Pododdíl 1 [Změna v osobě věřitele]

Zkusil bych to s prostou logikou. Jestliže si dohodnu, že pohledávku vzniklou z obligačního vztahu nelze postoupit, zavazuji se jednoznačně ke konkrétnímu jednání, tzn. k nemožnosti postoupení. Jsme v oblasti soukromého práva, které favorizuje vůli stran, a je-li pregnantně vyjádřena („zakazuje se postoupení jakýchkoli pohledávek z titulu této smlouvy vzniklých“ etc.), je zjevnou ochrannou funkcí § 1881 odst. 1 NOZ přiznat účinky postoupení, které je v rozporu s jasně deklarovanou dohodou stran nepostoupit (odhlédněme od možných konotací spojených s nepřesně konstruovaným zákazem). Připustíme-li možnost, že by takové jednání mělo zamýšlené právní účinky, je namístě úvaha o nadbytečnosti komentovaného ustanovení. Zkusme problém obrátit jinak: bylo by bez účinků postoupení ujednané přes jasně deklarovaný zákaz, pokud by neexistovala normativní klauzule § 1881 odst. 1? I v tomto případě bych viděl postoupení jako bezúčinné, pokud bych porušil svůj deklarovaný zákaz nepostoupit. Připustíme-li dovolenost postoupení i přes pregnantně formulovaný smluvní zákaz, vlastně tím nepřiznáváme žádnou váhu dovolenému (protože jinak nezakázanému) jednání smluvních stran a v konečném důsledku mu ani neposkytujeme právní ochranu, přestože ochrana autonomní vůle je pro NOZ prioritní. Kde pak zůstává požadavek na předvídatelnost právní regulace, jestliže normativní pravidlo (notabene v hlavním kodexu soukromého práva!) stanoví nemožnost postoupení přes odlišné ujednání smluvních stran? Adresát právní normy přece očekává, že pravidlo na ochranu konkrétního jednání způsobí zamýšlené účinky, a proto při vědomí jeho existence jedná. Jestliže nejsou jeho cíle v rozporu s obecnými maximami právního jednání, nelze bez dalšího vyvozovat, že zamýšlený cíl jeho jednání bude relativizován. Proto bych postoupení ujednanému i přes zákaz sjednaný mezi smluvními stranami právní účinky nepřiznal; jestliže ano, bude možné relativizovat jakékoli ujednání . I kdyby šlo o politikum, jak je uvedeno, uniká mi smysl favorizace ekonomické prospěšnosti proti svobodně a jasně deklarované dohodě o zákazu postoupení. Ten může mít své ratio i ve vzpomínané ekonomické rovině – např. není vždy vhodné, aby spory vyplývající z plnění některých pohledávek založených složitějšími obligacemi (namátkou smlouva o dílo a podobně) byly řešeny po postoupení s tou stranou (postupníkem), který nebude disponovat úplnými informacemi o skutkovém stavu, na nichž lze postupovanou pohledávku (ne)založit. Naopak, vnímal bych zákaz postoupení ujednaný mezi stranami jako vyjádření pravidla, že spory o plnění z obligace mohou a mají být řešeny právě jen mezi stranami primárně obligačně zavázanými, tedy mezi účastníky konkrétního právního poměru (vztahu). Proti mému mínění nejdou ani unifikační snahy: v DCFR jde o systémově velmi obecnou formulaci a její výklad není použitelný na všechny případy postupitelnosti práv, PECL stanoví pro postupitelnost mj. podmínku vědomosti postupníka o zákazu postoupení (tu lze relativizovat už tím, že jen těžko může postupník uzavřít smlouvu o postoupení práva a nevědět, o jaké právo se jedná a jaká byla dohoda stran v rámci primární obligace). Skutečně jde o otázku hodnotového výkladu, při které by hlavní roli měla sehrát zásada, že primární je poskytnutí ochrany pro toho, kdo jednal s vírou v dodržení smluveného způsobu jednání (postoupení vyloučil a spoléhá právě na pravidlo, které tomuto jednání poskytuje ochranu). Tolik první reakce, jakkoli nemyslím, že bych své stanovisko nepřiznat účinky postoupení přes ujednaný zákaz nějak měnil.....

