Postoupení pohledávky

Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
30/09/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
(1)

Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

(2)

Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
30/09/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
(1)

Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje.

(2)

Nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
09/10/2014 / Jiří Remeš

Argumenty pro účinky zákazu…

1

Na důsledky porušení zákazu pacta de non cedendo podle NOZ existují rozporné názory. V tomto komentáři shrnuji dosavadní názory a argumenty podporující závěr o jeho účinku inter partes.

Názor, že smluvený zákaz postoupení se nijak netýká postupníka, razí JUDr. Bohumil Dvořák v beckovském komentáři k § 1881 NOZ, (Dvořák, B. in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 740). Takový zákaz podle tohoto autora vůbec nepůsobí proti třetím osobám, nezpůsobuje neplatnost a jeho jedinou výhodou jsou nároky postupníka z porušení smlouvy, typicky náhrada škody: „Smluvní zákaz postupu sjednaný mezi dlužníkem a původním věřitelem (postupitelem) po provedení cese nemá žádných účinků. … Oproti dosavadní judikatuře (Rc 27/2007) je třeba vycházet z toho, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu se smluvním zákazem postoupení nemá za následek absolutní neplatnost cese. Zákaz postupu totiž platí v právním vztahu mezi dlužníkem a původním věřitelem, nemá však účinky vůči třetím osobám. Postoupí-li věřitel přes smluvní zákaz pohledávku jiné osobě, porušuje tím svou povinnost vůči postoupenému dlužníkovi a je odpovědný za škodu, která tím dlužníkovi vznikne; platnost samotného postupu ale není dotčena. Zájmy postoupeného dlužníka jsou dostatečně chráněny eventuálním nárokem na náhradu škody. I zde platí, že pohledávka je zásadně předmětem právního obchodu; její vyloučení z něj nemůže být věcí libovůle stran. Situace není nepodobná případu, kdy se kupující vůči prodávajícímu zaváže, že nabytou věc nebude dále zcizovat. Ani takový smluvní zákaz nemůže mít účinky vůči třetím osobám.

Setrvání na názoru, který vztahuje účinky porušení sjednaného zákazu postoupení i na třetí osoby, právní postavení dlužníka nijak neposiluje a může naopak významně poškozovat zájmy cesionáře. V případě absolutní neplatnosti postupní smlouvy by postupník nebyl chráněn ani tehdy, jestliže se o smluvním zákazu cese nemohl ani při vynaložení náležité péče dozvědět. Je tedy třeba uzavřít, že postupní smlouva uzavřená v rozporu s dohodnutým zákazem cese podle § 1881 odst. 1 není neplatná, neboť smysl a účel zákona neplatnost nevyžaduje (§ 580). Je-li dlužníkovi taková cese postupitelem oznámena, resp. postupníkem prokázána, splní dlužník závazek jen plněním novému věřiteli. Plnění původnímu věřiteli nemá účinky splnění.“

Tento názor by podporovaly některé zahraniční úpravy, ve kterých smluvený zákaz postoupení neomezuje postupitelnost vůbec nebo nikoli výrazně. Typické je to pro Francii, kde smluvní ujednání podle čl. 1165 Code Civil nezavazuje třetí strany, a tedy ani ujednání o zákazu postoupení (Rasche, G zde s. 135; von Bar, Clive, Schulte-Nölke s. 1054–55; srov. velmi podobný § 1759 NOZ). Na stejném principu stojí i estonský zákon o obligacích (§ 166 LOA, dostupný zde), čl. 1260 italského Codice Civil, byť zde se zkoumá dobrá víra postupníka (von Bar, Clive, Schulte-Nölke zde, s. 1054). Konečně i americký Uniform Commercial Code v § 9.401(b) nakonec zvrátil dlouho panující trend neumožňující postoupení práv navzdory smluvenému zákazu (Rasche, s. 138).

