Martin Sztefek

Články

Předvídatelnost škody v novém občanském zákoníku

Uvádí se, že škůdce je povinen nahradit pouze škodu, kterou mohl rozumně předvídat v době svého jednání. Takové pravidlo upravoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“) v § 379, podle kterého se nenahrazovala škoda, která převyšovala tzv. předvídatelnou škodu. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „NOZ“) již podobné ustanovení neobsahuje. Bylo by však nesprávné dovozovat, že podle nového občanského zákoníku se nahrazuje škoda, kterou škůdce nepředvídal. Naopak v tomto článku argumentuji, že se koncept předvídatelnosti škody uplatní i podle nového občanského zákoníku, a to jak v rámci deliktní odpovědnosti za škodu, tak i v případě smluvní odpovědnosti. V úvodních částech tohoto článku se nejprve věnuji otázce původu pravidla o předvídatelnosti škody a následně pojednávám o účelu tohoto pravidla. V dalších částech se zabývám otázkou, zda předvídatelnost má své místo pouze v rámci smluvní odpovědnosti za škodu nebo i v rámci deliktní odpovědnosti, a rovněž analyzuji subjektivní a objektivní pojetí kritéria předvídatelnosti škody. Poté vymezuji princip předvídatelnosti škody ve vztahu k příbuzným institutům, jmenovitě prevenční povinnosti, vyšší moci, zavinění a příčinné souvislosti. Následně pojednávám o charakteru předvídatelnosti a obsahu tohoto pravidla v novém občanském zákoníku. Původ pravidla o předvídatelnosti škody Účelem ustanovení o náhradě škody, ať už jde o škodu plynoucí z porušení zákonné povinnosti nebo o škodu způsobenou porušením povinnosti ze smlouvy, je zajištění plné kompenzace osobě, které byla způsobena škoda.[1] Jinými slovy, účelem pravidel o poskytnutí náhrady škody je postavit poškozenou osobu alespoň do takové situace, v jaké by byla, kdyby k porušení právní povinnosti a následně ke škodě nedošlo. Jak uvádí teorie: „Rozsah odškodnění musí v konečném důsledku vždy odpovídat škodě, kterou poškozený skutečně utrpěl“.[2] Mnohé právní řády však zároveň obsahují pravidlo, a to nejčastěji dovozované teorií a soudní praxí, že škůdce, který je odpovědný za škodu způsobenou jiné osobě, je povinen nahradit pouze takovou škodu, kterou mohl předvídat jako možný důsledek porušení své povinnosti. Původ kritéria předvídatelnosti škody lze zřejmě spatřovat v jedné římskoprávní zásadě, podle které náhrada škody v případech zahrnujících určité množství nemá přesáhnout dvojnásobek tohoto množství.[3] Zatímco takto formulované pravidlo o rozsahu náhrady škody ve své původní podobě předvídatelnost škody nezmiňovalo, nýbrž se týkalo disproporcionality mezi plněním podle smlouvy a výši případné náhrady škody, postupem času doznalo toto ustanovení různými výklady své obecné podoby v pojednání o závazkovém právu slavného francouzského právníka R. J. Pothiera (1699 – 1772). Pothier zobecnil myšlenku předvídatelnosti škody do pravidla, podle kterého „osoba, která je povinna plnit, odpovídá straně, které je povinna plnit, pouze za škodu, kterou mohla předvídat v době uzavření smlouvy“.[4] Toto pravidlo se poté objevilo ve francouzském občanském zákoníku, odkud bylo převzato anglickými soudy[5] a následně se dostalo také do amerického deliktního práva. Test předvídatelnosti koneckonců našel odezvu i v některých mezinárodních právních dokumentech. Tak například Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980 stanoví v článku 74, jimž se inspiroval již zmíněný § 379 obch. zák.,[6] že „náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo měla předvídat v době uzavření smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, o nichž věděla nebo měla vědět, jako možný důsledek porušení smlouvy“. Z novějších dokumentů lze dále zmínit ambiciózní Návrh společného referenčního rámce pro smluvní právo (DCFR), který v článku III.-3:703 stanoví, že dlužník je odpovědný pouze za škodu, kterou předvídal nebo mohl rozumně předvídat v době vzniku závazku jako možný důsledek nesplnění povinnosti. Účel testu předvídatelnosti Skutečnost, že určité pravidlo je obsaženo v zahraničních kodifikacích nebo jej uplatňují zahraniční soudy, ještě sama o sobě neznamená, že takové pravidlo je správné nebo že pro něj existují dobré argumenty. Je třeba si proto položit důležitou otázku: Jaký je účel testu předvídatelnosti škody? Proč zákonodárce a soudy omezují výši náhrady škody pouze na škodu, kterou škůdce předvídal? Tato otázka je o to víc legitimní, když uvážíme již zmíněný princip plné náhrady škody. V tomto případě lze vyjít z obecné lidské zkušenosti. Jak uvádí J. Sedláček: „Normální lidé dovedou věnovati jen určitou míru péče svým věcem; lidé nedovedou zachytiti všechny jevy, jež působí na jejich smysly, a tak řada jevů projde, aniž si je lidé uvědomí. Tak se stává, že lidé věnují některým věcem větší, jiným menší pozornost, což platí i tehdy, mají-li se zachovati podle předpisů právních.“[7] Proto také, jak uvedl soudce Viscount Simonds v jednom anglickém soudním rozhodnutí, „nezdá se být v souladu se současnými představami o spravedlnosti či morálce, aby osoba, která se dopustila nedbalostního jednání, jakkoli mírného či odpustitelného, které vyústilo v nějakou triviální předvídatelnou škodu, byla odpovědna za všechny následky, jakkoli nepředvídatelné a jakkoliv závažné, i přesto, že mohou být označeny jako přímé následky.“[8] Kromě toho, že je intuitivně morálně nesprávné, aby určitá osoba odpovídala za škodu, jejíž vznik a rozsah nemohla rozumně předvídat při vynaložení řádné péče v době svého jednání, lze na podporu této argumentace uvést i ekonomické důvody. Účelem zásady, podle níž se hradí poškozenému pouze předvídatelná škoda, je do jisté míry „chránit“ škůdce před přílišnou odpovědností za škodu způsobenou rizikovým jednáním.[9] Je třeba si totiž uvědomit, že princip předvídatelnosti škody byl explicitně formulován v 18. a 19. století, tedy v době průmyslové revoluce. Mnohé podniky začaly v té době v rámci výroby různých výrobků používat nové technologické postupy. Tyto postupy však s sebou přinášely nová rizika, čímž došlo ke zvýšení pravděpodobnosti a četnosti výskytu škod. Právě z tohoto důvodu došlo k formulaci pravidla, že se hradí pouze škoda, kterou škůdce mohl rozumně předvídat. Cílem bylo na jedné straně umožnit prospěšným, avšak rizikovým podnikům, aby nadále vyvíjely činnost, na straně druhé měla být zachována spravedlivá náhrada škody. Smluvní odpovědnost nebo deliktní odpovědnost? Jednou za základních otázek ve vztahu k pojmu předvídatelnosti škody je otázka, zda se kritérium předvídatelnosti uplatní pouze v rámci smluvní odpovědnosti nebo i při posuzování deliktní odpovědnosti. Důvodová zpráva k NOZ uvádí, že rozdíly mezi smluvní a mimosmluvní povinností k náhradě škody spočívají zejména v tom, že se pro vznik povinnosti nahradit škodu porušením smlouvy nevyžaduje zavinění a že rozsah náhrady škody podmiňuje její předvídatelnos­t.[10] Již za účinnosti obchodního zákoníku se objevily názory, že požadavek předvídatelnosti škody upravený v § 379 obch. zák. se vztahuje pouze k odpovědnosti ze závazkového vztahu, nikoliv tedy k odpovědnosti deliktní. Argument pro tento závěr spočíval v tom, že ustanovení § 379 obch. zák. používalo spojení „v době vzniku závazkového vztahu“ a vzhledem k tomu, že v době deliktního jednání neexistuje žádný závazkový vztah, lze aplikovat předpoklad předvídatelnosti pouze na případy vzniku povinnosti k náhradě škody vzniklé porušením smluvní povinnosti.[11] Domnívám se, že tento argument je nesprávný. Předně je třeba poukázat na ustanovení § 757 obch. zák., podle kterého „pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl.“ Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že předpoklad předvídatelnosti škody lze vztáhnout i na případy deliktního jednání. Hlavním argumentem pro závěr, že kritérium předvídatelnosti hraje roli i v rámci právní úpravy mimosmluvní povinnosti k náhradě škody, je však dle mého názoru skutečnost, že § 379 obch. zák. neupravoval zvláštní předpoklad vzniku povinnosti k náhradě škody, ale explicitně zakotvoval tzv. adekvátní příčinnou souvislost, jejíž zkoumání spočívá na kritériu předvídatelnos­ti.[12] Vzhledem k tomu, že příčinná souvislost je nezbytným předpokladem jak u smluvní odpovědnosti za škodu, tak u deliktní odpovědnosti, je třeba s ohledem na výše uvedené uzavřít, že kritérium předvídatelnosti hraje významnou roli v obou režimech odpovědnosti za škodu. Subjektivní versus objektivní pojetí předvídatelnosti Nyní přesuňme pozornost k vymezení samotného pojmu předvídatelnosti škody. Jedním ze způsobů, jakými lze definovat konkrétní pojem a určit jeho obsah, je podívat se na jeho užívání v běžné řeči. Je třeba si uvědomit, že v případě předvídatelnosti nejde pouze o právní pojem, ale jde o termín, který všichni znají z každodenního života. V běžné řeči se předvídatelností obecně rozumí jakési subjektivní povědomí o možných budoucích událostech. Každý člověk totiž předvídá budoucí události a přisuzuje jim určitou míru pravděpodobnosti, s jakou mohou tyto události nastat. V návaznosti na takovou předpověď pak činí kroky, kterými se může na možné budoucí události připravit. Tak například farmář může postavit plot podél svého pole, aby zabránil případné škodě, kterou může způsobit dobytek ze sousední pastviny tím, že farmáři zničí jeho úrodu. V tomto smyslu lze uzavřít, že „předvídatelnost je nedílnou součástí obezřetného lidského chování.“[13] V právní terminologii však dostává pojem předvídatelnosti nový rozměr. Uvádí se, že v právu bývají preferovány koncepty mající objektivní povahu před koncepty, jimž je přisuzován subjektivní charakter. Mezi argumenty pro použití objektivních standardů je například „administrativní složitost spočívající v prokazování subjektivních stavů mysli, nutnost zavést normativní či obecný standard jednání, či touha chránit legitimní očekávání jiných.