(1)

Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

(2)

Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2894 až 2899

0
22/10/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
19/11/2014 / Jiří Remeš

Nový dluh jako škoda

0

Právní věta:

Ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podmiňuje odpovědnost vojáka za škodu tím, že škoda vznikla státu, nikoliv dílčí organizační složce státu. Měl-li tedy voják spoluzavinit porušení rozpočtové kázně Ministerstvem obrany, nelze za škodu státu považovat odvod za porušení rozpočtové kázně a penále, které v důsledku toho odvedlo Ministerstvo obrany do státního rozpočtu. Je tomu tak proto, že došlo pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu a jeho majetek se tak touto transakcí nezmenšil.

Komentář

Netradičně jsem se rozhodl zde na Obczanovi citovat rozhodnutí NSS. To pro jeho možnou využitelnost v civilním právu. Konkrétně se rozhodnutí vyjadřuje k otázce vzniku škody na straně státu ve vztahu k třetím osobám, tedy ve vztahu státu a osob, které nejsou součástí státu.

V posuzovaném případě šlo o regresní nárok na náhradu škody, která měla být způsobena Ministerstvu obrany zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Povinným k náhradě škody měl být zaměstnanec, který měl škodu spoluzavinit svým pochybením, v důsledku kterého došlo k uložení odvodové povinnosti ministerstvu. Vznikla přitom otázka toho, zda je dán jeden ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody – samotná existence škody. Fakticky totiž došlo pouze k „přelití“ peněz v rámci státního rozpočtu (tedy uvnitř státu) a „nula od nuly pojde“. NSS tedy stál před rozhodnutím, zda nahlížet v daném případě na stát jako na vícero samostatných organizačních složek (pak by bylo možné dovodit existenci škody na straně Ministerstva obrany), anebo jako na jeden nedílný celek (pak by o škodě nemohla být řeč).

NSS se rozhodl pro druhou z výše uvedených variant. S tímto řešením se plně ztotožňuji. Je rozumné, že ve vztazích navenek je na stát nahlíženo jako na jeden celek. Takový závěr koresponduje i s logickým řetězcem v § 17(1) NOZ („Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.“), § 18 NOZ („Osoba je fyzická, nebo právnická.“) a § 21 NOZ („Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu.“). Pokud by měl člověk hradit škodu organizační složce státu, a ne státu jako celku, dalo by se nejspíš ve světle výše citovaných paragrafů NOZ hovořit i o bezdůvodném obohacení na straně státu.

Je namístě poukázat ještě na usnesení NS ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011. V něm se totiž NS naopak přiklonil ke koncepci dělené subjektivity státu. Skutkový stav byl však poněkud odlišný – nešlo o vztah státu a osoby mimo stát, ale o vztah mezi dvěma organizačními složkami státu navzájem. Tento judikát však NSS řádně odlišil, zejména s odkazem na odlišnou povahu obou typů vztahů. Na okraj bych ještě poznamenal, že na závěry usnesení NS 33 Cdo 181/2011 není nazíráno úplně bezvýhradně. Usnesení nebylo schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, protože mezi soudci NS existují pochyby, zda lze užít koncepci dělené subjektivity státu, když z žádného právního předpisu nevyplývá (viz Petr Vojtek: Přehled rozhodnutí NS neschválených v roce 2012 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Soudní rozhledy 2/2013, s. 42).

Důvodem, proč byl tento nárok na náhradu škody řešen po linii správního soudnictví, je § 111 zákona č. 221/1999, o vojácích z povolání. Podle něj rozhoduje o náhradě škody způsobené vojákem státu služební orgán. Podle mého názoru jsou však závěry obsažené v tomto rozsudku NSS plně využitelné i pro obdobné regresní nároky na náhradu škody řešené klasicky po občanskoprávní linii a zdá se, že prvostupňové civilní soudy to vidí stejně. Podle nikterak neověřených informací, které mám k dispozici, byly navíc stejné závěry vyslovovány i na soudcovských školeních.