Tendence umožňující postoupení pohledávek navdory pactu de non cedendo sledují také unifikační snahy. Jmenovitě čl. III.-5:108 DCFR stanovuje, že smluvní zákaz nebo omezení postoupení práva se nedotýká postupitelnosti tohoto práva. Smluvený zákaz postoupení je neúčinný také podle čl. 11:301 PECL, byť za předpokladu, že postupník o zákazu nevěděl a vědět nemusel.

Postupitelnost pohledávek má i ekonomické racio. Tvrdí se například, že „společenská a ekonomická prospěšnost toho, aby věřitelům bylo umožněno převádět svá práva, se považuje za převažující nad prospěšností toho, aby dlužníci převody zakázali. Že tato užitečnost převažuje nad tou druhou netřeba demonstrovat ani dokazovat,“ (Gilmore, Security interests in personal property, Boston, 1965, Vol. I., s. 212 – 13, citováno in Rasche zde, s. 140, pozn. pod čarou č. 73; podobně také Zweigert, K., Kötz, H. Introduction to Comparative Law, 3. vyd. Oxford : Claredon Press, 1998, s. 442). Souhlasím proto také s Raschem když říká, že vyloučení postupitelnosti pohledávek je mj. politická otázka, která se neobejde bez hodnotových argumentů. Od toho se bude dozajista odvíjet výklad § 580 NOZ, tedy zda smysl a účel § 1881 NOZ vyžaduje, aby porušení smluveného zákazu postoupení bylo vůbec neplatné.

Pro úplnost dodávám, že zcela opačný názor zastává JUDr. Handlar v beckovském komentáři k § 580 NOZ, kdy postup pohledávky navzdory smluvenému zákazu bude absolutně neplatný (dostupný zde).

Rád bych se tedy tímto pokusil otevřít diskusi, která snad pomůže při hledání odpovědi na takto důležitou otázku.

Pokud (ne)souhlasíte s účinky zákazu postoupení jen mezi stranami, prosím neváhejte (dis)likovat nebo ještě lépe komentovat tento příspěvek a příspěvek shrnující také protiargumenty zde.

