Pododdíl 1 [Změna v osobě věřitele]

Na důsledky porušení zákazu pacta de non cedendo podle NOZ existují rozporné názory. V tomto komentáři shrnuji dosavadní názory a argumenty podporující závěr o jeho účinku erga omnes.

JUDr. Jiří Handlar v beckovském komentáři k § 580 NOZ (Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2083) říká, že postoupení pohledávky přes smluvený zákaz postoupení činí převod absolutně neplatným pro nemožnost plnění. Opírá to o specifickou kogentní povahu některých norem, které jsou v daném případě „přímo určeny k tomu, aby autonomní vůli účastníků konkrétním způsobem omezily a vyloučily ze soukromoprávní dispozice určitá práva či určité způsoby nakládání s nimi (srov. např. zakázaná ujednání u zástavního práva podle § 1315, zákazy jednostranného započtení podle § 1987 a 1988, omezení postupitelnosti pohledávky podle § 1881, zakázaná ujednání u smlouvy o obchodním zastoupení podle § 2519 odst. 1 apod.). Je-li provedeno právní jednání v rozporu se zákazem, který je přímo určen k omezení autonomní vůle jednajícího (jednajících), je třeba dospět k závěru, že neplatnost takového právního jednání, a to neplatnost absolutní, vyplývá vždy ze smyslu a účelu porušeného zákona (k tomu srov. názor Salače, že soukromoprávní normy, které omezují privátní autonomii, nepředstavují vůbec zákonné zákazy, ale meze možností vázat se právními úkony, proto „úkony překračující tyto meze jsou právně nemožné (sféra res extra commercium), takové úkony nejsou neplatné, ale nicotné ve vlastním slova smyslu, protože jako takové nemohou vzniknout [Salač, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 209–210].“

Tento názor by konvenoval s dosavadní judikaturou k podobně znějícímu § 525 SOZ, zejména s rozsudkem NS 29 Odo 882/2005 (Rc 27/2007), byť z jiného důvodu. Nejvyšší soud u porušení zákazu postoupení příznačně dovozoval absolutní neplatnost pro porušení zákona: „Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ustanovením § 525 obč. zák. je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. … Postupník, jemuž věřitel postoupil svou pohledávku i přes zákaz dohodnutý s dlužníkem, není chráněn ani v případě, že jednal v dobré víře a o tomto zákazu nevěděl.“

I blízké právní řády však posuzují otázku podobně. Smluvní zákaz postoupení podle § 399 BGB a (podle názoru části rakouské jurisprudence) i podle § 1393 ABGB rovněž působí vůči třetím osobám, (von Bar, Clive, Schulte-Nölke zde, s. 1055, Rasche zde, s. 135 – 136). Tento argument vyznívá obzvláště silně při srovnání dikce § 1881 NOZ s § 399 BGB: „Pohledávku nelze postoupit, pokud nelze plnit jiné osobě než původnímu dlužníkovi bez toho, aniž by nastala změna v obsahu nebo pokud je postoupení vyloučeno dohodou s dlužníkem,“ (Eine Forderung kann nicht abgetreten werden, wenn die Leistung an einen anderen als den ursprünglichen Gläubiger nicht ohne Veränderung ihres Inhalts erfolgen kann oder wenn die Abtretung durch Vereinbarung mit dem Schuldner ausgeschlossen ist.). Z unifikačních snah lze jmenovat i čl. 121 odst. 1 CEC (zde).

Pro úplnost odkazuji na opačný názor JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Milana Hulmáka vyjádřeného v beckovském komentáři k § 1761 a § 1881 NOZ, který je podpořen i ekonomickými argumenty. Podle uvedených autorů smysl a účel § 1881 nevyžaduje neplatnost, a to ani relativní neplatnost, a takový zákaz působí jen mezi stranami.

Je to tedy otevřená a přitom tak důležitá otázka a rád bych k ní tímto otevřel diskusi.

Pokud (ne)souhlasíte s účinky zákazu postoupení i vůči třetím osobám, ať již s následky absolutní nebo relativní neplatnosti, prosím neváhejte (dis)likovat nebo ještě lépe komentovat tento příspěvek a příspěvek shrnující také protiargumenty zde.

Na důsledky porušení zákazu pacta de non cedendo podle NOZ existují rozporné názory. V tomto komentáři shrnuji dosavadní názory a argumenty podporující závěr o jeho účinku inter partes.