Domnívám se, že tento výklad nakonec převáží.

Prof. Eliáš to shrnuje v článku Některé otázky související s postoupením pohledávky ve sborníku z Karlovarských právnických dní XXII, 2014, s. 20–22. Podle prof. Eliáše bude pravidelným následkem postoupení pohledávky v rozporu s § 1881 relativní neplatnost. Druhou možností je podle něj absolutní neplatnost, avšak jen v opravdu výjimečných případech (veřejný pořádek). K otázce „pouhé“ náhrady škody se autor nevyjadřuje, ale z kontextu mám spíše za to, že bychom z toho neměli dovozovat, že je to jedna z variant.

Zdá se tedy, že NOZ a prof. Eliáš navazují na místní tradici (srov. už § 1234 návrhu o.z. z r. 1937 a důvodovou zprávu k němu, Vážný č. 5396, 6720) a smluvní zákaz postupitelnosti bude účinkovat i proti budoucím „postupníkům.“ Rozdíl je podle mne v tom, že často zmiňovaný judikát R 27/2007 o absolutní neplatnosti bude nejspíše skutečně nepoužitelný, jak plyne z § 588 NOZ. Namísto toho bude na dlužníkovi zda postupu zabrání námitkou relativní neplatnosti, jak Nejvyšší soud připustil už v rozhodnutí 23 Cdo 1888/2007.

Souhlas. Asi bude vhodné psát do smluv, že postupník ví, že je pohledávka nedobytná. U insolvenčních správců zejména. Na druhé straně už se těším, až bude postupník vysvětlovat finanč. úřadu při kontrole výdaje na pohledávky, o kterých do smlouvy napsal, že ví, že jsou nedobytné.

ať si zkusí udělat kvíz z NOZu – odkaz naleznete na hlavní stránce www.obczan.cz. Ve kvízu naleznete ještě celou řadu dalších „překvapivých“ ustanovení. Mnoho uživatelů nám vyčítá, že si u kvízu připadají hloupěji než v autoškole – ale to je právě účel – ne tedy aby si uživatelé připadali hloupě, ale aby je kvíz upozornil na překvapivá a neobvyklá ustanovení dříve, než bude pozdě…

Klidne bych zde diskutoval, ze 1. v bezne praxi postupovani pohledavek, kdy postupnik nevi, ze je pohledavka nedobytna ci trpi zhorsenou dobytnosti se ruci za dobytnost postoupenych pohledavek nebo se ruceni smluvne vylucuje – viz treba u faktoringu nebo forfeitingu a jinem obdobnem blokovem nakupu pohledavek pred jejich splatnosti, a ze 2. v bezne pravnicke praxi u beznych klientu (coz je to, co vsichni zname) se postupuje temer vzdy s vedomim postupnika o tom, ze pohledavka je nejista ci nedobytna. Myslim, ze ve vetsine pripadu navic lze vedomi postupnika o nedobytnosti relativne jednoduse dovodit z vyse discountu a terminu splatnosti (casto se lze setkat s postoupenim pohledavek po jejich splatnosti, coz, domnivam se, indikuje nedobytnost). Osobne naopak na tomto ustanoveni ocenuji, ze se chrani postupnik tj. osoba, ktera poskytuje postupiteli okamzitou likviditu (pricemz si „kupuje“ pohledavku o niz prilis mnoho nevi) a nikoliv postupitel (ktery ma informacni prevahu o pohledavkach, kterych se zbavuje, a ktere nemusi byt takova parada jak treba naznacuje). Jinymi slovy, pokud je pohledavka (byt potencialne) nedobytna tak to postupitel bude vedet spise nez to bude vedet postupnik a tudiz to ma postupnikovi sdelit. Pokud to nesdeli, necht odpovida a ruci – takto se zbavime jednoduse a efektivne asymetrie informaci a trhu, na kterem budou jenom „lemon receivables“. (inspirovano: Akerlof, G. A. (1970). „The Market for "Lemons“: Quality Uncertainty and the Market Mechanism." The Quarterly Journal of Economics 84(3): 488–500.)