“[14] U předvídatelnosti je pak možno říci, že zatímco v běžné řeči představuje předvídatelnost subjektivní vědomost o budoucích událostech, právní pojem předvídatelnosti škody je v zásadě pojat objektivně, neboť se váže k osobě průměrných znalostí a vlastností. To lze demonstrovat tím, že podle obchodního zákoníku bylo rozhodující objektivní pojetí předvídatelnosti škody,[15] a to i přesto, že v některých konkrétních případech mohlo být toto objektivní pojetí převáženo subjektivně známou informací.[16] Dále lze uvést, že rovněž Principy evropského deliktního práva (PETL), které zmiňují kritérium předvídatelnosti škody v článku 4:102 v rámci úpravy požadovaného standardu chování, vycházejí z objektivního pojetí kritéria předvídatelnosti škody.[17] Ať už zkoumáme předvídatelnost z pohledu konkrétního škůdce, berouce v úvahu jeho osobní poměry, nebo z pohledu osoby průměrných vlastností, bude v každém případě záležet na určitém stupni pravděpodobnosti. V tomto ohledu literatura dovozuje, že škoda předvídatelná pro osobu průměrných vlastností musí vykazovat pravděpodobnost alespoň 50 %, neboť nelze očekávat od řádně a rozumně jednající osoby, aby předvídala vznik škody s pravděpodobností jejího výskytu nižší než 50%.[18] Je-li naopak pravděpodobnost vzniku škody nižší než 50 %, pak předvídatelnost takového škody není naplněna, a škůdce tak nebude za její vznik odpovědný. Nový občanský zákoník, jak už bylo zmíněno, neobsahuje kritérium předvídatelnosti škody jako předpoklad vzniku povinnosti k náhradě škody. Jak uvádím dále v tomto článku, test předvídatelnosti škody se uplatní v obou režimech odpovědnosti za škodu, avšak s tím rozdílem, že úprava deliktní odpovědnosti umožňuje, aby kritérium předvídatelnosti zohlednilo také konkrétní poměry a vlastnosti škůdce, kdežto úprava smluvní odpovědnosti za škodu neumožňuje, aby kritérium předvídatelnosti bylo omezováno subjektivními aspekty škůdce. Předvídatelnost a příbuzné instituty Předvídatelnost a prevenční povinnost Nový občanský zákoník obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“ nebo „SOZ“) zakotvuje v rámci úpravy deliktního práva tzv. prevenční povinnost. Byť se znění prevenční povinnosti stanovené v § 2900 NOZ značně liší od textu prevenční povinnosti upravené v § 415 SOZ, obě ustanovení mají shodný účel spočívající v uložení povinnosti, aby osoby v rámci svých jednání zachovávaly určitou míru péče a pozornosti. Nasnadě je otázka, jaká je ona míra péče a pozornosti, kterou je osoba povinna zachovávat. Toto vymezení konkrétního standardu péče v různých odvětvích lidské činnosti je především úkolem odborné literatury a soudní judikatury. Odborná literatura obecně vymezuje požadovaný standard péče tak, že „každý je povinen zachovat takový stupeň bedlivosti a pozornosti resp. zachovávat určitý obecně přijímaný standard chování, který lze na něm za konkrétních okolností každého případu (časových, místních) rozumně požadovat.“[19] Z uvedeného lze dovodit, že nikdo nemá neomezenou, bezbřehou povinnost předcházet všem škodám, které kdy mohou vzniknout, ale naopak každý má povinnost předcházet takovým škodám, jejichž vznik lze rozumně (objektivně) předvídat. Tento názor ostatně potvrzuje i judikatura. Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy došlo k uvolnění a prolomení povrchové části můstku přes potok na lesním úseku vyznačené turistické stezky, v důsledku čehož utrpěla žalobkyně zlomeninu levé nohy v kotníku. Žalobkyně se domáhala náhrady škody po státním podniku Lesy ČR, který k danému lesu vykonával právo hospodaření. Soud prvního stupně i odvolací soud žalobu zamítli s tím, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, a to včetně obecné prevenční povinnosti, neboť žalovaný vykonával pravidelné kontroly turistické stezky. Nejvyšší soud potvrdil závěry nižších soudů a mj. uvedl, že ustanovení § 415 SOZ „neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody.“[20] Předvídatelnost a tzv. vyšší moc Kritérium předvídatelnosti souvisí také s okolnostmi vylučujícími odpovědnost, jmenovitě vyšší mocí. Vyšší moc neboli kvalifikovanou náhodu lze vymezit jako neodvratnou událost, kterou nebylo možno ani při vynaložení veškerého úsilí vzhledem k její nepředvídatelnosti odvrátit či zamezit. Je však třeba upozornit, že jde nejen o neodvratnou událost, ale i o neodvratnou škodu, která z této události povstala.[21] Nastane-li taková událost a vznikne škoda, pak za takovou škodu nikdo neodpovídá, neboť ve smyslu římské zásady casus sentit dominus platí, že náhoda jde k tíži samotného poškozeného.[22] Nový občanský zákoník obsahuje po vzoru § 1132 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 ustanovení § 2904, které však výslovně neupravuje výše uvedenou obecnou římskoprávní zásadu,[23] podle níž nese škodní důsledky náhodně způsobené sám poškozený, nýbrž upravuje případ označovaný jako casus mixtus, tj. případ, kdy osoba porušila právní povinnost a nato nastala újma, která není zahrnuta v příčinné souvislosti s porušením povinnosti. Ustanovení § 2904 NOZ stanoví, že újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má nahodilé újmě zabránit. V souladu s názorem Jana Krčmáře je třeba toto ustanovení vykládat tak, že ten, kdo se „dopustil jednání protiprávního, odpovídá nejen za škodu, která byla jednáním způsobena, nýbrž i za škodu, která byla způsobena náhodou, když ono jednání je v poměru conditionis sine qua non ke škodě způsobené náhodou.“[24] Uvedené ustanovení tak blíže určuje příčinnou souvislost, což však ve svém důsledku znamená rozšíření odpovědnosti za škodu. Kromě odpovědnosti za škodu vzniklou náhodou obsahuje nový občanský zákoník koncept mimořádné neodvratitelné okolnosti ještě v rámci úpravy smluvní odpovědnosti za škodu v § 2913, přičemž tam uvedená mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na vůli škůdce působí jako liberační důvod. Předvídatelnost a příčinná souvislost Výše jsem uvedl, že ustanovení § 379 obch. zák. neupravovalo předpoklad předvídatelnosti škody jakožto zvláštní předpoklad vzniku povinnosti k náhradě škody, ale explicitně upravovalo adekvátní příčinnou souvislost. Ačkoliv část zahraniční odborné literatury věnující se zkoumání kauzality v právu uvádí, že test předvídatelnosti není součástí zkoumání příčinné souvislosti, neboť se jedná o nekauzální kritérium limitace náhrady škody,[25] zdejší doktrína zmiňuje předvídatelnosti v rámci teorie adekvátní příčinné souvislosti. V odborné literatuře je teorie adekvátní příčinné souvislosti definována tak, že škoda je způsobena protiprávní jednáním, jestliže toto jednání je nejen podmínkou určité škody (conditio sine qua non), nýbrž má-li podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti zpravidla za následek způsobení této škody.[26] Je-li určitá škoda adekvátním (přiměřeným) následkem takového protiprávního jednání, pak je toto jednání právně relevantní či podstatnou příčinou, jež je dostatečným důvodem pro vznik povinnosti k náhradě vzniklé škody. Jinými slovy, za příčinu ve smyslu této teorie se považuje pouze takové protiprávní jednání, které po generalizaci příčinného komplexu podporuje výsledek nikoli nepatrným způsobem.[27] Kritériem, podle něhož se posuzuje, zda určitá škoda je podle obecně vžitých představ adekvátním, očekávatelným následkem protiprávního jednání, je předvídatelnost. To, je-li určité protiprávní jednání podle obecného chodu věcí právně relevantní příčinou škody, je třeba chápat tak, že škoda byla pro škůdce v době jednání předvídatelná. S odkazem na Jana Krčmáře lze uvést, že „vyrozumíváme-li slovy, že škoda byla způsobena nějakým jednáním, úsudek, že taková škoda je pravidelným (adekvátním) následkem takového jednání, je tím řečeno, že člověk obyčejných schopností mohl škodu jako následek svého jednání předvídati.“[28] Vzhledem k tomu, že existence kauzálního nexu mezi protiprávním jednáním a škodou, je předpokladem objektivní povahy, je také předvídatelnost posuzovaná v rámci zkoumání adekvátní příčinné souvislosti pojímána objektivně. V této souvislosti lze odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž Ústavní soud uvedl ve vztahu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, že „teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu.“ Jinými slovy „pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“ Uvedený závěr sdílí i občanskoprávní teorie. Jak bylo uvedeno v úvodu, nový občanský zákoník kritérium předvídatelnosti výslovně nezmiňuje. S ohledem na to, co bylo výše uvedeno o teorii adekvátnosti příčinného spojení, lze však učinit závěr, že předvídatelnost škody je i za účinnosti nového občanského zákoníku posuzována v rámci zkoumání kauzálního nexu mezi protiprávním jednáním a škodou. Protože je příčinná souvislost nezbytným předpokladem vzniku jak deliktní odpovědnosti, tak i smluvní odpovědnosti, lze uzavřít, že se objektivně chápaná předvídatelnost škody bude posuzovat v rámci obou režimů odpovědnosti za škodu. Tím se však nabízí námitka, že kritérium předvídatelnosti jako zvláštní předpoklad pro vznik povinnosti k náhradě škody by bylo nadbytečné, neboť otázka, zda škoda byla pro škůdce předvídatelná, je již obsažena v rámci zkoumání příčinné souvislosti. Tutéž námitku je ale možné vznést, uvědomíme-li si, jak uvádím níže, že otázka předvídatelnosti je rovněž zkoumána v rámci zavinění. Předvídatelnost a zavinění Výše bylo uvedeno, že základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, je předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu (subjektivní) odpovědnosti za škodu, a to zavinění bez ohledu na to, zda jde o jeho úmyslnou nebo nedbalostní formu.