Text rozhodnutí:

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. O. K., zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53,

t a k t o :

  1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53, rozhodnutí ministra obrany ze dne 26. 11. 2013, č. j. 728/2013–1140, a rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 19. 2. 2013, č. j. 93/6–20/2010–5104, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
  2. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 11.228 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta.
  3. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 9.114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. O. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2013, č. j. 728/2013–1140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 19. 2. 2013, č. j. 93/6–20/2010–5104. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán spoluodpovědným za vznik škody, ke které došlo zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně a penále za porušení rozpočtové kázně v celkové výši 2.787.253 Kč, a byla mu uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 69.213 Kč a paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.

(…) Na základě rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, dospěl městský soud k závěru, že každá část majetku státu, obhospodařovaná tou kterou organizační složkou státu, je po právní stránce relativně samostatným celkem, u něhož průběžně dochází k přírůstkům a úbytkům. Tato konstrukce vylučuje, aby na Českou republiku bylo v právních vztazích nahlíženo jako na jediný celek. Žalovaný proto oprávněně nepřisvědčil tvrzení, že jde pouze o „přelévání“ finančních prostředků v rámci jediného subjektu. V důsledku porušení povinností žalobcem vznikla v majetkové sféře žalovaného škoda. Ten je samostatnou rozpočtovou složkou státního rozpočtu, a odvede-li v důsledku stanoveného odvodu a penále finanční prostředky zpět do státního rozpočtu, nebudou mu hrazeny a tím dojde k umenšení jeho disponibilní majetkové sféry. (…)

(…)

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu, žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je třeba zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z toho důvodu, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s žalobními námitkami.

(…)

Dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však nebrání Nejvyššímu správnímu soudu posouzení důvodnosti některých dalších námitek, které brojí proti napadenému rozsudku v části, v níž je přezkoumatelný.

Předně shledal Nejvyšší správní soud důvodnou námitku, že správními orgány vymezená škoda, za níž má stěžovatel spoluodpovídat, není škodou státu ve smyslu ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání.

Podle ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, voják odpovídá státu za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením svých povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Za škodu je v souladu s obecným vnímáním tohoto pojmu napříč právními odvětvími i pro účely citovaného ustanovení nutno považovat újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, R-34/2010).

V projednávané věci je především spor o to, koho je zde nutno považovat za poškozeného, zda Ministerstvo obrany či Českou republiku jako celek. Škoda je totiž spatřována v zaplacení odvodu za porušení rozpočtové kázně a penále ze strany Ministerstva obrany do státního rozpočtu. V případě, že by měla být poškozenou Česká republika včetně všech svých organizačních složek, by nebylo možné na tuto platbu nahlížet jako na škodu, neboť by jí nedošlo ke zmenšení objemu majetku České republiky. Jde totiž toliko o převod prostředků z jedné kapitoly státního rozpočtu do jiné kapitoly téhož státního rozpočtu. Správní orgány i městský soud však Ministerstvo obrany považují pro účely majetkových vztahů za relativně samostatný subjekt, jemuž tímto vznikla majetková újma. Své závěry opírají o koncepci tzv. dělené subjektivity stá­tu.