Názor, že smluvený zákaz postoupení se nijak netýká postupníka, razí JUDr. Bohumil Dvořák v beckovském komentáři k § 1881 NOZ, (Dvořák, B. in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 740). Takový zákaz podle tohoto autora vůbec nepůsobí proti třetím osobám, nezpůsobuje neplatnost a jeho jedinou výhodou jsou nároky postupníka z porušení smlouvy, typicky náhrada škody: „Smluvní zákaz postupu sjednaný mezi dlužníkem a původním věřitelem (postupitelem) po provedení cese nemá žádných účinků. … Oproti dosavadní judikatuře (Rc 27/2007) je třeba vycházet z toho, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu se smluvním zákazem postoupení nemá za následek absolutní neplatnost cese. Zákaz postupu totiž platí v právním vztahu mezi dlužníkem a původním věřitelem, nemá však účinky vůči třetím osobám. Postoupí-li věřitel přes smluvní zákaz pohledávku jiné osobě, porušuje tím svou povinnost vůči postoupenému dlužníkovi a je odpovědný za škodu, která tím dlužníkovi vznikne; platnost samotného postupu ale není dotčena. Zájmy postoupeného dlužníka jsou dostatečně chráněny eventuálním nárokem na náhradu škody. I zde platí, že pohledávka je zásadně předmětem právního obchodu; její vyloučení z něj nemůže být věcí libovůle stran. Situace není nepodobná případu, kdy se kupující vůči prodávajícímu zaváže, že nabytou věc nebude dále zcizovat. Ani takový smluvní zákaz nemůže mít účinky vůči třetím osobám.

Setrvání na názoru, který vztahuje účinky porušení sjednaného zákazu postoupení i na třetí osoby, právní postavení dlužníka nijak neposiluje a může naopak významně poškozovat zájmy cesionáře. V případě absolutní neplatnosti postupní smlouvy by postupník nebyl chráněn ani tehdy, jestliže se o smluvním zákazu cese nemohl ani při vynaložení náležité péče dozvědět. Je tedy třeba uzavřít, že postupní smlouva uzavřená v rozporu s dohodnutým zákazem cese podle § 1881 odst. 1 není neplatná, neboť smysl a účel zákona neplatnost nevyžaduje (§ 580). Je-li dlužníkovi taková cese postupitelem oznámena, resp. postupníkem prokázána, splní dlužník závazek jen plněním novému věřiteli. Plnění původnímu věřiteli nemá účinky splnění.“

Tento názor by podporovaly některé zahraniční úpravy, ve kterých smluvený zákaz postoupení neomezuje postupitelnost vůbec nebo nikoli výrazně. Typické je to pro Francii, kde smluvní ujednání podle čl. 1165 Code Civil nezavazuje třetí strany, a tedy ani ujednání o zákazu postoupení (Rasche, G zde s. 135; von Bar, Clive, Schulte-Nölke s. 1054–55; srov. velmi podobný § 1759 NOZ). Na stejném principu stojí i estonský zákon o obligacích (§ 166 LOA, dostupný zde), čl. 1260 italského Codice Civil, byť zde se zkoumá dobrá víra postupníka (von Bar, Clive, Schulte-Nölke zde, s. 1054). Konečně i americký Uniform Commercial Code v § 9.401(b) nakonec zvrátil dlouho panující trend neumožňující postoupení práv navzdory smluvenému zákazu (Rasche, s. 138).

Tendence umožňující postoupení pohledávek navdory pactu de non cedendo sledují také unifikační snahy. Jmenovitě čl. III.-5:108 DCFR stanovuje, že smluvní zákaz nebo omezení postoupení práva se nedotýká postupitelnosti tohoto práva. Smluvený zákaz postoupení je neúčinný také podle čl. 11:301 PECL, byť za předpokladu, že postupník o zákazu nevěděl a vědět nemusel.

Postupitelnost pohledávek má i ekonomické racio. Tvrdí se například, že „společenská a ekonomická prospěšnost toho, aby věřitelům bylo umožněno převádět svá práva, se považuje za převažující nad prospěšností toho, aby dlužníci převody zakázali. Že tato užitečnost převažuje nad tou druhou netřeba demonstrovat ani dokazovat,“ (Gilmore, Security interests in personal property, Boston, 1965, Vol. I., s. 212 – 13, citováno in Rasche zde, s. 140, pozn. pod čarou č. 73; podobně také Zweigert, K., Kötz, H. Introduction to Comparative Law, 3. vyd. Oxford : Claredon Press, 1998, s. 442). Souhlasím proto také s Raschem když říká, že vyloučení postupitelnosti pohledávek je mj. politická otázka, která se neobejde bez hodnotových argumentů. Od toho se bude dozajista odvíjet výklad § 580 NOZ, tedy zda smysl a účel § 1881 NOZ vyžaduje, aby porušení smluveného zákazu postoupení bylo vůbec neplatné.

Pro úplnost dodávám, že zcela opačný názor zastává JUDr. Handlar v beckovském komentáři k § 580 NOZ, kdy postup pohledávky navzdory smluvenému zákazu bude absolutně neplatný (dostupný zde).

Rád bych se tedy tímto pokusil otevřít diskusi, která snad pomůže při hledání odpovědi na takto důležitou otázku.

Pokud (ne)souhlasíte s účinky zákazu postoupení jen mezi stranami, prosím neváhejte (dis)likovat nebo ještě lépe komentovat tento příspěvek a příspěvek shrnující také protiargumenty zde.