[29] Nový občanský zákoník vychází podobně jako starý občanský zákoník v případě deliktní odpovědnosti z presumovaného zavinění, přičemž se předpokládá zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Zároveň výslovně vymezuje nedbalost v ustanovení § 2912 NOZ, podle kterého „nejedná-li škůdce, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale.“ Na první pohled uvedené ustanovení zakotvuje objektivní pojetí zavinění, neboť hovoří o osobě průměrných vlastností. Tento názor je ovšem třeba korigovat, a to s ohledem na skutečnost, že zmíněné ustanovení je pojato jako vyvratitelná domněnka. Škůdci je tak dána možnost vyvinění, a to prostřednictvím důkazu, že s ohledem na své konkrétní osobní vlastnosti a znalosti nejednal nedbale. Domnívám se, že se tímto nový občanský zákoník přiklání k subjektivizo­vanému pojetí zavinění. Ponechme nyní stranou otázku, zda subjektivní pojetí zavinění je správné či nikoliv, a věnujme pozornost vztahu mezi předvídatelností škody a nedbalostí. Tradičně se rozlišuje mezi vědomou a nevědomou nedbalostí.[30] Vědomá nedbalost bývá definována jako psychický stav škůdce k následku jeho protiprávního jednání, kdy sice jednající nechtěl škodu způsobit, ani nebyl s jejím vznikem srozuměn, věděl však (představoval si, předvídal), že ji způsobit může, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Nevědomá nedbalost se od vědomé nedbalosti odlišuje v tom, že škůdce nevěděl, že může škodu způsobit, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět (představovat, předvídat) měl a mohl. S ohledem na uvedené vymezení nedbalosti je možno učinit závěr, že prvek předvídatelnosti škodního následku se objevuje v rámci posouzení, zda určitá osoba jednala nedbale (zaviněně). Dospěje-li tedy soud k závěru, že škůdce jednal nedbale, je tím zodpovězena i otázka, zda taková škoda byla pro škůdce předvídatelná. Vzhledem ke skutečnosti, že nový občanský zákoník vychází z koncepce presumovaného zavinění ve formě nedbalosti, je třeba současně zdůraznit, že se rovněž presumuje (objektivní) předvídatelnost škody pro škůdce, přičemž škůdci je dána možnost vyvinit se z odpovědnosti za škodu, a to poukazem na skutečnost, že škoda byla pro něj (subjektivně) nepředvídatelná. Z uvedeného vyplývá, že test předvídatelnosti škody, ačkoliv není výslovně upraven v novém občanském zákoníku, se uplatní kromě zkoumání příčinné souvislosti také při posuzování, zda je naplněn předpoklad zavinění pro vznik deliktní odpovědnosti za škodu. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu vzniklou porušením smlouvy je postavena na objektivním principu, tj. ke vzniku povinnosti nahradit škodu se nevyžaduje zavinění, test předvídatelnosti, který je součástí posouzení zavinění, se tak uplatní pouze v případě deliktní odpovědnosti za škodu. Charakter předvídatelnosti v novém občanském zákoníku Deliktní odpovědnost Základní skutková podstata deliktní odpovědnosti za škodu upravená v § 2910 NOZ je založena na subjektivním principu, a tedy kromě porušení zákonné povinnosti, zásahu do absolutního subjektivního práva, vzniku škody a příčinné souvislosti se vyžaduje i zavinění. Kritérium předvídatelnosti sice není výslovně zmíněno, bude však posuzováno v rámci zavinění a zkoumání příčinné souvislosti. V podstatě lze říct, že soudce, který má určit, že určitá osoba má povinnost k náhradě škody, tak bude zohledňovat test předvídatelnosti dvakrát. Jestliže soudce, který zkoumá, zda určitá osoba jednala nedbale, si pokládá otázku, zda tato osoba předvídala či mohla předvídat škodní následek svého jednání, lze namítnout, že nedává dobrý smysl, aby soudce znovu zkoumal v rámci posouzení existence příčinné souvislosti, zda je škodní následek předvídatelný. Domnívám se, že jediný možný způsob, kterým lze vnést určitý řád do tohoto dvojího zkoumání předvídatelnosti, spočívá právě v rozlišení subjektivní a objektivní povahy kritéria předvídatelnosti. Jak jsem uvedl, nový občanský zákoník umožňuje škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil (tj. subjektivně nepředvídal). V takovém případě jsou rozhodující konkrétní vlastnosti, schopnosti a znalosti škůdce v době jednání. Předvídatelnost zkoumaná v rámci zavinění má tak subjektivní charakter, a tedy zkoumá se, zda konkrétní škůdce s ohledem na své osobní poměry předvídal škodu jako možný následek svého protiprávního jednání. Předvídatelnost posuzovaná v rámci příčinné souvislost je na druhou stranu kritériem objektivní povahy, neboť na základě teorie adekvátní příčinné souvislosti dochází k jistému zobecnění, přičemž se posuzuje, zda podle obecného běhu věcí bylo vůbec možno škodní následek předvídat. Toto dvojí zkoumání předvídatelnosti může někdy působit obtíže. Pokud byla škoda předvídaná konkrétní osobou a zároveň byla předvídatelná podle pravidelného běhu věcí a obecné lidské zkušenosti, pak je škůdce povinen tuto škodu nahradit. Zdánlivě jiná je situace, kdy konkrétní škůdce škodu předvídal, tedy se domníval, že je velmi pravděpodobné, že určitý škodní následek může nastat, avšak taková škoda není obecně adekvátním (předvídatelným) následkem jednání, kterého se dopustil. V konkrétním případě bude záležet na tom, jak silné bylo jeho subjektivní přesvědčení či subjektivně vnímaná pravděpodobnost vzniku určité škody. Mám však za to, že předvídal-li škůdce škodu, která je obecně nepředvídatelná, avšak jeho přesvědčení je dostatečně významné, vznikne mu povinnost nahradit škodu. Bude-li však jeho subjektivní přesvědčení o možnosti vzniku škody zanedbatelné, či alespoň nižší než 50 %, domnívám se, že povinnost k náhradě škody nevznikne. Okolnosti konkrétního případu budou taktéž rozhodující, obrátíme-li výše uvedenou situaci a budeme posuzovat případ, kdy škůdce s ohledem na jeho okamžité poměry škodu nepředvídal, ale škoda bude obecně předvídatelná. I zde bude záležet na tom, jak silné či podstatné je subjektivní přesvědčení o možnosti vzniku škody, které je posuzováno v rámci zavinění, oproti objektivně posuzované předvídatelnosti v rámci příčinné souvislosti. Jinými slovy, ví-li škůdce s naprostou jistotou či pravděpodobností blížící se jistotě, že určitá škoda nehrozí, avšak taková škoda bývá pravidelným následkem jeho jednání, neměla by mu vzniknout povinnost k náhradě takové škody. Smluvní odpovědnost Jak bylo již uvedeno výše, smluvní odpovědnost za škodu upravená v § 2913 NOZ je založena na objektivním principu. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody podle tohoto ustanovení se vyžaduje kromě porušení smluvní povinnosti dále vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou. Ačkoliv se původně uvažovalo, že rozsah náhrady škody bude omezen kritériem předvídatelnosti, nakonec toto řešení nebylo přijato.[31] Platí však, že test předvídatelnosti se v případě smluvní odpovědnosti uplatní pouze v rámci zkoumání příčinné souvislosti na základě teorie adekvátnosti kauzálního nexu. Vzhledem k absenci předpokladu zavinění je kritérium předvídatelnosti v tomto režimu odpovědnosti čistě objektivní, a nemůže být tak omezováno subjektivními aspekty, tj. zda škůdce v konkrétním případě o možném kauzálním průběhu skutečně věděl, či nikoliv.[32] Lze tedy uzavřít, že kritérium předvídatelnosti je v rámci smluvní odpovědnosti přísnější, než je tomu v případě deliktní odpovědnosti, u níž je možné vzít v úvahu okamžité a zvláštní poměry škůdce. Na druhou stranu s ohledem na zásadu autonomie vůle se domnívám, že stranám nic nebrání, aby do textu smlouvy zahrnuly ustanovení o tom, jakou škodu považují za předvídatelnou­.[33] Je však třeba pamatovat na to, že smluvní vymezení předvídatelné škody má do jisté míry funkci limitace náhrady škody. V takovém případě musí strany smlouvy vzít v úvahu omezení plynoucí z § 2898 NOZ, které omezuje možnost limitace náhrady škody. Namísto kritéria předvídatelnosti škody obsahuje ustanovení § 2913 NOZ liberační důvod v podobě „mimořádné nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky“ vzniklé nezávisle na vůli škůdce. Z ustanovení jednoznačně nevyplývá, zda předvídatelnost této překážky je posuzována objektivně či nikoliv, pouze stanoví, že vznik takové překážky je nezávislý na vůli škůdce. To je ovšem něco jiného. Je třeba totiž rozlišovat mezi tím, zda existence překážky byla předvídaná, ať už subjektivně nebo objektivně, a tím, zda překážka vznikla z vůle škůdce nebo byla na jeho vůli nezávislá. Podobné ustanovení obsahoval i dřívější obchodní zákoník v § 374. Podle tohoto ustanovení byla liberačním důvodem překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a bránila jedné straně ve splnění její povinnosti, jestliže nešlo rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Odborná literatura k tomuto ustanovení dovozovala, že „při posouzení, zda mohl [škůdce] překážku překonat, se nevychází z jeho okamžitých a zvláštních poměrů, není tu tedy hledisko subjektivní, ale vychází se z posouzení, zda to bylo možné při vynaložení péče, kterou lze od podnikatele obecně očekávat“.[34] Předvídatelnost překážky podle § 374 obch. zák. se tak posuzovala z objektivního hlediska. Domnívám se, že rovněž koncept (ne)předvídatelné překážky podle § 2913 NOZ je třeba posuzovat objektivně bez ohledu na zvláštní poměry škůdce. Mám za to, že strany mají zájem na plnění smlouvy, jinak by ji neuzavřeli. V případě, že porušením smluvní povinnosti vznikne jedné straně škoda, je naopak ex ante v zájmu obou stran, aby poškozená strana byla kompenzována. Bylo by proto nelogické, aby právní úprava umožňovala povinné straně liberovat se poukazem na existenci překážky, jejíž vznik subjektivně předvídala. Obsah pojmu předvídatelnosti Pokud jde o obsahovou stránku předvídatelnosti, lze uvést, že se toto kritérium vztahuje ke vzniku škodu a dále k jejímu typu a rozsahu. Jak uvádí teorie: „Předvídatelnost se vztahuje k jednotlivým kauzálním možnostem, k jednotlivým potenciálním eventuálním následkům“.[35] Není-li určitý typ škody předvídán, pak platí, že povinnost k náhradě škody porušením právní povinnosti nevznikne. Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí v této souvislosti uvedl: „Za nepředvídatelnou škodou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohl škůdce předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znal nebo měl při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu a právem se tedy domníval, že z porušení povinnosti, kterého se dopustil, taková škoda vzniknout nemůže.“[36] Jinými slovy předvídatelnost jednoho následku nelze zaměňovat za předvídatelnost jiného následku.[37] Kritérium předvídatelnosti však plní významnou funkci limitace náhrady škody, a tedy vedle typu škody se toto kritérium vztahuje k jejímu rozsahu. I k této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud, když posuzoval předvídatelnost vzniku škody spočívající v zaplacení smluvní pokuty, jež byla sjednána jako vyšší, než je v obdobných případech obvyklé. Nejvyšší soud nejprve uvedl, že „žalovaná mohla a měla předvídat, že žalobci v důsledku porušení její povinnosti může vzniknout škoda v podobě splnění závazku k zaplacení smluvní pokuty.“[38] Smluvní pokuta však byla sjednána ve výši 2 000 000 Kč, což bylo podle odvolacího soudu víc, než bylo obvyklé v podobných případech, a proto žalobu v rozsahu 1 000 000 Kč zamítl. Nejvyšší soud tento závěr potvrdil. Shrnutí V tomto článku bylo mým cílem alespoň částečně ozřejmit význam principu předvídatelnosti škody. Uvedl jsem, že původ tohoto principu nacházíme v římskoprávní zásadě, že náhrada škody v případech zahrnujících určité množství nemá přesáhnout dvojnásobek tohoto množství. Pravdou však je, že za tímto pravidlem omezujícím výši náhrady škody lze spatřovat také morální a ekonomické důvody. Byť o kritériu předvídatelnosti škody nelze hovořit jako o samostatném předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu, je třeba uvést, že se jedná o velmi důležitý prvek odpovědnostního práva. To lze dovodit mj. ze skutečnosti, že kritérium předvídatelnosti významně souvisí s dalšími pojmy deliktního práva, jakými jsou prevenční povinnost, okolnosti vylučující odpovědnost či zavinění a příčinná souvislost. V článku argumentuji, že princip předvídatelnosti škody se uplatní i podle nového občanského zákoníku, a to i přesto, že na rozdíl nový občanský zákoník toto kritérium výslovně neuvádí. Rovněž platí, že princip předvídatelnost škody se uplatní jak v případě deliktní odpovědnosti, tak i v případě smluvní odpovědnosti za škodu. Pokud jde o aplikaci principu předvídatelnosti v konkrétním případu, je třeba uvést, že významnou roli hraje určení, zda se předvídatelnost posuzuje z pohledu osoby průměrných vlastností (objektivní hledisko), nebo zda je naopak možné dopad tohoto kritéria omezovat osobními vlastnosti a znalostmi konkrétního škůdce (subjektivní hledisko). Řešení této otázky vychází ze skutečnosti, že nový občanský zákoník vychází ze subjektivizovaného pojetí zavinění, a tedy zkoumáme-li předvídatelnost v rámci posouzení, zda škůdce jednal zaviněně, je třeba vzít v úvahu osobní vlastnosti a znalosti konkrétního škůdce. Naopak v rámci zkoumání příčinné souvislosti, která je objektivním předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, půjde o předvídatelnost posuzovanou z objektivního hlediska. Uvedený rozdíl má významné konsekvence, které analyzuji v tomto článku. Tento článek byl napsán pro OBCZAN a časopis Jurisprudence. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1282 Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. Páté, jubilejní aktualizované vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 429. Gordley, J. Foundations of Private Law. Property, Tort, Contract, Unjust Enrichment. Oxford University Press, 2007, s. 398. Tamtéž, s. 399. Na tomto místě je vhodné zmínit slavný případ Hadley v. Baxendale (1854) 9 Ex 341. Tento případ se týkal sporu mezi dopravcem a vlastníkem mlýnu, jenž si najal dopravce, aby doručil poškozenou součástku mlýnu konstruktérovi, aby vyrobil duplikát. Vzhledem k tomu, že vlastník mlýnu neměl náhradní součástku, byl mlýn vyřazen z provozu. Dopravce však jednal nedbale, neboť nesplnil svoji povinnost, a tak provoz mlýnu byl pozastaven o několik dní déle, než se předpokládalo. Vlastník mlýnu následně žaloval dopravce o ušlý zisk vzniklý za dobu dalšího vyřazení z provozu, soud však rozhodl, že škoda spočívající v ušlém zisku v daném případě nebyla předvídatelná. Ustanovení § 379 obch. zák. mělo následující znění: „Nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.“ Sedláček, J. Obligační právo. 3. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 31. Blíže viz rozhodnutí v případu Overseas Tankship (UK) Ltd v. Morts Dock and Engineering Co Ltd (1961) UKPC 1. Srov. např. Owen, D. G. Bending Nature, Bending Law. Florida Law Review, Vol. 62 (2010), s. 571. Viz důvodová zpráva k § 2913 NOZ. Csach, K. Predvídateľnosť vzniku a jej význam (nielen) v obchodnom práve, In: Bejček, J. (ed.) Historie obchodněprávních institutů: sborník příspěvků z konference pořádané Katedrou obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 10. června 2009 v Brně, Brno: 2009, s. 134. Podobný názor zastává O. Hruda, podle něhož „pojetí příčinné souvislosti omezené teorií adekvátní příčinné souvislosti našlo odezvu i v druhé větě § 379 obchodního zákoníku“. Viz Hruda, O. Náhrada škody (nejen) ve věcech nekalé soutěže I. – předvídatelnost škody, zavinění rušitele a spoluzavinění poškozeného. Právní rozhledy, č. 13–14/2012, s. 465. V témže duchu se vyjadřuje i druhý díl pražské učebnice občanského práva, viz Švestka, J., Dvořák, J. a kol., c. d., s. 413. McDowell, B. Foreseeability in Contract and Tort: The Problems of Responsibility and Remoteness, In: Case Western Reserve Law Review, Vol. 36 (1985), s. 290. Tamtéž, s. 291. Již za účinnosti obchodního zákoníku dovozovala komentářová literatura a judikatura k ustanovení § 379, že tam uvedený právní předpoklad předvídatelnosti škody je třeba vykládat jako objektivní. Viz např. Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1472. Šilhán, J. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2011, s. 42. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2843/2008, v němž Nejvyšší soud uvedl: „S dovolatelkou lze souhlasit, že ujednání o smluvní pokutě je běžným způsobem zajištění plnění závazku ve stavebnictví, které lze předvídat. Nemůže být ale považováno za předvídatelné, pokud jedna smluvní strana závazkového vztahu, jako subdodavatel, má v době vzniku závazkového vztahu najisto postaveno, že druhá smluvní strana – objednatel, není zavázána, jako zhotovitel v jiném smluvním vztahu ke svému smluvnímu partnerovi (objednateli) povinností zaplatit smluvní pokutu.“ Viz European Group on Tort Law (kolektiv autorů). Principles of European Tort Law: Text and Commentary. Wien/New York: Springer, 2005, s. 78. Versteeg, R. Perspectives on Foreseeability in the Law of Contracts and Torts: the Relationship between „Intervening Causes“ and „Impossibility“. Michigan State Law Review, Vol. 2011, s. 1506. Švestka, J., Dvořák, J. a kol., c. d., s. 367. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001. Sedláček, J., Rouček, F. a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl V., Praha: 1937, str. 694. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2911/2006, v němž Nejvyšší soud mj. uvedl: „Odpovědnost za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. samozřejmě nevzniká, je-li škoda způsobena tzv. vyšší mocí (vis maior), tj. takovou kvalifikovanou náhodou, kterou není možné za daných podmínek ani při vynaložení veškerého úsilí nikým odvrátit vzhledem k její mimořádnosti a nepředvídatel­nosti.“ Tato zásada byla výslovně upravena v první větě § 1311 ABGB („Pouhá náhoda stihá toho, v jehož jmění nebo osobě se udála.“), avšak podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1937 byla tato věta z návrhu vypuštěna jako „zbytečná“. Krčmář, J. Právo občanské III. Právo obligační. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 322. Srov. např. Moore, M. S. Causation and Responsibility. Oxford University Press, 2010, s. 98 – 99, nebo Honoré, T. Causation in the Law. Stanford Encyclopdia of Philosophy, dostupné na <http://plato.stanford.edu/…usation-law/#…>. Švestka, J., Dvořák, J. a kol., c. d., s. 411. Sedláček, J., Rouček, F. a kol., c. d., str. 683. Krčmář, J., c. d., s. 313. Srov. ustanovení § 2911 NOZ, podle něhož „způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.“ Pro zjednodušení zde hovořím pouze o nedbalostní formě zavinění a nikoliv o úmyslu. Je však třeba podotknout, že kritérium předvídatelnosti se samozřejmě objevuje i u úmyslného zavinění, rozdíl oproti nedbalosti spočívá pouze ve stupni pravděpodobnosti, s jakou škůdce předvídal následek svého jednání. Srov. důvodovou zprávu k § 2913 NOZ: „Ustanovení § 2913 o předví­datelném rozsahu škody mlčí vzhledem k výsledku diskusí v komisích Ministerstva spravedlnosti i v ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny, kde převládlo stanovisko, že v daném případě postačuje teorie adekvátní příčinné souvislosti.“ Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 671. Odborná literatura k § 379 obchodního zákoníku dovozovala, že jde o ustanovení dispozitivní. Ačkoliv podobné dispozitivní ustanovení není obsaženo v textu nového občanského zákoníku, nevidím důvod, proč by se strany smlouvy nemohly dohodnout na tom, jakou škodu považují za předvídatelnou. Blíže k dispozitivnosti § 379 obch. zák. viz např. Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol., c. d., s. 1472 – 1473. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1039. Šilhán, J., c. d., s. 40. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99. Šilhán, J., c. d., s. 40. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1488/2006
18/01/2015 / Martin Sztefek 0

OBCZAN LIVE: Přechodná ustanovení a jejich aplikace v hraničních případech (dodatky, smlouvy o smlouvě budoucí, rámcové smlouvy)

Dalším tématem interpretační besedy byla aplikace přechodných ustanovení v hraničních případech, a to použití § 3028 odst. NOZ na rámcové smlouvy, smlouvy o smlouvě budoucí a dodatky ke smlouvám uzavřeným před účinností NOZ. Referent ve svém příspěvku vystihl důležitost přechodných ustanovení, poukázal na nejednotnost názorů ohledně jejich aplikace a nastínil možná řešení zmíněných problémů. Kdy dochází ke vzniku právního poměru ve smyslu § 3028 odst. 3 Jistým východiskem pro řešení některých souvisejících otázek je posouzení, kdy dochází ke vzniku právního poměru, o němž hovoří ustanovení § 3028 odst. 3. Konkrétně jde pak o otázku, čím se bude řídit smlouva, jestliže návrh na její uzavření byl učiněn v roce 2013, avšak k akceptaci tohoto návrhu došlo až za účinnosti NOZ. Na tuto otázku byly doposud zaznamenány 2 názory. První názor zastávají R. Pelikán s I. Pelikánovou, podle nichž je rozhodujícím kritériem pro určení rozhodného práva uzavření smlouvy.[1] Je-li tedy návrh na uzavření smlouvy akceptován za účinnosti NOZ, není tu nic, co by bylo třeba chránit setrváním na starém právním režimu, a tedy smlouvou založený právní vztah (poměr) se bude řídit novým právem. Opačné stanovisko zastávají mj. F. Melzer a M. Hulmák. Tito autoři uznávají, že právní poměr ze smlouvy vzniká jejím uzavřením. Důležité však je, že nabídku netvoří pouze výslovně uvedený obsah, ale i dispozitivní úprava jinak na závazek aplikovatelná. Již touto nabídkou dochází ke vzniku poměru mezi navrhovatelem a oblátem, který získává právo svým jednostranným jednáním smlouvu uzavřít. Z důvodu ochrany subjektů ve stabilitu právního řádu proto docházejí k závěru, že smlouva a právní poměr jí založený se řídí právem účinným k okamžiku perfekt návrhu na její uzavření.[2] Z diskutujících vystoupil mj. prof. Fiala, který zdůraznil rozlišování mezi právním poměrem na straně jedné a smlouvu na straně druhé, což je důležité z pohledu ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ. Dále jak F. Korbel a P. Tégl poukázali na skutečnost, že odpověď na otázku, jakým právním režimem se řídí konkrétní smlouva, je třeba hledat pomocí poměřování právních principů (ochrana důvěry v právo, legitimní očekávání, ochrana nabytých práv). Smlouva o smlouvě budoucí a rámcové smlouvy Referent poté přistoupil k jednotlivým případům aplikace výše uvedeného § 3028 odst. 3 NOZ. První z nich byly rámcové smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí. Klíčovou otázkou je, čím se bude řídit realizační smlouva uzavřená za účinnosti NOZ, jestli rámcová smlouva se řídí starou právní úpravou. Tatáž otázka se pak uplatní i v případě režimu budoucí smlouvy z roku 2014 uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí, jež se řídí starou právní úpravou. V této souvislosti se doposud publikovaná literatura shoduje v tom, že je třeba rozlišovat mezi závazkem z rámcové smlouvy a závazkem vyplývajícím z realizační smlouvy, resp. závazkem ze smlouvy o smlouvě budoucí a konkrétní budoucí smlouvou. Jestliže je budoucí, resp. realizační smlouva uzavřena za účinnosti NOZ, měla by se řídit novou právní úpravou.[3] Otázkou nicméně zůstává, zda se tento závěr uplatní i v případě, kdy smlouva o smlouvě budoucí, resp. rámcová smlouva obsahují úplné ujednání mezi stranami a při uzavření budoucí/realizační smlouvy již nedochází k žádnému vyjednávání. Prof. Fiala souhlasil, že složitější situace může nastat tehdy, kdy je pactum de contrahendo uzavřeno v roce 2013, povinnost uzavřít konkrétní budoucí smlouvu rovněž vznikla v roce 2013, takže se bude právní poměr řídit starou právní úpravou. Dodatky Poněkud složitější situace je v případě dodatkování smluv, které se řídí starou právní úpravou. Na prvním místě je třeba říct, že uzavírání dodatku za účinnosti NOZ se bude řídit novou právní úpravou. Otázkou však zůstává, čímž se bude řídit závazek (smlouva) po uzavření dodatku, tedy zda se překlopí do obligace podléhající novému právu, či zda si podrží povahu staré obligace. V debatě vystoupil mj. Prof. Fiala, podle něhož jde v případě dodatků o novaci, a v konkrétní situaci se posoudí, zda jde o novaci privativní či kumulativní. Půjde-li o privativní novaci, je situace jasná, naproti tomu kumulativní novace působí jisté potíže. F. Korbel připomněl, že při uzavírání dodatků ke smlouvám řídící se dosavadní právní úpravou se nicméně použije nová právní úprava týkající se kontraktačního procesu. Výsledky hlasování Debatu uzavřelo hlasování o aplikaci přechodných ustanovení na „NOZem rozťaté“ právní vztahy. Výsledky hlasování na besedě byly následující: A jaký je Váš názor? Vyjádřete jej prosím prostřednictvím online hlasování níže, popř. komentářem k tomuto článku. Pokud jste již hlasoval/a na besedě, Váš hlas je do výsledků započítán a prosíme, abyste se online hlasování zdržel/a. Pelikán, R., Pelikánová, I. Komentář § 3028 in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1343 (dále jen „Pelikán, Pelikánová – Komentář“). Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419 – 654. Praha: Leges, 2014, s. 1177 – 1178 (dále jen „Melzer – Komentář“); Hulmák, M. in Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2321 – 2322 (dále jen „Hulmák – Komentář“). Pelikán, Pelikánová – Komentář, s. 1344; Hulmák – Komentář, s. 2323.
09/03/2015 / Martin Sztefek 0

