Tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem

  1. právním řádem kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva,
  2. právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech,
  3. pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném,
  4. uznávání a výkon cizích rozhodnutí,
  5. právní pomoc ve styku s cizinou,
  6. některé záležitosti týkající se úpadku,
  7. některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

Komentáře

10/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1

0
08/10/2014 / Admin Tým

Související články

0

Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie1).

Komentáře

10/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2

0

§ 3

3 0
Editor: Petr Bříza

Nutně použitelná ustanovení právních předpisů
Ustanovení tohoto zákona nebrání použití těch ustanovení českého právního řádu, kterých je nutné v mezích jejich předmětu úpravy použít vždy bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí právní poměry, v nichž se projeví účinky použití takových ustanovení.

Komentáře

10/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 3

0
02/12/2014 / Petr Bříza

Vymezení a příklady nutně…

0
02/12/2014 / Petr Bříza

K nutně použitelným normám…

0
02/12/2014 / Petr Bříza

Terminologie a vztah ke…

0
Editor: Petr Bříza

Ustanovení zahraničního právního řádu, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, nelze použít, jestliže by se účinky tohoto použití zjevně příčily veřejnému pořádku. Ze stejných důvodů nelze uznat cizí rozhodnutí, cizí soudní smír, cizí notářskou a jinou veřejnou listinu, cizí rozhodčí nález, nebo provést procesní úkon k dožádání z ciziny, anebo uznat právní poměr nebo skutečnost, které vznikly v cizině nebo podle zahraničního právního řádu.

Komentáře

10/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 4

0
19/11/2014 / Petr Bříza

K výhradě veřejného pořádku…

0

1. Vztah § 4 k unijním předpisům

Komentované ustanovení jako takové se uplatní samozřejmě pouze v rámci mechanismů upravených v zákoně, pokud má být zákon aplikován, čemuž brání též okolnost, že daná oblast je pokryta přímo aplikovatelným unijním předpisem. Na druhou stranu má institut výhrady veřejného pořádku, tak jak je vykládán v kontextu zákona, určitý přesah i do oblastí pokrytých unijním právem.

Mnohé unijní předpisy z oblasti mezinárodního práva soukromého (ale i prameny unijního práva v jiných oblastech) totiž výhradu veřejného pořádku zahrnují, přičemž v zásadě předpokládají, že její obsah je definován ve vnitrostátním právu každého státu. Jinak řečeno unijní právo zde odkazuje na vnitrostátní koncepci veřejného pořádku. Soudní dvůr přitom stanoví pro užití této výhrady v kontextu unijního práva určité mantinely a vyhrazuje si právo přezkumu jejich dodržování (viz níže oddíl 3).

2. Různé roviny použití výhrady veřejného pořádku v právu EU

a) Mezinárodní právo soukromé

Výhrada veřejného pořádku je zahrnuta jednak v základních předpisech EU unifikujících kolizní normy. Nařízení Řím I a Řím II upravující rozhodné právo pro smluvní, resp. mimosmluvní závazky shodně stanoví, že použití některého ustanovení práva kterékoli země určeného na základě nařízení může být odmítnuto, je-li zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem státu (místa) soudu. Obě nařízení odlišují výhradu veřejného pořádku a koncept imperativních norem obdobně jako české právo. Výhrada se uplatní též v nařízení Řím III, které nicméně pro ČR není závazné.

Výhrada dále figuruje v základních předpisech upravujících uznání a výkon soudních rozhodnutí (a některých dalších aktů). V režimu nařízení Brusel I, nařízení Brusel Ia, nařízení o dědictví, nařízení o úpadku, v obecném režimu nařízení Brusel IIa a ve zvláštním režimu nařízení o výživném (pro uznávání rozhodnutí ze zemí nevázaných Haagským protokolem o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, 2007) působí jako důvod pro odepření uznání a prohlášení vykonatelnosti. Pokud jde o nařízení Brusel Ia, je třeba podotknout, že namísto v řízení o prohlášení vykonatelnosti bude existence zjevného rozporu s veřejným pořádkem posuzována až ve stadiu výkonu jako důvod pro odepření výkonu cizího rozhodnutí.