Z této koncepce vycházel Nejvyšší soud České republiky při posuzování majetkových vztahů mezi různými organizačními složkami státu. Ve svém rozsudku ze dne 28. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, nejprve rekapituloval obsah dovolání: „Závěr o nedostatku soudní pravomoci zpochybnila žalobkyně dovoláním, jímž napadla usnesení odvolacího soudu. Výkon majetkových práv státu a plnění jeho závazků je primárně postaven na principu tzv. dělené subjektivity státu. Česká republika realizuje svoji právní subjektivitu nikoliv jako celek, ale výlučně skrze okruh jednotlivých, nezaměnitelných, vnitřně i vnějškově organizovaných, zákonem předvídaných a přímo zákonem nebo na jeho základě konstituovaných útvarů, tj. organizačních složek státu. Tyto organizační složky – vybavené určitými samostatnými oprávněními a povinnostmi – hospodaří s konkrétními částmi státního majetku (včetně peněžních prostředků), přičemž každá část tohoto majetku je po právní stránce relativně samostatným celkem, u něhož průběžně z různých důvodů dochází k přírůstkům a úbytkům. I když zmíněné přírůstky a úbytky se přímo odrážejí ve státním rozpočtu, nelze je chápat jako prosté přesuny peněžních prostředků v rámci jednoho vlastnického subjektu. Rozpočtové kapitoly příslušející té či oné organizační složce státu vykazují příjmovou a výdajovou část a zákonnou povinností je dosahovat jejich naplnění nikoliv en block, ale po složkách. Organizační složky státu proto mohou při hospodaření se svěřeným majetkem navzájem vstupovat do závazkových právních vztahů a nároky, které jim z nich vznikly, proti jiným organizačním složkám uplatňovat (vymáhat), aniž by se jednalo o pouhé přesuny částí majetku (peněžních prostředků) v rámci státního rozpočtu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.“ Následně na základě argumentů žalobkyně dospěl k následujícím závěrům: „Je-li žalobcem a žalovaným táž osoba – ať již od zahájení řízení nebo se tak stane v jeho průběhu (splynutím) – brání projednání a rozhodnutí sporu nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1, věta první, o.s.ř.). Není pochyb o tom, že vystupuje-li stát jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou (§ 6 zákona č. 219/2000 Sb., § 21 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák“). Konstrukce dělené subjektivity státu, výstižně charakterizované žalobkyní v dovolání, vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích týkajících se hospodaření (nakládání) s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek. Se zřetelem k povaze právního vztahu mezi organizačními složkami (viz pojednání níže) je namístě uzavřít, že uvedeným nedostatkem řízení netrpí.“

Popsaná koncepce dělené subjektivity státu nicméně není přenositelná na nyní projednávaný případ, a to ze dvou důvodů.

V prvé řadě smyslem uvedené koncepce bylo postihnout vztahy soukromoprávního charakteru uvnitř státu, mezi jeho různými organizačními složkami, a poskytnout mechanismus nápravy protiprávního jednání v rámci těchto vztahů. Organizační složky státu totiž mohou společně vstupovat do vztahů obdobným závazkovým vztahům vznikajícím ze smluv. Nakládání s majetkem mezi organizačními složkami státu navzájem se uskutečňuje na základě zápisu dle ust. § 19 zákona o majetku České republiky. Nejvyšší soud České republiky proto v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že tyto vztahy mají soukromoprávní charakter a orgánem povolaným k ochraně práv z těchto vztahů je soud.

V případě vztahu, jehož obsahem je regresní nárok dle ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, se však jedná o veřejnoprávní vztah mezi státem na jedné straně a samostatným subjektem, který není součástí státu, na straně druhé. Nejedná se tedy o vztahy uvnitř státu, nýbrž vystupování státu navenek vůči třetí osobě. Jakkoliv se uvnitř jediné entity mohou odvíjet určité vztahy mezi různými složkami této entity, do vnějších vztahů standardně vstupuje jako nedělitelný celek, bez ohledu na její případné vnitřní členění. Příkladem je stěžovatelem uváděná odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V takovém případě je lhostejné, které organizační složky státu se na vzniku této škody podílely, neboť stát odpovídá jako celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010). Zákon č. 82/1998 Sb. v ust. § 6 pouze určuje organizační složky státu, které mají odškodnění vyplácet, nicméně nikterak tuto příslušnost nepodmiňuje tím, že by se sama tato organizační složka musela na vzniku škody podílet. Důvodem je skutečnost, že odpovědným za škodu je stát, nikoliv organizační složka státu.