Diskuze
[1] Petr Kavan / 11. 10. 2014 / Ad abrogans

Zkusil bych to s prostou logikou. Jestliže si dohodnu, že pohledávku vzniklou z obligačního vztahu nelze postoupit, zavazuji se jednoznačně ke konkrétnímu jednání, tzn. k nemožnosti postoupení. Jsme v oblasti soukromého práva, které favorizuje vůli stran, a je-li pregnantně vyjádřena („zakazuje se postoupení jakýchkoli pohledávek z titulu této smlouvy vzniklých“ etc.), je zjevnou ochrannou funkcí § 1881 odst. 1 NOZ přiznat účinky postoupení, které je v rozporu s jasně deklarovanou dohodou stran nepostoupit (odhlédněme od možných konotací spojených s nepřesně konstruovaným zákazem). Připustíme-li možnost, že by takové jednání mělo zamýšlené právní účinky, je namístě úvaha o nadbytečnosti komentovaného ustanovení. Zkusme problém obrátit jinak: bylo by bez účinků postoupení ujednané přes jasně deklarovaný zákaz, pokud by neexistovala normativní klauzule § 1881 odst. 1? I v tomto případě bych viděl postoupení jako bezúčinné, pokud bych porušil svůj deklarovaný zákaz nepostoupit. Připustíme-li dovolenost postoupení i přes pregnantně formulovaný smluvní zákaz, vlastně tím nepřiznáváme žádnou váhu dovolenému (protože jinak nezakázanému) jednání smluvních stran a v konečném důsledku mu ani neposkytujeme právní ochranu, přestože ochrana autonomní vůle je pro NOZ prioritní. Kde pak zůstává požadavek na předvídatelnost právní regulace, jestliže normativní pravidlo (notabene v hlavním kodexu soukromého práva!) stanoví nemožnost postoupení přes odlišné ujednání smluvních stran? Adresát právní normy přece očekává, že pravidlo na ochranu konkrétního jednání způsobí zamýšlené účinky, a proto při vědomí jeho existence jedná. Jestliže nejsou jeho cíle v rozporu s obecnými maximami právního jednání, nelze bez dalšího vyvozovat, že zamýšlený cíl jeho jednání bude relativizován. Proto bych postoupení ujednanému i přes zákaz sjednaný mezi smluvními stranami právní účinky nepřiznal; jestliže ano, bude možné relativizovat jakékoli ujednání . I kdyby šlo o politikum, jak je uvedeno, uniká mi smysl favorizace ekonomické prospěšnosti proti svobodně a jasně deklarované dohodě o zákazu postoupení. Ten může mít své ratio i ve vzpomínané ekonomické rovině – např. není vždy vhodné, aby spory vyplývající z plnění některých pohledávek založených složitějšími obligacemi (namátkou smlouva o dílo a podobně) byly řešeny po postoupení s tou stranou (postupníkem), který nebude disponovat úplnými informacemi o skutkovém stavu, na nichž lze postupovanou pohledávku (ne)založit. Naopak, vnímal bych zákaz postoupení ujednaný mezi stranami jako vyjádření pravidla, že spory o plnění z obligace mohou a mají být řešeny právě jen mezi stranami primárně obligačně zavázanými, tedy mezi účastníky konkrétního právního poměru (vztahu). Proti mému mínění nejdou ani unifikační snahy: v DCFR jde o systémově velmi obecnou formulaci a její výklad není použitelný na všechny případy postupitelnosti práv, PECL stanoví pro postupitelnost mj. podmínku vědomosti postupníka o zákazu postoupení (tu lze relativizovat už tím, že jen těžko může postupník uzavřít smlouvu o postoupení práva a nevědět, o jaké právo se jedná a jaká byla dohoda stran v rámci primární obligace). Skutečně jde o otázku hodnotového výkladu, při které by hlavní roli měla sehrát zásada, že primární je poskytnutí ochrany pro toho, kdo jednal s vírou v dodržení smluveného způsobu jednání (postoupení vyloučil a spoléhá právě na pravidlo, které tomuto jednání poskytuje ochranu). Tolik první reakce, jakkoli nemyslím, že bych své stanovisko nepřiznat účinky postoupení přes ujednaný zákaz nějak měnil.....

[2] Jiří Remeš / 7. 11. 2014 / reakce na: [1] / RE: Ad abrogans

Domnívám se, že tento výklad nakonec převáží.

Prof. Eliáš to shrnuje v článku Některé otázky související s postoupením pohledávky ve sborníku z Karlovarských právnických dní XXII, 2014, s. 20–22. Podle prof. Eliáše bude pravidelným následkem postoupení pohledávky v rozporu s § 1881 relativní neplatnost. Druhou možností je podle něj absolutní neplatnost, avšak jen v opravdu výjimečných případech (veřejný pořádek). K otázce „pouhé“ náhrady škody se autor nevyjadřuje, ale z kontextu mám spíše za to, že bychom z toho neměli dovozovat, že je to jedna z variant.

Zdá se tedy, že NOZ a prof. Eliáš navazují na místní tradici (srov. už § 1234 návrhu o.z. z r. 1937 a důvodovou zprávu k němu, Vážný č. 5396, 6720) a smluvní zákaz postupitelnosti bude účinkovat i proti budoucím „postupníkům.“ Rozdíl je podle mne v tom, že často zmiňovaný judikát R 27/2007 o absolutní neplatnosti bude nejspíše skutečně nepoužitelný, jak plyne z § 588 NOZ. Namísto toho bude na dlužníkovi zda postupu zabrání námitkou relativní neplatnosti, jak Nejvyšší soud připustil už v rozhodnutí 23 Cdo 1888/2007.

30/09/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0

Právní věta

Smlouva o postoupení pohledávek uzavřená v rozporu s § 525 odst. 2 obč. zák. je v rozporu se zákonem a je neplatná. Účastník, na jehož ochranu je neplatnost stanovena, se však této neplatnosti musí dovolat podle § 267 obch. zák.

Text rozhodnutí

23 Cdo 1888/2007

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně P. S. T., s. r. o., v likvidaci, zastoupené Mgr. P. K., advokátem, proti žalované K. Č. r. v. o. s., zastoupené Mgr. Ing. I. K., advokátem, o zaplacení částky 1,510.409,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 126/2003–331, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 6 Cmo 272/2006–361, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 6 Cmo 272/2006–361, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j. 5 Cm 126/2003–331, řízení co do částky 40.017,60 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok pod bodem I) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,470.392,30 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným a nahradit jí náklady řízení (výrok pod bodem II). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod bodem II potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, totiž že společnost C., a. s., dodala žalované na základě Dohody o rámcových podmínkách uzavřené dne 13. 9. 2002 (jejíž přílohou byly Všeobecné nákupní a obchodní podmínky žalované) zboží (šlo celkem o jedenáct dodávek), jehož ceny (vyúčtované příslušnými fakturami) žalovaná ve sjednané lhůta nezaplatila. C., a. s., dopisem ze dne 20. 1. 2003 doručeným žalované dne 24. 1. 2003 od uvedené dohody odstoupila a pohledávky vůči žalované smlouvou ze dne 17. 2. 2003 postoupila žalobkyni, což téhož dne žalované oznámila. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (jenž byl v tomto směru vázán jeho právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí) dovodil, že ujednání bodu 2.8 Všeobecných nákupních a obchodních podmínek (o právu objednatele provádět zadržení a započtení plateb) je neplatné a žalovaná prodlením s placením svých závazků podstatným způsobem porušila smlouvu. Odstoupení od smlouvy (od dohody o rámcových podmínkách) posoudil jako platné a uzavřel, že v jeho důsledku zanikla práva a povinnosti stran z této smlouvy, nic tedy nebránilo společnosti C., a. s., předmětné pohledávky postoupit, neboť zánikem smlouvy již neplatila blokace podle čl. 2.7 smlouvy (dodacích podmínek). Podle mínění odvolacího soudu není totiž toto ujednání takovým ustanovením smlouvy, jež by mělo podle ustanovení § 351 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) trvat i po ukončení smlouvy, a mezi účastníky smlouvy takové omezení pro případ postoupení pohledávky dohodnuto nebylo. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala vznik práva na smluvní pokutu, kterou hodlala úkonem ze dne 11. 12. 2002 započíst proti pohledávce žalobkyně, a pohledávku započtenou dne 9. 4. 2003 započíst proti pohledávce společnosti C., a. s., nemohla, neboť ta již byla postoupena žalobkyni. Postup soudu prvního stupně, pokud nevyslechl svědky navržené žalovanou, odvolací soud vadným neshledal.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].

Žalovaná zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, založeného na posouzení, podle jejího mínění chybného, že

  1. postoupení pohledávek na žalobkyni nebránila dohoda žalované se společností C., a. s., neboť dohoda, že věřitel je oprávněn postupovat pohledávky vůči dlužníkovi třetím osobám pouze na základě písemné dohody s dlužníkem, není ustanovením, které má podle § 351 odst. 1 obch. zák. trvat i po ukončení smlouvy,
  2. dohoda, že objednatel je oprávněn provádět započtení a zadržení plateb dodavateli, je neplatná a žalovaná se dostala do prodlení, takže C., a. s., platně odstoupila od smlouvy,
  3. je možno z důvodu prodlení odstoupit nejen od konkrétní individuální smlouvy, jíž se prodlení týká, nýbrž i od smlouvy rámcové, na jejímž základě je individuální smlouva uzavřena,
  4. smlouvu o postoupení pohledávek uzavřela za společnost C., a. s., osoba oprávněná jednat jejím jménem a tato smlouva není neurčitá.