Naopak s výhradou veřejného pořádku nepočítá mechanismus uznávání a výkonu nařízení o evropském exekučním titulu (čl. 20 až 25), nařízení o evropském platebním rozkazu (čl. 18 až 23), nařízení o drobných nárocích (čl. 20 až 23) a obecný režim nařízení o výživném (čl. 17 až 21). Dále se neuplatní ve dvou specifických případech v nařízení Brusel IIa (čl. 40 až 45).

b) Ostatní případy mimo rámec mezinárodního práva soukromého

Výhrada veřejného pořádku v právu EU figuruje též ve zcela odlišných kontextech mimo rámec mezinárodního práva soukromého.

V první řadě je přímo v primárním právu koncipována jako důvod pro omezení oprávnění vyplývajících ze základních svobod vnitřního trhu neboli jako výjimka z těchto svobod. K použití výhrady v tomto kontextu existuje hojná judikatura Soudního dvora a v některých případech též úprava v sekundárním právu (např. směrnice o právu občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států).

Najdeme též řadu dalších případů, kdy předpis EU pracuje s výhradou veřejného pořádku. Např. podle nařízení o ochranné známce Společenství je rozpor s veřejným pořádkem důvodem pro odepření zapsání takové ochranné známky. Obdobně je tomu s unijním užitným vzorem.

3. Přístup Soudního dvora k výkladu výhrady

Soudní dvůr obecně napříč různými rovinami, kde výhrada veřejného pořádku v právu EU figuruje, uplatňuje v základních obrysech stejný přístup. Uznává, že členské státy v zásadě samy stanovují obsah pojmu veřejný pořádek ve svém právním řádu. Pokud má však být výhrada veřejného pořádku použita jako výjimka z postupů jinak předpokládaných unijním právem, není možné, aby státy rozhodovaly o veřejném pořádku v tomto kontextu jednostranně bez kontroly unijních institucí. Soudní dvůr proto stanoví určité mantinely: výhradu veřejného pořádku jakožto výjimku z unijních postupů lze uplatnit jen v případech skutečné a dostatečně vážné hrozby některému ze základních zájmů společnosti. Zdůrazňuje též potřebu vykládat tuto výjimku úzce. Soudní dvůr si vyhrazuje pravomoc kontrolovat dodržení uvedených mezí.

Vhodné je zastavit se podrobněji u judikatury týkající se použití výhrady veřejného pořádku v oblasti mezinárodního práva soukromého. Ta existuje téměř výlučně ve vztahu k nařízení Brusel I, resp. jeho předchůdkyni Bruselské úmluvě. Závěry zde učiněné lze však zobecnit ve vztahu k ostatním předpisům (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 5. 2006, C-341/04, Eurofood IFSC Ltd., Sb. rozh. s. I-3813, bod 32–64).

Z této judikatury vyplývá, že výhrada veřejného pořádku jako překážka uznání a výkonu má být vykládána úzce a může se uplatnit pouze ve výjimečných případech, jelikož představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů předmětné unijní úpravy, kterým je maximální usnadnění volného pohybu soudních rozhodnutí (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2009, C-420/07, Apostolides, Sb. rozh. s. I-0371, bod 55 a tam citovanou judikaturu).

Ačkoli je členským státům v zásadě ponechána volnost určit požadavky vyplývající z jejich veřejného pořádku v souladu s jejich vnitrostátními pojetími, spadá určení mezí tohoto pojmu do výkladu konkrétních unijních předpisů, které s ním operují. I když tedy Soudnímu dvoru nepřísluší definovat obsah veřejného pořádku členského státu, přísluší mu nicméně kontrolovat meze, v jejichž rámci může soud členského státu použít tento pojem, aby neuznal rozhodnutí vydané v jiném členském státě (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2009, C-420/07, Apostolides, Sb. rozh. s. I-0371, bod 56–57 a tam citovanou judikaturu).

Použití ustanovení o veřejném pořádku jako důvodu pro neuznání cizího rozhodnutí přichází v úvahu pouze v případě, že uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě by nepřijatelným způsobem narušovaly právní řád státu, v němž se o uznání žádá, neboť by byla dotčena nějaká základní zásada. Takový zásah by musel představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu státu, v němž se o uznání žádá, za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2009, C-420/07, Apostolides, Sb. rozh. s. I-0371, bod 59 a tam citovanou judikaturu).

Už pouze pro uznání a výkon jsou dále relevantní závěry, že nelze odepřít uznání nebo výkon tohoto rozhodnutí jen proto, že existuje rozdíl mezi právním pravidlem použitým soudem členského státu původu a právním pravidlem, které by byl použil soud členského státu, v němž se o uznání žádá, kdyby mu byl spor předložen. Stejně tak nemůže soud členského státu, v němž se o uznání žádá, přezkoumávat správnost právních nebo skutkových posouzení, která provedl soud členského státu původu. Ustanovení o veřejném pořádku by se v takových případech uplatnilo pouze v rozsahu, v němž uvedené nesprávné právní posouzení způsobí, že uznání nebo výkon rozhodnutí ve státě, v němž se o uznání žádá, budou považovány za zjevné porušení zásadního právního pravidla v právním řádu uvedeného členského státu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2009, C-420/07, Apostolides, Sb. rozh. s. I-0371, bod 59–60 a tam citovanou judikaturu).

Pokud jde o konkrétní situace, kdy Soudní dvůr uznal oprávněnost použití výhrady veřejného pořádku, nejvíce příkladů máme z oblasti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí a z oblasti základních svobod vnitřního trhu. V prve uvedené oblasti, která nás zajímá v kontextu mezinárodního práva soukromého více, šlo především o případy, kdy použití výhrady směřovalo k ochraně základního práva na spravedlivý proces; šlo zde o různé nedostatky v původním řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 2000, C-7/98, Krombach v. Bamberski, Recueil I-1935 – skutečnost, že soud státu původu odmítl tomuto obžalovanému právo nechat se obhajovat, aniž by se dostavil osobně, rozsudek ze dne 2. 4. 2009, C-394/07, Gambazzi, Recueil I-2563 a rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 5. 2006, C-341/04, Eurofood IFSC Ltd., Sb. rozh. s. I-3813 – zjevné porušení základního práva být vyslechnut). Tuto judikaturu lze jistě zobecnit tak, že výhrada veřejného pořádku by mohla být vznesena obecně při hrozícím zásahu do základních práva (viz obdobně v oblasti vnitřního trhu např. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 10. 2004, C-36/02, Omega, Sb. rozh. s. I-9609).

Zajímavým příkladem z oblasti známkového práva je případ, kdy Tribunál potvrdil závěry OHIM o zamítnutí zápisu ochranné známky totožné se znakem bývalého Sovětského svazu odůvodněný tím, že zápis takové známky se příčí veřejnému pořádku a dobrým mravům v Maďarsku. Taková ochranná známka je podle Tribunálu ve vnímání relevantní veřejnosti nacházející se v Maďarsku v rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy v tomto státě jakožto symbol „tyranie“ za minulého režimu. Tribunál zde potvrdil, že důvod pro zamítnutí zápisu ochranné známky dle příslušného nařízení lze uplatnit i tehdy, vyvstává-li problém s veřejným pořádkem pouze v části Unie, případně v jediném členském státě, a dále že při výkladu pojmů „veřejný pořádek“ a „dobré mravy“ je třeba přihlédnout ke zvláštním faktorům charakteristickým pro jednotlivé členské státy (rozsudek Tribunálu ze dne 20. 9. 2011, T-232/10, Couture Tech Ltd, Sb. rozh. s. II-6469).

4. Europeizace veřejného pořádku

V posledních letech je v akademickém světě diskutována otázka existence či postupného vzniku společného unijního či evropského veřejného pořádku.

Pojem veřejný pořádek Společenství byl použit již v průvodní zprávě k Římské úmluvě z roku 1980, předchůdkyni nařízení Řím I. Bylo zde uvedeno, že veřejný pořádek Společenství se stal nedílnou součástí národních veřejných pořádků (Giuliano/Lagarde zpráva 1980 s. 38).

Pojem unijní či evropský veřejný pořádek je snad prozatím příliš odvážným. Je však zřejmé, že v EU či širší Evropě dochází k určitému sbližování obsahu pojmu veřejného pořádku.

Svou roli na tom má sbližování pojetí lidských práv, k němuž dochází na základě EÚLP a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Práva zakotvená v EÚLP dnes představují společné hodnotové zázemí v rámci EU i v (širším) evropském prostoru. Není bez zajímavosti, že Evropský soud pro lidská práva označil Úmluvu jako „ustavující nástroj evropského veřejného pořádku“ (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 3. 1995, 15318/89, Loizidou v. Turkey, bod 75).

Významným je v této souvislosti též vliv unijní ochrany základních práv (nyní obsažených primárně v LPEU), jejíž rozsah působnosti roste spolu s expanzí unijní regulace. Sama expanze unijního práva může vést ke sbližování pojmu veřejného pořádku; ostatně některé předpisy upřesňují možnosti použití této výhrady (např. směrnice o audiovizuálních službách nebo směrnice o právu občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států). I harmonizace určitých standardů v rámci základních svobod či procesního práva v oblastech, kde by jinak rozdíly ve standardech mohly vyvolat snahy států o uplatnění výhrady veřejného pořádku, je projevem sbližování.

Lze též poukázat na příklady z judikatury Soudního dvora, kdy Soudní dvůr v podstatě přisoudil určitým normám unijního práva – konkrétně čl. 101 a 102 SFEU – status normy, která je součástí veřejného pořádku členských států (srov. rozsudek ze dne 1. 6. 1999, C-126–97, Eco Swiss China Time Ltd v. Benetton International NV., Recueil I-3055, bod 39–42 a rozsudek ze dne 13. 7. 2006 ve spojených věcech C-295/04 až C-298/04, Manfredi, bod 30).

Rozpínání unijního práva a systém EÚLP tedy mají za následek to, že veřejný pořádek coby původně čistě národní koncept získává postupně do jisté míry harmonizovaný obsah. Rozdíly však nadále zůstávají. Na přístupu k homosexuálním svazkům, eutanázii, potratům či drogám se ukazuje, že mezi evropskými státy jsou nadále rozdíly v hodnotových žebříčcích.

Spoluautorem tohoto textu je Tomáš Břicháček.

Toto je redakčně upravený výňatek z komentáře C. H. Beck k ZMPS (Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, 767 s.).

Plná verze komentáře je dostupná v eShopu C. H. Beck. a rovněž v systému Beck-online.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
19/11/2014 / Petr Bříza

K pojmu veřejného pořádku obecně

0
19/11/2014 / Petr Bříza

Konkrétní situace, kdy je třeba…

0
Editor: Petr Bříza

Nepřihlíží se ke skutečnostem vytvořeným nebo předstíraným záměrným jednáním v úmyslu, aby se těch ustanovení tohoto zákona, od nichž se nelze odchýlit ujednáním stran, nepoužilo nebo aby se jich použilo jinak, než kdyby takto vytvořené nebo předstírané skutečnosti nebyly.

Komentáře

10/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 5

0
02/12/2014 / Petr Bříza

K obcházení zákona obecně

0
02/12/2014 / Petr Bříza

Podstata pojmu obcházení zákona

0
02/12/2014 / Petr Bříza

Vztah ustanovení k právu EU

0

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 2393: RE: Odklon

Problém vyřešen. „Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který…
02/03/2020 / František Čech

NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208

Dobrý den, souhlas osob oprávněných z věcného práva (tedy typicky banky jako zástavního věřitele)…
28/03/2018 / Martin Volejnik

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

Poslední komentáře

NOZ § 2374: Dodatečná odměna

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a…
08/10/2019 / Hana Císlerová 0

NOZ § 1259: Konfesorní a negatorní žaloba-římské právo

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností…
07/04/2018 / Petr Bělovský 0

NOZ § 1012: Římskoprávní pojetí vlastnictví

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon…
28/03/2018 / Petr Bělovský 0

Poslední diskuze k článkům

OBCZAN LIVE: Je prostý email písemným právním jednáním?: RE: This is the…

Internet se sice neměří v gramech, ale v množství dat, takže ano, z tohoto hlediska si můžete…
01/02/2020 / Miroslav Valta

Právo stavby v NOZ: Zánik (zrušení) práva stavby

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co přesně je třeba učinit ke zrušení práva stavby v této situaci:…
12/07/2018 / Petr Barák

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback