Díl 4 [Vklad]

Pojetí vkladu je v zásadě nezměněno, nicméně je přeformulováno s ohledem na novou klasifikaci předmětů právních vztahů (věci v právním smyslu hmotné a nehmotné) a sjednoceno pro družstva a společnosti, ledaže to z povahy věci není možné nebo stanoví- li ustanovení o družstvu něco jiného. Napříště je tedy vkladem do obchodní korporace (nikoliv společníka, a to s ohledem na vklad při vzniku obchodní korporace, kdy se zavazuje zakladatel a nikoliv společník) peněžní vyjádření hodnoty předmětu vkladu, přičemž předmětem vkladu je určitá věc, kterou se vkladatel zavazuje vložit do společnosti za účelem získání účasti v ní. Obsahově se tak na koncepci vkladu nic nemění.

Do zákona bylo doplněno, že společník, tedy včetně akcionáře a člena družstva, nemůže po dobu existence společnosti požadovat vrácení splaceného vkladu, a že nelze ani sjednat úroky z vkladů (obdobně § 82 odst. 3 zákona o s.r.o. z roku 1906). Výjimky vztahující se ke snižování základního kapitálu nebo k výplatě podílu na likvidačním zůstatku jsou postaveny obecně s tím, že akciová společnost má další výjimky upravené v hlavě o a.s. Je zakázáno sjednat a vyplácet úroky z vkladu.

Peněžité vklady se i nadále budou povinně splácet na bankovní účet, kde budou bankou blokovány do okamžiku vzniku korporace – toto pravidlo se však nevyužije plně na zvyšování základního kapitálu, kde povinnost splácet na zvláštní účet zůstává, avšak banka nesmí omezovat možnosti nakládání s předmětem vkladu, ani ho vázat na další podmínky. Omezení předmětu nepeněžitých vkladů na jejich hospodářskou zjistitelnost je vtaženo jen pro akciové společnosti. Povinnost splatit nepeněžité vklady před zápisem konkrétního údaje do obchodního rejstříku je omezena pouze na kapitálové společnosti – je pojmových znakem těchto společností, že vytvářejí základní kapitál a v tomto smyslu je potřeba vyššího stupně ochrany.

Zákon přebírá stávající řešení situace, kdy je sice nepeněžitý vklad považován za splacený, ale na společnost nebylo převedeno vlastnické právo. V dané věci zákon neřeší teorií diskutovaný problém, kdy se splnění vkladové povinnosti stane nemožným v důsledku zničení předmětu vkladu apod. Vychází se totiž z toho, že tuto situaci řeší právě ona povinnost relutární náhrady, kdy zanikne-li předmět vkladu, nebo se stane z jiného důvodu nemožným převést na obchodní korporaci vlastnické právo, stíhá společníka povinnost nahradit (zaplatit) jeho cenu v penězích. V tom případě není obchodní korporace povinna předmět splaceného vkladu vracet, ledaže má ve své držbě plody nebo užitky. Uvedený postup se samozřejmě netýká situace, kdy došlo ke zničení věci vlastní činností obchodní korporace, resp. správce vkladů.

Započtení pohledávky proti pohledávce na vklad možné je, nicméně jen u kapitálových společností a vždy písemnou smlouvou a podmínky uzavření musí být schváleny nejvyšším orgánem společnosti.

Určení hodnoty nepeněžitého vkladu zůstává zachováno s tím, že i nadále je uvedení hodnoty tohoto vkladu obligatorní součástí zakladatelského aktu (smlouvy, listiny, rozhodnutí ustavující členské schůze družstva – vzhledem k povaze tohoto jednání vychází zákon z toho, že tato schůze je prvním právně relevantním jednáním při zakládání družstva, a proto je považuje za zakladatelský akt). Ocenění předmětu znalcem, jak je to dnes upraveno v § 59, se nepřebírá. V souladu s požadavky acquis se nadále jmenování znalce administrativním orgánem ponechává pouze pro akciové společnosti, byť se změnou danou novelou Druhé směrnice, a u s.r.o. a družstva je nastaven vzorec jiný – není tedy jednotné úpravy, ale je tak vždy vymezeno u jednotlivých právních forem.

Přiměřené použití ustanovení o prodeji závodu a o postoupení pohledávky, pokud je předmětem vkladu závod, jeho část, nebo pohledávka, zůstává zachována, a to včetně ručení převodce za dobytnost cedované pohledávky. Zákon se však vyhýbá konstatování, zda pohledávka je předmětem vkladu peněžitého či nepeněžitého – ačkoliv doposud byla pohledávka považována za předmět vkladu nepeněžitého, vývojem diskusí u Evropského soudu lze dovodit, že by se měla spíš považovat za předmět peněžitého vkladu – věcně jde ostatně v důsledku o peníze (srov. názor generálního advokáta Tezaury ve sporu Wienand Meilicke vs. ADV/ORGA F.A. Meyer AG ze dne 8.dubna 1992 k výkladu Druhé směrnice). Zákon pouze stanoví, že na převod pohledávky se přiměřeně použijí ustanovení o.z. o cesi.

Správcem vkladů může být napříště nejen zakladatel, resp. uchazeč o členství v družstvu, nebo banka, ale také kterákoliv jiná třetí osoba s předpokladem odborné způsobilosti ke správě vkladů (advokát, notář, realitní kancelář apod.). Správce vkladů vykonává svou činnost na základě písemné smlouvy uzavřené mezi ním a všemi zakladateli, resp. uchazeči o členství, a to zpravidla za úplatu. Je povinen správcovskou činnost vykonávat s péčí řádného hospodáře a zachovávat v tajnosti veškeré relevantní informace, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem správcovské činnosti a které mohou způsobit škodu druhé smluvní straně, popř. společnosti či družstvu. Odpovědnost za škodu nelze nijak omezit.

Nemovitá věc, jako předmět nepeněžitého vkladu, se splácí okamžikem předání správci vkladů spolu s písemným prohlášením vkladatele o skutečnosti předání; tím však není dotčena situace, kdy je nemovitá věc součástí závodu, který je předmětem vkladu. V takovém případě se přiměřeně užijí příslušná ustanovení o prodeji závodu.

Movité věci, tedy všechny hmotné a nehmotné věci, které nejsou občanským zákoníkem považovány za věc nemovitou, se splácí jejich předáním správci vkladů. Z povahy některých věcí, které mohou být předmětem vkladu (např. know-how) je zřejmé, že tyto nemohou být předmětem konkrétního předání, a proto je třeba pojem „předání“ vnímat extenzivně s tím, že „předání“ nehmotných věcí se děje s ohledem na povahu věci předáním příslušné dokumentace, popř. nosičů apod.

Povinnost předání splacených vkladů (neuvádí se části, jelikož peněžní prostředky jsou na bankovním účtu zřízeném na firmu vzniklého subjektu a nepeněžité vklady musí být splaceny zcela) jejich správcem společnosti nebo družstvu po jejich vzniku zůstává zachována. Obdobně také povinnost vrátit splacené vklady nebo jejich částí (jelikož může být splacena jen část peněžitých vkladů), včetně užitků a plodů oprávněným osobám.

Solidární ručení zakladatelů platí i nadále. Obdobně zůstává zachována povinnost vyhotovení písemného prohlášení správce vkladů, včetně vzniku časově omezeného ručení (lhůta je určena dle obecné promlčecí doby – zákon zde mlčí a aplikuje se tedy obecná úprava) pro případ, že by správce uvedl vyšší částku, než která byla vkladateli nebo upisovateli skutečně splacena.

Obdobně se stávající úpravou je řešena situace, kdy hodnota nepeněžitého vkladu nedosáhla v době vzniku částky stanovené v zakladatelském dokumentu (smlouva, listina, usnesení zakládající členské schůze), nebo stejné částky po vzniku obchodní korporace.