Aplikace přechodných ustanovení NOZ na rámcové smlouvy, smlouvy o smlouvě budoucí a dodatky

Mgr. Martin Sztefek Úvod Při každé změně právního řádu vyvstává otázka, čím se budou řídit právní poměry vzniklé před účinností takové změny. Dochází tak ke střetu starého a nového práva, který je sice nežádoucí, v mnohých případech však nevyhnutelný. Řešení této kolize je předmětem tzv. intertemporálního práva, které vymezuje časovou působnost právních norem.[2] V České republice bývají tradičně normy intertemporálního práva obsaženy v přechodných ustanoveních jednotlivých zákonů nahrazujících dosavadní právní úpravu. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“ nebo „nový občanský zákoník“) není v tomto ohledu výjimkou. V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku došlo mj. ke zrušení starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v platném znění (dále jen „SOZ“ nebo „starý občanský zákoník“) a také obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. v platném znění (dále jen „ObchZ“ nebo „obchodní zákoník“). Nový občanský zákoník tak musel nutně řešit otázku, čím se budou řídit soukromoprávní poměry založené podle starého občanského zákoníku, které nadále trvají nebo dochází k jejich změnám za účinnosti nové právní úpravy. Ustanovení § 3028 odst. NOZ a vznik právního poměru Předmětem tohoto příspěvku je, jak je uvedeno v jeho názvu, aplikace přechodných ustanovení na některé hraniční případy, jimiž jsou smlouvy o smlouvě budoucí, rámcové smlouvy a nové dodatky ke smlouvám uzavřeným podle staré právní úpravy. Příslušnou právní normu, která dopadá na uvedené případy, nalezneme v § 3028 odst. 3 NOZ, který stanoví, že „není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“. Vzhledem k tomu, že druhý odstavec téhož ustanovení se vztahuje na právní poměry týkající se osobních, rodinných a věcných práv, rozumí se jinými právními poměry ve smyslu § 3028 odst. 3 zejména závazkové právní poměry. Uvedené ustanovení hovoří o právních poměrech, nikoliv o právních vztazích. Je pravdou, že dosavadní česká doktrína používala pojem právního vztahu, nehovořila o právních poměrech, pro naše potřeby však můžeme říct, že se v zásadě jedná o totéž. Právním vztahem nebo právním poměrem můžeme tedy rozumět „poměr mezi tím, kdo je povinen, a mezi tím, kdo je autorisován domáhati se splnění této povinnosti, jmenuje se právní poměr.“ [3] Potíž může nastat při určení, kdy dochází ke vzniku právního poměru, o němž se zmiňuje § 3028 odst. 3 NOZ. Problém totiž spočívá v tom, jaký okamžik je rozhodující z hlediska určení rozhodného práva, jímž se právní poměr ze smlouvy bude řídit. Řešení této otázky však má praktický význam pro učení rozhodného práva, a to zejména v situaci, kdy návrh k uzavření smlouvy byl učiněn za účinnosti starého právní, k jeho akceptaci došlo již za účinnosti nového občanského zákoníku. V současnosti je možné zaznamenat dva protichůdné názory na řešení této otázky. První názor vychází z toho, že rozhodujícím okamžikem pro určení rozhodného práva je okamžik uzavření smlouvy.[4] Právní poměr ze smlouvy vzniká jejím uzavřením. Byl-li tedy návrh na uzavření smlouvy učiněn za účinnosti starého občanského zákoníku, avšak oblát tento návrh přijal až za účinnosti nového práva, bude se smlouva řídit novým občanským zákoníkem. Autoři, kteří zastávají tento názor, mj. argumentují, že součástí smluvní nabídky je i akceptační lhůta, a tedy oferent si musí být vědom, že svým návrhem zasahuje do účinnosti nového zákoníku, a že tedy, dojde-li k jeho akceptaci, bude se smlouva řídit novým právem. Opačný názor, který zastávají mj. F. Melzer[5] a M. Hulmák[6], vychází z poněkud jiné konstrukce. Tak např. Filip Melzer uznává, že smlouva v zásadě vzniká až dojitím akceptace návrhu na její uzavření oferentovi. S poukazem na německou a rakouskou dogmatiku však dále argumentuje, že aplikujeme-li princip ochrany důvěry dotčených subjektů ve stabilitu právního řádu, dospíváme k závěru, že vázat ochranu takové důvěry je třeba k okamžiku učinění smluvní nabídky, resp. k okamžiku jejího dojití adresátovi, a nikoliv tedy až k okamžiku uzavření smlouvy. Autoři zastávající tento názor vycházejí z toho, že součástí nabídky je rovněž existující právní úprava účinná v době, kdy je nabídka učiněna. Již touto nabídkou dochází ke vzniku poměru mezi navrhovatelem a oblátem, který získává právo svým jednostranným jednáním smlouvu uzavřít. Kolizi starého a nového práva bylo v minulosti nutno řešit v souvislosti s přijetím obchodního zákoníku. S ohledem na výše uvedené protichůdné názory je tak vhodné poukázat na judikaturu k § 763 odst. 1 ObchZ, který v druhé větě stanovil, že „právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy“. Judikatura k tomuto ustanovení mj. dovodila, že „pro posouzení, jestli se právní vztah řídí hospodářským zákoníkem či nikoli, je rozhodujícím okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy především okamžik uzavření smlouvy“.[7] Je otázkou, zda judikatura k NOZ na tomto názoru setrvá, nebo zda pod vlivem komentářové a zahraniční literatury dojde ke změně rozhodovací praxe. Mám za to, že při řešení otázky aplikace příslušného práva je nutné primárně vycházet z vůle stran smlouvy, a tedy rozhodující bude konsenzus dotčených subjektů. Je-li ze smlouvy zřetelné, že strany chtěly, aby se právní poměr mezi nimi řídil novým občanským zákoníkem, bude se právní poměr z uzavřené smlouvy řídit novou právní úpravou, a to i tehdy, jestliže byl návrh k jejímu uzavření učiněn před účinnosti NOZ. V případě pochybností o tom, co strany zamýšlely, lze v zásadě vycházet z názoru F. Melzera a M. Hulmáka, že součástí nabídky je i právní úprava účinná v době, kdy k ní došlo, a tedy uzavřená smlouva se bude řídit starou právní úpravou i přesto, že akceptace návrhu na její uzavření byla učiněna za účinnosti NOZ. Je pravdou, jak argumentují R. Pelikán s I. Pelikánovou, že oferent si je nutně vědom, že lhůta pro přijetí nabídky může zasahovat do účinnosti nového zákoníku.[8] Proti tomu lze ovšem uvést, že oblát si stejně tak může být vědom, že nabídka byla učiněna za účinnosti staré právní úpravy. Kdyby bylo rozhodné až přijetí návrhu, byl by to oblát, kdo by jednostranně určoval, jakou právní úpravou se bude smlouva řídit. Souhlasí-li s návrhem na uzavření smlouvy učiněný podle starého práva, implicitně přijímá právní úpravou napojenou na takový návrh. Z uvedeného vyplývá, že bude-li návrh na uzavření smlouvy podle starého práva akceptován za účinnosti nového práva, lze v pochybnostech vycházet z toho, že se smlouva bude řídit starým právem. Rámcové smlouvy Výše uvedené závěry se uplatní i pro určení příslušného práva v případě rámcových smluv a smluv o smlouvě budoucí.[9] Pokud jde o rámcové smlouvy, judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází z názoru, že tyto zpravidla nezakládají mezi jejími stranami závazkový právní vztah, což znamená, že rámcové smlouvy neupravují vzájemná práva a povinnosti stran.[10] Podle Nejvyššího soudu spočívá význam rámcových smluv v tom, že „strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy (např. smlouvy kupní) uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy“. [11] Lze uzavřít, že podle Nejvyššího soudu je teprve realizační smlouva tou právní skutečností, jež zakládá mezi stranami závazek obsahující právo věřitele na plnění a povinnosti dlužníka toto právo splněním dluhu uspokojit. Poněkud nesouhlasně se v této souvislosti vyjadřuje M. Hulmák, podle něhož i rámcová smlouva zavazuje smluvní strany a zakládá mezi nimi závazek. Jeho obsahem je vzájemné právo a povinnost smluvních stran řídit se při uzavření a plnění konkrétní realizační smlouvy rámcovou smlouvou, a to aniž by to muselo být opětovně sjednáváno a na rámcovou smlouvu odkazováno, pokud se strany nedohodnou jinak.[12] Ve vztahu k aplikaci přechodných ustanovení na rámcové a realizační smlouvy vzniká otázka, čím se bude řídit konkrétní realizační smlouva, k jejímuž uzavření došlo za účinnosti NOZ, přičemž rámcová smlouva je podřízena starému právu. Vzhledem k názoru zastávanému v judikatuře Nejvyššího soudu, tedy že rámcová smlouva nevytváří závazek, bychom mohli dospět k závěru, že konkrétní realizační smlouva, je-li uzavřena za účinnosti NOZ, se bude řídit novým právem, a to i přesto, že rámcová smlouva je podřízena starému právu. I přesto, že připustíme, že rámcová smlouva v jistém slova smyslu zavazuje smluvní strany, domnívám se, že je třeba rozlišovat mezi závazkem z rámcové smlouvy a závazkem vyplývajícím z konkrétní realizační smlouvy. Mám tedy za to, že se jiná právní úprava použije na rámcovou smlouvu, resp. závazek z ní vyplývající, a jiná právní úprava na smlouvu realizační, pro kterou bude příslušný nový občanský zákoník. Lze teoreticky namítnout, že tento závěr neobstojí v situaci, kdy rámcová smlouva obsahuje úplné ujednání mezi stranami a realizační smlouvy bývají uzavírány pouze na základě objednávek jedné strany a jejich potvrzení druhou stranou. I v takovém případě se domnívám, že se realizační smlouva takto uzavřená bude řídit novým právem. V opačném případě by totiž docházelo k nežádoucímu prodloužení účinnosti staré právní úpravy. Zároveň zde není důvod k ochraně nabytých práv, neboť konkrétní právo na plnění a povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit vznikají až uzavřením realizační smlouvy. Smlouvy o smlouvě budoucí Dosavadní komentářová literatura se ohledně aplikace přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ na smlouvy o smlouvě budoucí shoduje. Publikované názory vycházejí z toho, že je nezbytné rozlišovat na jedné straně mezi závazkem vznikajícím ze smlouvy o smlouvě budoucí a závazkem z budoucí (realizační) smlouvy na straně druhé.[13] To znamená, že smlouva o smlouvě budoucí, k jejímuž uzavření došlo podle starého práva, podléhá staré právní úpravě, naproti tomu realizační smlouva, která byla uzavřena již za účinnosti nové právní úpravy, bude podřízena novému právu. Z podobné myšlenkové konstrukce vychází Korbel, který navíc dodává, že „není žádoucí použitelnost starého práva výkladem extendovat na situace, v nichž práva a povinnosti stran nevyplývají primárně z dřívějšího právního poměru ale především z jejich aktuální vůle a dohody. Dřívější právní poměry v těchto případech navozují spíše jen určité okolnosti, které jsou příčinou a základem určitého řešení, ale řešení samotné na nich není závislé a nevyplývá z nich přímo ani konkrétně. Příkladem těchto situací může být uzavření budoucí smlouvy podle dřívější smlouvy o smlouvy budoucí.“ [14] Závěr, že realizační smlouva se bude řídit novým právem, a to i v případě, že smlouva o smlouvě budoucí bude podléhat starému právu, lze doplnit o následující úvahu. V případě realizační smlouvy jde o tzv. novou skutečnost, jejímž prostřednictvím dochází k zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí a ke vzniku nového závazku z realizační smlouvy. Jinými slovy se jedná o nové právní jednání, jímž dochází ke splnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Zároveň se však jedná o právní jednání, které vede ke vzniku nového závazku, který je na původním závazku nezávislý. V takovém případě nic nebrání tomu, aby se realizační smlouva řídila novým právem.