Druhým důvodem, proč nelze v této věci uplatnit koncepci dělené subjektivity státu je skutečnost, že samotné ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání podmiňuje odpovědnostní vztah výslovně tím, že škoda vznikla státu („odpovídá státu za škodu, kterou mu způsobil“), nikoliv dílčí organizační složce státu. Voják z povolání (resp. bývalý voják z povolání) tedy nemůže odpovídat za škodu, která vznikla Ministerstvu obrany, nýbrž pouze za škodu, která vznikla České republice jako celku. Podobně je koncipována odpovědnost pracovníků organizačních složek státu za škodu vzniklou státu (respektive jejich povinnost k regresní úhradě) v ust. § 47 odst. 2 zákona o majetku České republiky či ust. § 16 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. I zde vůči těmto pracovníkům vystupuje stát jako jediný nedělitelný subjekt, jemuž měla škoda vzniknout (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 502/2008, v němž také nebyla spatřována škoda státu z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně, uloženého organizační složce státu).

Jelikož je nutno hledět pro účely ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání na stát jako jediný subjekt, je nutno zkoumat, zda státu jako celku vznikla škoda, kterou popisují ve svých rozhodnutích správní orgány. V souladu s již uvedenými úvahami má Nejvyšší správní soud za to, že státu nevznikla žádná škoda v důsledku toho, že Ministerstvo obrany odvedlo do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně a penále. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se touto transakcí nezmenšil (nanejvýš mu v důsledku toho mohly vzniknout transakční náklady). Státu tedy nevznikla škoda v podobě, v jaké ji vymezily správní orgány.

Pro úplnost je vhodné dodat, že uvedené závěry neznamenají zbavení odpovědnosti vojáků z povolání za porušení svých povinností, které v důsledku znamená porušení rozpočtové kázně. Předně může u vojáka v závislosti na závažnosti porušení jeho povinností nastoupit disciplinární odpovědnost, v krajním případě i odpovědnost trestní. Kromě toho může stále státu odpovídat v souladu s ust. § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání za škodu, nicméně musí jít skutečně o škodu státu. Zejména v případě porušení předpisů o veřejných zakázkách je vznik takové škody myslitelný. Typicky může dojít v konečném důsledku k tomu, že veřejná zakázka je předražená. V takovém případě vzniká státu škoda spočívající v rozdílu mezi kupní cenou a cenou, kterou by bylo možné očekávat při dodržení zákonných požadavků. Podobně v případě, že je poptáno zboží či služby, které jsou neupotřebitelné, vzniká státu škoda ve výši ceny tohoto zboží či služeb, nebylo-li je možno využít jinak, prodat či postoupit. Ve všech těchto případech je ovšem nutno škodu přesně vyčíslit a řádně doložit její výši. V projednávané věci však správní orgány žádnou takovou škodu, která by mohla v důsledku jednání stěžovatele státu vzniknout, nezjišťovaly.

Lze uzavřít, že správní orgány po stěžovateli žádaly náhradu škody, která vůbec státu nevznikla, přinejmenším v té podobě, v jaké ji vymezily. S ohledem na takto zásadní nedostatek rozhodnutí správních orgánů obou stupňů se proto Nejvyšší správní soud dále zabýval již jen ve stručnosti námitkami, které by případně mohly mít význam pro další řízení, pokud by správní orgány nově definovaly škodu, která měla z vytýkaného jednání stěžovatele státu vzniknout. V otázkách, které se přímo odvíjí od východiska, že žalovanému vznikla škoda spočívající v odvodu za porušení rozpočtové kázně a v penále, by již bylo posuzování důvodnosti kasační stížnosti zcela nadbytečné.

(…)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Rozhodnutí je dostupné zde

Zatím žádné diskuzní příspěvky

Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2894 až 2899

0
15/08/2013 / Michaela Remešová

Případy stanovené zvlášť zákonem

1

Oznámí-li někdo, že svoji povinnost k náhradě újmy vůči jiným osobám vylučuje nebo omezuje, nepřihlíží se k tomu. Učiní-li to však ještě před vznikem újmy, může být takové oznámení posouzeno jako varování před nebezpečím.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2894 až 2899

0

Vzdá-li se někdo práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku a je-li vzdání zapsáno do veřejného seznamu, působí to i proti pozdějším vlastníkům.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2894 až 2899

0
09/10/2014 / Admin Tým

§ 1315 návrhu občanského…

0

Nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2894 až 2899

0
17/12/2013 / Tomáš Pelikán

Lze omezit profesní odpovědnost?

6
25/03/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
10/07/2014 / Michaela Remešová

K limitům omezení slabší strany

0
17/10/2014 / Admin Tým

§ 1154 návrhu občanského…

0

Kdo pro sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových okolností, že to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva na náhradu proti tomu, kdo újmu způsobil.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2894 až 2899

0

Prevence

Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2900 až 2903

0
02/06/2015 / Martin Archalous

Nález Ústavního soudu z 11.…

0

Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2900 až 2903

0
15/10/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2900 až 2903

0
(1)

Nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

(2)

Při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2900 až 2903

0
28/11/2015 / Jiří Remeš

NS 22 Cdo 3277/2014, publikován…

0

Újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2904

0
24/11/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2905 až 2908

0
24/04/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2905 až 2908

0
24/04/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Při posouzení, zda někdo jednal v nutné obraně, anebo v krajní nouzi, se přihlédne i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebo jiné nebezpečí.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2905 až 2908

0

Kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, nanejvýš však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2905 až 2908

0
15/10/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Kalendář akcí

Na některé z těchto akcí je pro omezený počet autorů píšících na www.obczan.cz volný nebo zvýhodněný vstup. Máte-li o něj zájem, napište nám na redakce@obczan.cz

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 3074: Re- NOZ § 3074: NOZ na staré nájemní smlouvy - změna poměrů

Zřejmě máte na mysli nájem bytu. Spíše než podle § 1765 bych postupoval podle § 3074 odst. 2 či…
12/09/2016 / Ondřej Obrtlík

NOZ § 2254: RE: retroaktivita úročení?

A to že si sjednám nižší úrok než je ona „zákonná sazba“, to není zkracující jednání podle §2235?
30/08/2016 / Pavel

NOZ § 561: RE: písemná forma jednání a e-mail

Některé výše uvedené argumenty svědčí o tom, jak my právníci nereflektujeme realitu komunikace ve…
29/07/2016 / Rostislav Šívara

Poslední komentáře

ZOK § 448: Původní znění § 448 do účinnosti novely (tj. do 14. ledna 2017)

(1) Neurčí-li stanovy jinak, má dozorčí rada 3 členy. (2) Členy dozorčí rady volí a odvolává valná hromada. (3) Dozorčí rada volí a odvolává svého předsedu. (4) Neobsahují-li stanovy nebo smlouva…
14/01/2017 / Admin Tým 0

NOZ § 3033: Původní znění § 3033 odst. 1 do účinnosti novely (tj. do 30.…

Osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo jejichž způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena,…
02/01/2017 / Admin Tým 0

NOZ § 419: Definice spotřebitele ve vazbě na zajištění závazků podnikatele

David Šimonek, partner Baker&McKenzie s.r.o., advokátní kancelář Definice spotřebitele a podnikatele v NOZ na první pohled ponechává prostor pro jakousi třetí sběrnou kategorii osob, které…
11/12/2016 / David Šimonek 0

Poslední diskuze k článkům

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Právo stavby v NOZ: obsah práva stavby

Dobrý den. chtěla bych se zeptat, zda jsou některé nemovité věci vyloučené z práva stavby. Příklad…
06/04/2016 / Helena Bystřická

Nejnovější judikatura

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

NOZ § 2894: 7 As 95/2015 - 49, NSS – Škoda způsobená státu odvodem za porušení…

Právní věta: Ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podmiňuje odpovědnost vojáka za škodu tím, že škoda vznikla státu, nikoliv dílčí organizační složce státu. Měl…
09/09/2016 / Tomáš Král 0

NOZ § 732: NS 20 Cdo 4368/2015

Analytická právní věta Exekuci na majetek patřící do SJM lze vést pro dluh, který vznikl jednomu z manželů před uzavřením manželství, pouze tehdy, pokud vymáhaný dluh vznikl po 1.1.2014, třebaže to…
23/06/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback