Oddíl 1 [Obecná ustanovení]

Poslední větu § 441 odst. 2 NOZ bych viděl jako výrazně problematickou z hlediska advokátní praxe. Pokud jí dobře rozumím, v případě, že bude chtít klient zmocnit advokáta k právnímu jednání, jež má mít formu notářského zápisu (§ 3026/2 NOZ), musí tak učinit ve formě notářského zápisu. V takovém případě ztrácí role advokáta do značné míry smysl.

Navíc notářský zápis lze vyhotovit pouze notářem na území České republiky. Tedy kupříkladu, pokud bude chtít zahraniční osoba založit v České republice obchodní společnost, bude muset nově přijet osobně do České republiky. Představa jak CEO nadnárodní společnosti cestuje do ČR, aby zde založil jednu z 200 lokálních dceřiných společností, není zcela veselá. Pochopitelně by mělo být možné to „vyřešit“ získáním české ready-made společnosti, ale o konkurences­chopnosti českého korporátního práva, o kterém tak intenzivně hovoří důvodová zpráva k ZOK, nemůže být ani řeč.

Je mi známo, že většina změn v rámci obchodních korporací je v režimu osvědčování právně významných skutečností, neboť nejde o právní jednání (úkon). Doufám tedy, že nějaký učený kolega nedojde k závěru, že rozhodování valné hromady či jediného společníka je právním jednáním.

Ustanovení se mi jeví natolik krokem mimo, že bych poprosil ostatní kolegy o názor, zdali není chyba na mé straně. Děkuji. Pokud to již někde bylo diskutováno, tak se omlouvám.

Nesouhlasím s odůvodněním usnesení NS 29 Cdo 3919/2014 ohledně formy plné moci k založení s.r.o. a neplatnosti v případě nedodržení této formy. Své pochybnosti zdůvodňuji mj. takto:

Patrně není pochybností o specialitě ZOK vůči OZ a patrně nikdo nebude brojit ani proti tezi, že specialita jakékoli právní normy (nejen v ZOK) má vždy své meze a svůj důvod. § 6 odst. 1 ZOK neřeší jen založení, ale všechna právní jednání mající dopady na status i vnitřní poměry korporace, odtud ex lege neplatnost – ostatně v tomto směru se vyjadřuje i důvodová zpráva slovy, že jde o stanovení právní formy pro právní jednání související s životem obchodní korporace. Současně také platí, že specialita jen těžko může (pokud vůbec) prolomit obecné pravidlo pro všechna libovolná právní jednání (takové pravidlo představuje § 441 odst. 2 OZ), zvláště jde-li o zjevnou nadřazenost a nadto v jiném směru.

Rozhodnutí NS nerespektuje dle mého mínění meze této věcné speciality § 6 odst. 1 ZOK a nad rámec výkladu zjevného smyslu slov (srov. § 2 odst. 2 OZ) tuto specialitu účelově prolamuje. Nekritickým přijetím tohoto výkladu můžeme dospět k tomu, že jakékoli pravidlo stanovící speciální meze určité minimální formy právního jednání obdobné tomu v § 6 odst. 1 ZOK bude bez dalšího zkoumání prohlášeno za lex specialis a budou ignorovány účinky obecného pravidla pro formu zmocnění obsažená v OZ. V daném případě mělo dojít k založení korporace veřejnou listinou (notářským zápisem) z titulu zmocnění, a proto k příslušnému zmocnění nemohlo dojít jinak než udělením plné moci v téže formě podle obecného pravidla. O přednostním uplatnění § 6 odst. 1 ZOK nemůže být řeči; NS zde totiž spojil dvě pravidla, která spojit nejdou – proto mám za nepříhodný také pokus NS o únik z (mylně dovozených) účinků neplatnosti směrem k § 580 odst. 1 OZ (jestliže lex specialis explicitně požaduje přihlédnout k vadě příslušného právního jednání přímo ex lege a současně stanoví následek, nelze mluvit o neplatnosti „pokud to smysl a účel zákona vyžaduje“).

Pokus o teleologickou redukci hříčkou na téma „koneckonců jde jen o totožnost“ je ze strany NS nedomyšlený nejen směrem k požadavku na zachování elementární úrovně právní jistoty, ale i vůči rozumnému výkladu zákona v intencích selského rozumu. Snaha o „pomoci“ právní praxi se posunula úplně jinam.