[15] Dodatky Poněkud složitější je situace ohledně uzavírání dodatků ke smlouvám, které se řídí starou právní úpravou. V tomto případě vyvstává několik sporných otázek, a to zejména otázka, jakým právem se bude řídit kontraktační proces v souvislosti uzavíráním dodatku, a dále otázka, jakým právem se bude řídit výsledná obligace. Nový občanský zákoník pojem dodatku nepoužívá, a tedy je nezbytné podřadit tento pojem pod právní institut v právní úpravě obsažený. Vzhledem k tomu, že dodatek ke smlouvě není v zásadě nic jiného než dohoda o změně obsahu práv a povinností stran takové smlouvy, nabízí se, že tímto institutem bude dohoda o novaci. Na tomto místě je ovšem nezbytné učinit několik obecnějších poznámek týkajících se novace. Institut novace je upraven v § 1902 NOZ, podle něhož „dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen“. Uvedené ustanovení upravuje na jednom místě novaci kumulativní i privativní. Nutno dodat, jak také bude uvedeno dále, že výklad pojmu kumulativní novace zůstává nadále sporný. Podstata privativní novace spočívá v tom, že strany ruší původní závazek tím způsobem, že jej nahrazují novým závazkem. Lze říci, že privativní novace tak spíše představuje způsob zániku závazku než jeho změnu. V případě kumulativní novace je situace podstatně složitější. V zásadě se můžeme setkat se dvěma významy tohoto pojmu.[16] Na jednu stranu se hovoří o kumulativní novaci v situaci, mají-li smluvní strany vůli změnit jednotlivá práva a povinnosti ze smlouvy, přičemž tato vůle nesměřuje ke zrušení stávajícího a založení nového závazku. Na druhou stranu se o kumulativní novaci hovoří rovněž tehdy, kdy dochází k doplnění stávajícího závazku o některá vedlejší práva a povinnosti. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že názor, že kumulativní novace zahrnuje rovněž situace, kdy dochází ke změně obsahu závazku (práv a povinnosti) bývá kritizován. Tak např. J. Handlar správně uvádí, že novace nebyla předválečnou teorií nikdy chápána jako změna závazků, a to ani v případě novace kumulativní.[17] S ohledem na výše uvedené mám za to, že je nezbytné předně vyjít z § 1901 NOZ, podle něhož je stranám na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností. Byť o normativní povaze tohoto ustanovení je polemizováno, je možno říci, že nebudou-li mít strany vůli zrušit dosavadní závazek a nahradit jej novým závazkem, tj. nepůjde-li o privativní novaci, a dále nebude-li se jednat ani o novaci kumulativní, kdy budou strany uzavírat nový závazek vedle původního závazku, bude mít dodatek směřující ke změně jednotlivých práv a povinností ze smlouvy podobu pouhé dohody o změně obsahu závazku. Vedle toho mají strany možnost uzavřít dohodu o novaci. Obstojí-li si stávající závazek vedle závazku původního, bude se ve smyslu druhé věty § 1902 NOZ jednat o kumulativní novaci. Jako příklad kumulativní novace lze uvést např. ujednání o smluvní pokutě či ujednání, podle něhož dlužník dodá věřiteli vedle 100 ks červených stolů navíc 400 ks modrých židlí. Z uvedeného je tak zřejmé, že se kumulativní novace původního závazku nijak nedotýká. Budou-li mít naopak strany vůli nahradit původní závazek závazkem novým, půjde o novaci privativní. V takovém případě dojde k zániku starého závazku a ke vzniku nového závazku.[19] Tyto obecnější úvahy budou pro nás východiskem pro aplikaci § 3028 NOZ v situaci, kdy jsou uzavírány dodatky ke smlouvám, které se řídí starým právem. Judikatura Nejvyššího soudu vycházela ve vztahu k již zmíněnému § 763 odst. 1 ObchZ z myšlenky o úplném podřízení právních vztahů, které vznikly před nabytím účinnosti obchodního zákoníku, dosavadním právním předpisům. V jednom rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „[v] přechodném ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ se neuvádí, že dosavadními předpisy se řídí např. jen vznik těchto právních vztahů, (…) a proto je nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů, tj. zejména posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn subjektů nebo obsahu závazku.“ [20] Je otázkou, nakolik je možné v dnešní době vycházet ze závěrů formulovaných ve výše uvedeném rozhodnutí. Již dnes je možné pozorovat, že část odborné veřejnosti tyto závěry sdílí,[21] další část je odmítá jako přehnaně formalistické­.[22] Je pravdou, že § 3028 odst. 3 NOZ vychází z principu plné neretroaktivity. Z tohoto principu však nelze dovozovat paušální závěr, že by všechny nové skutečnosti, byť se týkají právních vztahů založených za účinnosti předchozí právní úpravy, měly rovněž být podřízeny starému právu. Naopak mám za to, že je třeba rozlišovat případy, kdy se změna závazku (obecně řečeno) bude řídit starým právem a kdy se podřídí právu novému. První otázkou ve vztahu k použití § 3028 odst. 3 NOZ na dodatky je, zda se proces uzavírání dodatku ke smlouvě podléhající staré právní úpravě rovněž řídí starou právní úpravou. Na tomto místě je třeba zopakovat, že uzavření dodatku ke smlouvě představuje dohodu o změně závazku (práv a povinností), popř. dohodu o novaci, a to buď novaci kumulativní, nebo privativní. Jinými slovy jde o nové právní jednání, k němuž dochází za účinnosti nové právní úpravy, a tedy takové právní jednání se řídí novým právem.[23] Lze tedy uzavřít, že kontraktační proces ohledně smluvního dodatku bude podléhat novému občanskému zákoníku. Otázkou nicméně zůstává, zda si stávající závazek po změně ponechá status staré obligace, nebo zda se, laicky řečeno, překlopí do režimu obligace podle nového práva. Odpověď na tuto otázku závisí na posouzení, co je obsahem konkrétního smluvního dodatku. Půjde-li o „pouhou“ změnu obsahu závazku, tedy o změnu jednotlivých práv a povinností ve smyslu § 1901 NOZ, aniž by strany měly vůli rušit stávající závazek a založit závazek nový, bude se smlouva i po uzavření dodatku řídit starým právem. V takovém případě je totiž možné argumentovat, že pouhá změna jednotlivých práv a povinností představuje jakýsi pokračující rozvoj původního závazkového vztahu, přičemž není důvod pro to, aby se smlouva měla řídit novým právem.[24] V praxi ovšem mohou nastat situace, kdy strany budou dodatkem měnit jednotlivá práva a povinnosti, avšak tato změna bude natolik podstatná, že se ve skutečnosti bude jednat o (privativní) novaci.[25] V takovém případě by však došlo ke vzniku nového závazku, což by vedlo k aplikaci nového práva. Naproti tomu v případě novace, ať už kumulativní, kdy dochází ke vzniku nového závazku vedle původního závazku, či privativní, kdy je původní závazek rušen a nahrazen závazkem novým, není důvod pro to, aby se na nový závazek vztahovalo staré právo. V obou případech totiž dochází ke vzniku nového závazku, přičemž v jednom případě vedle sebe budou existovat dva závazky (kumulativní novace), v druhém případě původní závazek zanikne a je nahrazen závazkem novým (privativní novace). V obou případech není důvod, který by bránil použití nového práva na nově vzniklé závazky. Závěr Jak je patrné z tohoto příspěvku, názory na problematiku výkladu a aplikace přechodných ustanovení nejsou v některých případech jednotné. Zatímco problematika použití § 3028 odst. 3 NOZ na rámcové smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí je, alespoň z pohledu teorie, vcelku jasná, totéž ovšem neplatí v případě dodatků ke smlouvám, které se stále řídí starým právem. Vůbec nejspornější, zdá se, je otázka, kdy dochází ke vzniku právního poměru ve smyslu § 3028 odst. 3 NOZ. Domnívám se, že v těchto otázkách nelze vycházet ze schematických odpovědí a zjednodušujících výkladů příslušných ustanovení. Intertemporální právo je koneckonců, stejně jako jiná část soukromého práva, ovládáno jistými právními principy, zejména principem ochrany důvěry subjektů ve stabilitu právního řádu, principem ochrany nabytých práv. Neméně důležitý je zájem zákonodárce na efektivní změně právního řádu. Mám za to, že různé kolize starého a nového práva lze řešit právě poměřováním těchto principů, jehož výsledkem by mělo být spravedlivé uspořádání práv a povinností. Článek byl publikován v časopisu Rekodifikace & praxe č. 4/2015 a převzat se souhlasem autora i časopisu. Sedláček, J. in Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. I. díl. Praha: Linhart, 1935, s. 105 a násl. Sedláček, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 103. Pelikán, R., Pelikánová, I. Komentář § 3028 in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1343. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419 – 654. Praha: Leges, 2014, s. 1177 – 1178, marg. č. 175 – 181. Hulmák, M. in Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2321 – 2322. Rozsudek NS ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2005. Pelikán, R. Pelikánová, I. op. cit. sub. 3, s. 1343. V dalším výkladu však pro zjednodušení vycházím z předpokladu, že jak návrh na uzavření konkrétní realizační smlouvy, tak i jeho akceptace byly učiněny za nové právní úpravy. Srov. rozsudek NS ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010. Rozsudek NS ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012. Hulmák, M. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 25. Viz Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. op. cit. sub. 4, s. 1178, marg. č. 182 nebo Hulmák, M. in Lavický P. a kol. op. cit. sub. 5, s. 2323. Korbel, F. Přechodná ustanovení hmotného práva v souvislosti s novým občanským zákoníkem. Dostupné na: http://www.epravo.cz/…m-95167.html. Srov. také Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. op. cit. sub. 4, s. 1185, marg. č. 218 a zahraniční literaturu citovanou v poznámce 3623. Viz např. Melzer, F. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. § 488 – 880. Praha: Linde, 2008, s. 1656 – 1662 nebo Dvořák, B. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 815. Viz např. Handlar, J. K pojmům privativní a kumulativní novace. Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2006, s. 117. Sedláček, J. in Rouček, F., Sedláček, J. op. cit. sub. 2. VI. díl. Praha: Linhart, 1935, s. 75. V tomto příspěvku ponechávám stranou složitou, byť neméně důležitou otázku, zda se bude v konkrétním případě jednat o „pouhou“ dohodu o změně obsahu závazku, nebo kumulativní novaci, případně zda půjde o privativní novaci. Srov. rozsudek ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98. Pelikán, R., Pelikánová, I. op. cit. sub. 3, s. 1343. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. op. cit. sub. 4, s. 1183, marg. č. 211. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. op. cit. sub. 4, s. 1185, marg. č. 220. Korbel, F. Jak vykládat přechodná ustanovení. Právní rádce. Dostupné na http://pravniradce.ihned.cz/…a-ustanoveni. Srov. Brodec, J., Janeček, V. Podstatná změna smlouvy jakožto privativní novace. Jurisprudence č. 5/2014, s. 7.
06/07/2015 / Martin Sztefek 0

Komentáře

Diskuze u článků

Žádné diskuzní příspěvky v článcích

Diskuze u komentařů

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

NOZ § 1138: Týká se 1126 a násl

Dobrý den Lenko, domnívám se, že v tomto případě se jedná o souvislost s §1126 a násl. tudíž celé…
07/02/2017 / Pavel Kosař

NOZ § 3074: Re- NOZ § 3074: NOZ na staré nájemní smlouvy - změna poměrů

Zřejmě máte na mysli nájem bytu. Spíše než podle § 1765 bych postupoval podle § 3074 odst. 2 či…
12/09/2016 / Ondřej Obrtlík

Poslední komentáře

NOZ § 2580: § 629 ObchZ - zdroj inspirace

§ 629 Prováděcí předpisy mohou upravit odchylně přepravu železniční, leteckou, silniční, vnitrozemskou vodní a námořní, pokud jde o vznik smlouvy, přepravní doklady, vyloučení věci z přepravy,…
14/09/2017 / Admin Tým 0

NOZ § 2547: § 651l(4) BGB - zdroj inspirace

§ 651l Gastschulaufen­thalte (…) (4) Der Reisende kann den Vertrag bis zur Beendigung der Reise jederzeit kündigen. Kündigt der Reisende, so ist der Reiseveranstalter berechtigt, den vereinbarten…
12/09/2017 / Admin Tým 0

NOZ § 2543: čl. 7A:510 nizozemského BW - zdroj inspirace

Artikel 510 Een tekortkoming in de nakoming van een verbintenis die hem kan worden toegerekend, verplicht de reisorganisator mede tot vergoeding van ander nadeel dan vermogensschade, voor zover…
12/09/2017 / Admin Tým 0

Poslední diskuze k článkům

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Právo stavby v NOZ: obsah práva stavby

Dobrý den. chtěla bych se zeptat, zda jsou některé nemovité věci vyloučené z práva stavby. Příklad…
06/04/2016 / Helena Bystřická

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback