetí směnečných závazků či učinění podnikatele členem obchodní korporace. Naproti tomu význam povahy podniku a okolnosti konkrétního případu pro stanovení hranic pojmu provoz podniku, nově provoz obchodního závodu, zmiňuje S. Plíva in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 46; nebo obdobně Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 1. díl. 4. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 190. Nelze si nevšimnout, že ve všech třech v tomto článku podrobně rozebíraných soudních rozhodnutích šly závěry soudu proti vůli podnikatele, o jehož prokuristu se jednalo: v první věci podnikatel chtěl prostřednictvím prokuristy nabýt obchodní podíl, ve druhé chtěl podat dodatečné daňové přiznání a ve třetí chtěl podat správní žalobu (o druhé a třetí věci je pojednáno dále). Ani v jednom z těchto případů soudní řízení neinicioval podnikatel se záměrem vyvázat se z jednání svého prokuristy či druhá smluvní stran. Ve všech případech to byly státní orgány, soudy či jeho úřady, které jednání učiněné prokuristou zpochybnily jako přičitatelné podnikateli. Rouček, F.: cit. dílo s. 36. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 1 Afs 32/2010 – 86, ve věci Nedcon Bohemia, s. r. o. dostupný na www.nssoud.cz. V konkrétním případě šlo o to, že prokuristé společnosti s ručením omezeným zmocnili daňového poradce k veškerým úkonům před správcem daně podle daňového řádu. Setkala jsem se s pár případy, kdy toto usnesení bylo použito jako argument správního úřadu pro odmítnutí prokuristy jako zástupce podnikatele. Nemám dostatek podkladů pro to, abych mohla vyhodnotit, zda šlo o výjimku anebo o standardní přístup. Ustanovení § 438 NOZ Předtím obdobné pravidlo bylo zakotveno v § 24 starého občanského zákoníku a ve vztahu ke smluvnímu zastoupení byla pravidla o udělení substituční plné moci zakotvena v § 33a. Nicméně i § 33a bylo třeba vykládat v návaznosti na § 24 starého občanského zákoníku a dovodit, že požadavek na výslovné zakotvení práva prokuristy zmocňovat další osoby do prokury je přepjatý, protože samo udělení prokury v sobě toto oprávnění prokuristy zahrnuje. Čl. 55 Všeobecného obchodního zákoníku zní: „Kdo by, neobdržev prokury anebo plnomocenství obchodního, nějakou záležitost obchodní jakožto prokurista anebo jako plnomocník obchodní smluvil, též plnomocník obchodní, který by, smluviv se o obchod nějaký, plnomocenství své překročil, osobně zavázán jest osobě jiné podle práva obchodního; osoba jiná může ho, jak sama chce, o nahrazení škody anebo o vyplnění pohnati. Závazek tento místo nemá, jestliže osoba jiná, vědouc, že prokury anebo plnomocenství není, anebo že toto bylo překročeno, s ním se v jednání dá.“ Odlišně a tudíž nesprávně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2207/2003, v němž se Nejvyšší soud ČR vůbec nezabýval odlišením překročení zástupčího oprávnění a jednání mimo zástupčí oprávnění, v důsledku čehož konstatoval, že uzavření zástavní smlouvy na nemovitosti při prosté prokuře je překročením prokury, na které se má aplikovat pro absenci zvláštní úpravy v obchodním zákoníku ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují překročení oprávnění zmocněnce vyplývající z plné moci, tj. zejména ustanovení § 33 odst. 1 občanského zákoníku. Na základě toho Nejvyšší soud ČR uzavřel, že z takového jednání prokuristy je podnikatel zavázán v případě, že osobě, s níž prokurista jednal, neoznámil bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení dozvěděl, svůj nesouhlas. Rouček, F.: cit. dílo, s. 38.
30/04/2015 / Kateřina Eichlerová 0

Komentáře

Diskuze u článků

Žádné diskuzní příspěvky v článcích

Diskuze u komentařů

Žádné diskuzní příspěvky v komentářích

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 1138: Týká se 1126 a násl

Dobrý den Lenko, domnívám se, že v tomto případě se jedná o souvislost s §1126 a násl. tudíž celé…
07/02/2017 / Pavel Kosař

NOZ § 3074: Re- NOZ § 3074: NOZ na staré nájemní smlouvy - změna poměrů

Zřejmě máte na mysli nájem bytu. Spíše než podle § 1765 bych postupoval podle § 3074 odst. 2 či…
12/09/2016 / Ondřej Obrtlík

NOZ § 2254: RE: retroaktivita úročení?

A to že si sjednám nižší úrok než je ona „zákonná sazba“, to není zkracující jednání podle §2235?
30/08/2016 / Pavel

Poslední komentáře

NOZ § 1180: Zahrnutie spoločných častí vo výlučnom užívaní do výpočtu…

Dobrý deň, v SVJ riešime nasledujúci problém: Dom má na najvyššom poschodí terasy slúžiace aj ako strecha, ktoré sú podľa prehlásenia vlastníka príslušenstvom bytov vo výhradnom užívaní. …
12/03/2017 / Michal Oprendek 0

NOZ § 246: Nejasnost

Zdravím, prosím o zkušenost.** Máme pobočný spolek a jednočlenný statutární orgán – předsedu, dle stanov. který jediný jedná za spolek.** Dále máme volený orgán – výbor, který se pouze stará o…
03/03/2017 / baza 0

NOZ § 2051: Nemožnost moderace ve spotřebitelských vztazích

Před rokem 2014 nebyla v SOZ soudu dána možnost moderovat výši nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Taková možnost existovala pouze podle § 301 ObchZ (na rozdíl od § 2051 NOZ bez nutnosti návrhu…
24/02/2017 / Tomáš Král 0

Poslední diskuze k článkům

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Právo stavby v NOZ: obsah práva stavby

Dobrý den. chtěla bych se zeptat, zda jsou některé nemovité věci vyloučené z práva stavby. Příklad…
06/04/2016 / Helena Bystřická

Nejnovější judikatura

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

NOZ § 2894: 7 As 95/2015 - 49, NSS – Škoda způsobená státu odvodem za porušení…

Právní věta: Ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podmiňuje odpovědnost vojáka za škodu tím, že škoda vznikla státu, nikoliv dílčí organizační složce státu. Měl…
09/09/2016 / Tomáš Král 0

Feedback