Žalovaná dále namítla, že způsoby, podmínky a důvody zrušení smlouvy byly sjednány v dohodě o rámcových podmínkách, a to úplným výčtem, použití dispozitivního ustanovení § 345 a násl. obch. zák. je tedy vyloučeno. Argumentovala též [a podle obsahu tím uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat vadnost skutkových zjištění a závěrů], že žalobkyně neprokázala, zda a kdy nastala splatnost kupní ceny, a není tedy správný závěr o prodlení s její úhradou. Žalobkyně podle jejího názoru neprokázala ani to, že předmětná pohledávka byla poté, co ji C., a. s., postoupila faktoringové společnosti, postoupena zpět. Postoupení nebylo žalované oznámeno, resp. prokázáno. Vady řízení žalovaná spatřovala v tom, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádaly s jejími námitkami, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, jestliže aplikoval ustanovení § 351 obch. zák., aniž se touto otázkou zabýval soud prvního stupně, a že nebyl proveden navržený důkaz výslechem svědků.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dovolání pak ještě doplnila podáním ze dne 14. 3. 2008, k němu však nelze přihlížet, neboť jsou v něm tvrzeny nové skutečnosti, jejichž uplatnění v dovolání brání ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.

Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a námitky žalované stran vad řízení označila za účelové.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V posuzované věci jde o případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí druhým a bylo jím rozhodnuto jinak (opačně) než předchozím rozsudkem (rozsudkem ze dne 31. září 2004, č. j. 5 Cm 126/2003–68) proto, že soud prvního stupně byl (v zásadní otázce platnosti Všeobecných nákupních a obchodních podmínek žalované v bodě 2.8) vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu (v usnesení ze dne 24. července 2005, sp. zn. 6 Cmo 474/2004–91). Dovolání tedy přípustné je.

Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (odstavec 3).

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 273 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené (odstavec 1). Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1 (odstavec 2).

Předmětná Dohoda o rámcových podmínkách je nejen podle svého označení, ale zejména podle svého obsahu tzv. rámcovou smlouvou. Jde o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., která nezakládá závazkový vztah; pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejich prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla pak nejsou ničím jiným než oněmi jinými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami, upravenými v ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák.

O takovou situaci jde též v posuzované věci. Předmětná Dohoda o rámcových podmínkách určovala, že kupní smlouvy mezi stranami v budoucnu uzavřené budou podléhat režimu obchodních podmínek stanovených v této dohodě a ve Všeobecných nákupních a obchodních podmínkách žalované z 1. 4. 2000. Při vzniku kupní smlouvy uzavřené na jejím základě se tedy tam, kde strany neujednaly jinak, staly tyto obchodní podmínky součástí smluvního ujednání; tvoří (spoluvytvářejí) obsah té či oné konkrétní kupní smlouvy.

Odstoupení od samotné rámcové smlouvy se nedotýká kupních smluv na jejím základě již uzavřených; jeho účinky se tedy nevztahují ani na tu část obsahu těchto smluv, jež byla určena odkazem na obchodní podmínky. Skutečnost, že C., a. s., odstoupila též od těchto kupních smluv, žalobkyně netvrdila, ba naopak na nich (na jejich závaznosti) žalobu založila, domáhá-li se uspokojení z nich plynoucích nároků na zaplacení kupních cen za dodané zboží. V posuzované věci se tak ustanovení § 351 odst. 1, věty druhé, obch. zák. vůbec neuplatní.

Ta část obsahu příslušných kupních smluv, kterou tvoří ustanovení článku 2.7 Všeobecných nákupních a obchodních podmínek žalované, tedy nebyla odstoupením od rámcové smlouvy dotčena a společnost C., a. s., nadále zavazovala. Uzavřela-li tedy tato společnost s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek vůči žalované „z titulu realizace zboží“ (z titulu nároku na zaplacení kupních cen) z těchto kupních smluv, aniž se na tomto postupu písemně dohodla s žalovanou (srov. čl. 2.7 obchodních podmínek), je smlouva o postoupení v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.), podle něhož nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Svým obsahem tak odporuje zákonu a je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná, přičemž žalovaná, na jejíž ochranu byla v tomto případě neplatnost stanovena, se této neplatnosti ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1, věty první, obch. zák. dovolala (nejpozději v řízení před soudem prvního stupně – srov. odůvodnění odporu proti platebního rozkazu na č. l. 12 spisu).

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by žalobkyně měla nabýt předmětné pohledávky vůči žalované jiným způsobem, a skutkový stav věci se nemůže v dovolacím řízení měnit (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). Je-li neplatná smlouva o postoupení, na níž žalobkyně zakládá svou aktivní legitimaci ve věci, a žalobkyně tedy na jejím základě předmětné pohledávky nenabyla (nestala se ve vztahu k nim věřitelem žalované), pak je bez dalšího opodstatněn závěr, že žalobkyně věcně legitimována není.

Za těchto okolností by bylo procesně neekonomické zabývat se ostatními dovolacími námitkami; jejich posouzení by na výsledku dovolacího řízení nemohlo ničeho změnit.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2009

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Zatím žádné diskuzní příspěvky
(1)

Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

(2)

Postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníkovi účinné to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl nejdříve.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
30/09/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
18/08/2017 / Admin Tým

§ 416 BGB – zdroj inspirace

0

Postoupení pohledávky nemá účinky vůči osobě, která dluh zajistila zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, dokud jí postupitel o postoupení pohledávky nevyrozumí nebo dokud jí postupník postoupení pohledávky neprokáže.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
(1)

Dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.

(2)

Jestliže však dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
30/09/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
19/08/2013 / EDT./ RED 10

Pohledávka

0
(1)

Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná.

(2)

Postupitel neodpovídá za dobytnost postoupené pohledávky, stala-li se nedobytnou až po postoupení buď náhodou, anebo nedopatřením postupníka. Nedopatření lze postupníku přičíst zejména tehdy, pokud nevymáhá pohledávku bez zbytečného odkladu poté, co se stala splatnou nebo odloží-li splatnost pohledávky.

(3)

Jinak platí o právech a povinnostech postupitele a postupníka přiměřeně ustanovení § 1914 až 1925; vadu pohledávky však musí postupník u postupitele vytknout bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl a měl zjistit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
02/02/2014 / Václav Vlk

Ručení postupitele za dobytnost…

3
30/09/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
(1)

Na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka; bylo-li postoupení pohledávky dlužníkovi již oznámeno nebo prokázáno, může postupitel pohledávku vymáhat, pokud prokáže souhlas postupníka a pokud postupník pohledávku sám nevymáhá.

(2)

Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník namítat proti ní své vzájemné pohledávky, jež má vůči postupiteli, nikoliv však pohledávky, jež má vůči postupníkovi.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0

Postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887

0
30/09/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 2393: RE: Odklon

Problém vyřešen. „Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který…
02/03/2020 / František Čech

NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208

Dobrý den, souhlas osob oprávněných z věcného práva (tedy typicky banky jako zástavního věřitele)…
28/03/2018 / Martin Volejnik

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

Poslední komentáře

NOZ § 2374: Dodatečná odměna

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a…
08/10/2019 / Hana Císlerová 0

NOZ § 1259: Konfesorní a negatorní žaloba-římské právo

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností…
07/04/2018 / Petr Bělovský 0

NOZ § 1012: Římskoprávní pojetí vlastnictví

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon…
28/03/2018 / Petr Bělovský 0

Poslední diskuze k článkům

OBCZAN LIVE: Je prostý email písemným právním jednáním?: RE: This is the…

Internet se sice neměří v gramech, ale v množství dat, takže ano, z tohoto hlediska si můžete…
01/02/2020 / Miroslav Valta

Právo stavby v NOZ: Zánik (zrušení) práva stavby

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co přesně je třeba učinit ke zrušení práva stavby v této situaci:…
12/07/2018 / Petr Barák

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback